Revoluce? Největší pozitivní změna mýho života!

Co se ti vybaví jako první, když slyšíš slovo revoluce?
Demonstrace, spontánní projev odporu proti bolševikovi.

Kdy jsi poznal, že komunismus definitivně padne?
V sobotu 18. listopadu jsem odjel do Prahy, a tam se dostal do klubu Disk, kde herci a studenti dávali dokupy protesty a další akce. Když jsem se pak ráno vracel vlakem domů, tak jsem byl přesvědčenej o tom, že ten bordel tady končí, že bolševik jde od válu. Vracel jsem se do Trutnova s nadšením, že i tady se to někam pohne. Jenže tady se nic nedělo! Nikdo nic nevěděl, nikdo nic neřešil. Říkal jsem si, to není možný! Až když dali nějaké zprávy do televize a do novin, tak teprve potom se to rozhýbalo. První demonstrace tady byla až tři dny po Praze.

Co jsi dělal ty tři dny?
Hledal kumpány, kteří do toho se mnou půjdou. Neměl jsem ale telefon, tak jsme s Radkem „Sáďou“ Doležalem chodili po známejch, po barákách, přesvědčovat dušičky, aby s náma šly na náměstí.

První trutnovská demonstrace v listopadu 1989. Radek Langhammer nahoře se svíčkou v ruce.

Jak jste dopadli?
Sešli jsme se na náměstí, asi třicet lidí. Udělali jsme živej řetěz a chodili kolem náměstí. Další lidi stáli v podloubí, koukali. Když jsme na ně ukázali, ať se k nám přidají, tak když se někdo rozeběhl k nám, policajti ho hned poslali ho zpátky. Prostě k nám nikoho dalšího nepustili. Takhle policajti 21. listopadu fungovali. Další dny už tohle ale naštěstí šlo do kytek. 22. listopadu už se poprvé mluvilo na kašně, estébáci to ještě natáčeli, ale policajti už tam nezasahovali. Už tam mohl přijít, kdo chtěl.

Co jsi dělal před listopadem 1989?
Pracoval jsem v lese. Kácel a sázel stromy.

Jak ti revoluce změnila život?
Totálně! Od základu, úplně celej! Byla to největší pozitivní životní změna, která mě mohla potkat. Jako kdybych vyhrál druhou světovou válku. Všechny věci, které mě předtím provázely, jako sledovačky, výslechy, omezování, zakazování a šťourání se v mým životě, tak najednou skončily, a mohl jsem si konečně dělat, co jsem chtěl. Vždycky jsem měl rád muziku, táhlo mě to k ní, a bylo jasný, že když se to tady nádherně uvolnilo, že ta příležitost přijde. A nejen k muzice, ale ke všemu. Ke svobodě projevu, shromažďování, cestování... najednou to všechno bylo úplně jiný.

Kdy jsi změnil profesi?
Po revoluci jsme ještě nějakou dobu dál pracoval v lese. Příležitostně jsem pomáhal organizátorům fesťáku. Časem se to ale dostalo do fáze, kdy jsme si řekli, že se to dá dělat profesionálně, že se to dá dělat na plný koule. Z lesa jsem proto odešel a od roku 1996 do roku 2005 dělal od pohunka po big bose, prostě úplně všechno.

Bylo to pro tebe vysněné zaměstnání?
Vůbec bych to nenazval zaměstnáním. Spíš bych řekl, že to bylo splněnej sen a přání, milej dar. Na konci mi to už pak ale začínalo přerůstat přes hlavu. Spousta věcí okolo hudby a z festivalu začal být jeden velkej ,,buzynes“. 

Jakou práci děláš dnes?
Zase pracuju v lese, jako za bolševika. Říkám tomu marnej boj s lidskou blbostí a marnej boj s kůrovcem. Dělám to od svých osmnácti let. Práce v lese mě baví, v lese jsem šťastnej. Cítím se tam svobodně, ale je to něco za něco.

Atmosféra po revoluci se změnila, nadšení z mnoha lidí vyprchalo...
...to je ale logický, tak to chodí. To je jako s láskou. 

Chtěl jsem říct, že revoluční nadšení vyprchalo, nálada se změnila. Nebo ne?
Panuje tady konzumní společnost. Hlavně sednout do auta, nakoupit ve velkém v supermarketu, a domů. A občas na dovolenou. A běda, když se to jednou dvakrát nepovede. Mám pocit, že lidem nestačí, co mají a chtějí pořád víc. Řeší se hlavně peníze, jak můžeš co nejvíc vydělat, kolik můžeš utratit a kolik ti zbyde. Zbytečně to přeháníme ve svejch ,,životních“ nárocích a potřebách. Zapomínáme na obyčejný, ale při tom zcela přirozený radosti, který kolem sebe všude máme. Je potřeba si na to jen vzpomenout a pokusit se znovu naučit umět prostě žít, bavit se a radovat. Víš, co mě třeba teď poslední dobou hodně zklamalo?

Za Občanské fórum při jednání s komunisty. Radek Langhammer je druhý zprava.

Netuším.
Funguju tady nějaký ten pátek, a vidím, jak se mění hory. Když dnes přijdu do Pece pod Sněžkou, jsem tam nešťastnej. Z krásné vesnice, která tam vždycky byla, dělaj Špindl. A nemůžeš s tím nic dělat. Hrůza.

Milion chvilek pro demokracii chystá demonstrace proti premiérovi Andreji Babišovi právě na víkend, kdy se slaví výročí Listopadu 89. Je to dobře?
Každej dnes může vyjádřit svobodně svůj názor na cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Když lidi chtějí upozornit, že se děje něco fakt špatnýho a že se tady překračujou například meze slušného chování, tak je to dobře. 17. listopad 89 je důležitým dnem pro naši republiku, tak je jasný, že se to musí nějakým způsobem spojit, aby to lidi oslovilo. To je normální. Rozhodně si nemyslím, že by to mělo bejt nějaký zneužití 17. listopadu. To bychom zrovna tak mohli říct, že jsme my v roce 1989 zneužili výročí studentských demonstrací z roku 1939 a postavili si na tom revoluci. Prostě lidi mají nějakej názor, a dovedou ho aktivně a slušně vyjádřit, a to je fajn. A ještě nikdo nám to zatím nezakázal. Takže na závěr, přeju na listopad hodně, opravdu hodně demonstrujících! 

VIDEOROZHOVOR Z LEDNA 2018

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv R. Langhammera, Státní okresní archiv v Trutnově a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově