Pátek

24. května 2024

Nyní

12°

Zítra

12°

Svátek má

Svoboda je nejvíc. Můžu si dělat, co chci, říká Petr Dohnálek

19. 11. 2019

Svoboda je nejvíc. Můžu si dělat, co chci, říká Petr Dohnálek 0 snímků
Porovnávat, co bylo před a po Listopadu 1989 je podle Petra Dohnálka (76), přímého účastníka Sametové revoluce v Trutnově jednoduché: „Největší rozdíl se dá shrnout do jedné věty: Svoboda, svoboda a ještě stokrát svoboda! Tím je to řečený. A cokoliv se řekne dál, je jen rozmělňování faktů,“ říká.

To jste tedy shrnul velice stručně.
Já v tom tehdy žil a dobře jsem kolem sebe viděl, jaká je to ubohost. Pracoval jsem ve vývoji, ve výzkumu v ZPA, a viděl jsem, že chybí materiál, jak jsou hranice blokovaný, že jsou západní země o obrovský kus napřed, a bylo to daný principem.

Jak to myslíte?
Rozdíl je prostě v tom, že v normálním světě se může všechno, co není zakázaný. A tady to tehdy bylo opačně. Mohlo se jen to, co komunisti dovolili. To nebyla ohrada z ostnatého drátu jen kolem hranic, ale kolem myšlení celého národa. Podle toho to vypadalo, a proto to bylo tak ubohý.

Věřil jste před Listopadem 1989, že režim padne?
Když se komunisti ve 48. roce dostali k moci, šel jsem jako dítě do první třídy. Celý život jsem si pak říkal, že to nemůže být na věky. Nevěřil jsem tomu, že to může dlouho vydržet, když je to tak prohnilý. Věřil jsem, že se moji pravnuci dočkají toho, že se to sesype, protože to je říše na hliněných nohách. Že se toho ale dokonce sám dožiju a budu u toho, to mě ani nenapadlo. Takže, když se dnes probudím, jsem šťastný člověk. Máme svobodu, a můžu si dělat, co chci.

Kdy jste se osobně dostal poprvé do vážnějšího střetu s režimem?
V roce 1956, byl jsem v osmý třídě. Chtěl jsem na elektroprůmyslovku do Pardubic, ale ředitel základní školy, komunista, mi řekl: Tvůj táta byl živnostník, máma chodí do kostela. Vyplň si novou přihlášku, tuhle hodíme do koše. A nadiktoval mi školu, kde neměli tolik zájemců. Já prostě neměl komunisty rád celý život.

Jak se vám tady žilo před rokem 1989?
Budu mluvit třeba o roce 1988. Bylo to pořád jednotvárný. Měl jsem čtyři hodný děti, milující manželku, to jsem si nenechal vzít. Pak jsem měl desítky kamarádů, mravnejch, svědomitejch, dobrejch lidí, na které jsem se mohl spolehnout. Z toho hlediska to byl za komunistů dobrej život. Ale strašně mi vadilo, že tady chyběla svoboda. Vylezl jsem za svýho baráku, a viděl jsem na ulicích rozmlácený chodníky, ve městě jsem potkal těch deset procent národa, tj. komunistů, který do strany vlezli jen proto, aby měli lepší postavení. Někdo měl na to, aby dělal ředitele továrny, ale protože nebyl v partaji, tak makal jen na dílně. A naopak někdo, kdo vlezl ke komunistům do partaje, dělal šéfa, i když měl jen na to, aby maximálně zametal chodník. A když pak někde visel transparent ve stylu KSČ, zázrak, ráj na zemi, tak se mi dělalo na blití.

Kde vás zastihla Sametová revoluce?
V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl v Praze na synodu, sněmu evangelické církve. Bylo nás tam asi 150. A večer tam najednou přišla skupina asi dvaceti mladých lidí, kteří byli na Národní třídě a že je tam zmlátili. Hned jsme k tomu sepsali prohlášení, že se nám to nelíbí a poslali telegram předsedovi vlády. Když jsem se druhý den vracel do Trutnova, viděl jsem na pražském Hloubětíně připravený mraky policejních antonů. To nebylo jen tak, vypadalo to na velkou akci.

Co se dělo v Trutnově?
Začínali jsme u kašny na náměstí, bylo nás nejdřív jen pár, asi třicet. Ale časem se lidé přestali bát, přibývalo jich, z ulic pak najednou zmizeli policajti. Bylo to nádherný a moc mě to bavilo.

Kdy jste poznal, že je nad komunisty vyhráno?
Na generální stávku v pondělí 27. listopadu. Vystrkali mě na pódium, abych přečetl nějaké prohlášení. A tam jsem poznal, že v ten den skončil strach a že je vymalováno. Náměstí bylo narvaný nadšenými lidmi. Taky jsem tam poznal, jaké to je, když můžete rozhejbat dav. Kdybych tenkrát řekl: Jdeme na Bílý dům vymlátit komunistům okna!, tak by to lidi udělali. Bylo to poprvé v životě a naposled, co jsem hovořil před tak velkým davem, zvláštní zkušenost

Ze skupiny lidí, která vedla revoluci v Trutnově jste odešel jako jeden z prvních. Proč?
Dělat revoluci, scházet se na náměstích, to mě bavilo. Ale sedět potom na schůzích a řešit, kdo bude sedět v jakých komisích, to už není nic pro mě. Vím, že to někdo dělat musel, ale u toho už jsem být nechtěl. Tak jsem jako jeden z prvních odešel.

A vrhnul jste se na podnikání?
Vždycky jsem chtěl dělat něco sám za sebe. Ve firmě, kde jsem do té doby pracoval, makalo asi dva tisíce lidí. Už za komunistů jsem vlastně tak trochu podnikal. Měl jsem dvanáct ovcí. Sám jsem se o ně musel starat, a nedělalo mi to problém. Zdědil jsem podnikatelské geny asi po otci. Takže hned v lednu 1990 jsem si zřídil živnostenský list v oboru ochrany pro energetiku. Ale pozor! Netvrdím, že jsem podnikatel. Říkám, že jsem živnostník. Nejsem ani velká firma, nejvíc jsem měl dvacet spolupracovníků, dnes mám už jen jediného. A stačí mi to.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Petra Dohnálka