Je normální, nebýt limitován. Jenže my v normální společnosti nežili, říká Košťál

Co jsi dělal před listopadem 1989?
Jako stavební inženýr jsem byl zaměstnán v projekci tehdejšího Okresního stavebního podniku. Měl jsem horolezeckého a cestovatelského ducha, ale takový koníček vyžadoval finance navíc. Takže jsme kromě projektování lezli po střechách, dělali výškové práce, natírali a ještě jsem k tomu fotografoval. Když pak přišla s revolucí svoboda, rozhodl jsem se dělat jen jednu věc a pořádně. Fotografování. Od té doby jsem nevlezl se štětkou na střechu, od té doby jsem neprojektoval.

Proč sis vybral podnikání na volné noze?
Ještě jsem dělal projekční činnost, ale souběžně už dostal zakázky udělat do horských hotelů nějaké fotoobrazy. Vydělal jsem na jediné zakázce stejné peníze, jako za celý rok projektováním. Řekl jsem si, že určitě nebude takový problém sehnat jednou za rok podobný kšeft, který by mě vymanil z výčitek, že jsem ten, pro konzervativního člověka odvážný krok udělal. Dařilo se, po doplňcích do bytů, penzionů a hotelů byl hlad. Někde dokonce moje klasické černobílé snímky mají dodnes.

Kdy sis pořídil živnostenský list?
Hned v roce 1990. Fotografování sice byla volná živnost, ale byla tam jistá obava, že časem někdo bude i v tomto oboru vyžadovat nějaké vzdělání. Proto jsem se velice brzy přihlásil na fotografickou konservatoř v Hradci Králové. Od té doby papír sice mám, ale nevím kde...

Co ti Listopad 1989 přinesl?
Svobodu. Můžu si dělat co chci, a cestovat kam chci. A jako třetí věc bych uvedl vidinu, že moje děti se budou moct rozhodovat stejně svobodně, jako se můžeme po Sametové revoluci rozhodovat my.

Jak si to měl před revolucí s cestováním?
V roce 1985 se díky Gorbačovovi situace trochu uvolnila a při cestě do tehdejšího Sovětského svazu najednou stačilo mít jen tzv. Abměn! To byl většinou fiktivní dopis s nějakým razítkem a pozváním. To mi otevřelo cestu do Fanských hor v severozápadní části Tádžikistánu, kde jsou nádherné scenérie a úžasná tyrkysová jezera. A když už to takhle vyšlo, tak jsem si řekl, že by to mohlo vyjít i na druhou stranu. A v roce 1988 to dopadlo! Vycestoval jsem do Alp. Kupodivu mnohem snáz než na východ. Stačilo mít cizozemce a dost peněz v zahraniční měně na potvrzení, že nepožaduješ od státu devizové prostředky. To byly mé první dvě velké zahraniční cesty, ještě před revolucí.

A napadlo tě tehdy, že u nás bude revoluce a cestování pak bude mnohem jednoduší?
Někdo říká, že to cítil, já ne. Byl jsem spíš skeptický. Snažil jsem se, že když se to aspoň trochu uvolnilo, vytěžit z toho maximum aspoň v tom, že budu moct někam vyjet, případně třeba vydělat nějakou korunu navíc.

Cestování je dnes pohodlné. Souhlasíš?
Když jsme se před revolucí blížili autem ke státní hranici, měli jsme podivný třes. No, a když jsme se pak protáhli celní kontrolou, tak jsme těsně za hranicí museli zastavit a málem plakali, že jsme se za bolševika vůbec dostali za čáru. Dnes jedeš autem přes hranice a nemusíš ani přibrzdit.

A už to považujeme za samozřejmé.
Naše generace by si toho měla vážit. Vážit si toho, že jsme se toho dožili. Je normální nebýt v životě limitován. Jenže my tady žili v abnormální společnosti. Není ale třeba dnešním mladým příliš zdůrazňovat, aby si to uvědomovali a nebrali to jako samozřejmost. Asi by to stejně ani nepochopili. Vždyť daleko samozřejmější je to, co právě žijí. Vědět by o tom ale měli, aby v budoucnu nedopustili opakování historie.

Napadlo tě někdy za těch 30 let pověsit foťák na hřebík a dělat něco jiného?
Nikdy jsem o tom ani neuvažoval. Nejde o peníze, ale o styl života. Jsem sám sobě šéfem, a to mi vyhovuje. A fotografování mě pořád baví. I díky tomu žiju se svojí rodinou pěkný život, rozhodně bych nic neměnil.

Jsi životní optimista?
Snažím se vnímat hlavně plusové momenty a kladné věci, než se nimrat v těch špatných, kterých je zejména internet přesycený. Nechápu, proč se snáze píše o hrůzách, než o těch normálních, pěkných, třeba jen maličkostech.

Všichni ale optimisté nejsou...
...taky si samozřejmě všímám věcí, které tak trochu u nás začínají připomínat „policejní stát“. Regulují se věci, které by se regulovat nemusely. Stále se něco vymýšlí, neopisuje se od stabilních sousedů. V zahraniční je přece spousta věcí už dávno vyzkoušených a fungujících. Mám pocit, že když něco funguje u nás, přijde nová vláda, nový ministr a musí za každou cenu s něčím tzv. novým přijít. Za každou cenu. Musí za sebou nechat viditelnou stopu bez ohledu na její prospěšnost. To pochopitelně má na lidi vliv a může jim působit onu blbou náladu. Na tom mám jednu radu: filtrovat, nad spoustu věcí se povznést, a zaměřit se na to, co člověka opravdu zajímá, baví a co má rád. A hlavně nedělat druhému to, co by sám nechtěl, aby on dělal jemu.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Ctibor Košťál