Chtěl jsem předejít obavám a nepříjemnostem

Čili zvítězila obava z toho, že si budou lidé říkat: Oni si na městě předávají nějaká ocenění mezi sebou?
Někdo by si možná mohl myslet, mohl by říkat, že jsem ředitelem Uffa, radním a předsedou kulturní komise. Že jsem si to upekl pro sebe, že je to střet zájmů a podobně. Osobně myslím, že by se to moc nedělo, vím, jak široká veřejnost ty věci vnímá a jsem tomu strašně rád, ale vnímal jsem obavy některých kolegů z rady. Pak by třeba mohlo být někomu nepříjemné, o té ceně v můj prospěch hlasovat, nebo kdybych ji získal, tak mi ji třeba předat. A tomu jsem chtěl předejít.

Mě by potěšilo, kdyby mě někdo na takové ocenění navrhnul. Chtěl bych ho.
Mě ty návrhy samozřejmě potěšily, obrovsky jsem ocenil, s jakou moudrostí a znalostí byl samotný návrh Petra Přívratského i texty těch, které oslovil k mé podpoře (Rostislav Novák, Milan Knížák, Leoš Svárovský, Jiří Macek - pozn.redakce) formulován. Mě ale nejde o nějaké udělování cen, potřásání rukou. Jde mi o filozofii. Máme v kultuře veřejné peníze? Ano, jako všude v Evropě. A proč je můžeme využívat? No aby měly co možná nejlepší dopad na společnost, na nás samé, na naše životy, vztahy. Aby posilovaly vzájemný respekt a umenšovaly předsudky. Protože z čeho vznikají konflikty včetně válek? Ano, z předsudků, jejichž existence je nám jednak vlastně i přirozená a druhak si je občas necháváme podsunovat. O posilování téhle filozofie mi jde primárně.

Co by vadilo víc: Že kulturní cenu dostal ředitel městské instituce, která má kulturu v popisu práce, nebo že ji získal radní za nejsilnější politickou stranu ve městě?
Myslím, že je to mix obojího. Ano, kulturu mám v popisu práce, ale na druhou stranu nikde není psáno, že kulturní cenu nemůže získat ředitel městské instituce. Například za přínos k rozvoji nového divadla jsem nominovaný na celorepublikovou cenu České divadelní DNA. A nikdo neřeší, že jsem ředitelem veřejné instituce, která má kulturu jak hlavní náplň práce. Nebo jsem se ocitl mezi 12 tzv. hrdiny českých kulturních a kreativních průmyslů - bude o tom ještě jistě slyšet - a je jedno, jestli je člověk náměstkem ministra, který dokázal vyhladit nevraživost mezi žánry, nebo klukem, co zrovna dostal geniální nápad, co něco změnil.

Evidentně je rozdíl, když je na kulturní cenu navržený někdo, kdo ji dělá po práci, jako koníčka ve volném čase, většinou bez šance na finanční odměnu, anebo někdo, kdo je za to placený a má k tomu i podporu placených kolegů, v tomto případě zaměstnanců Uffa.
No definováno to takto nikde není, jak říkám za mým rozhodnutím jsou obavy některých kolegů. Já tyto obavy respektuji, ale nesdílím. Snažím se dělat (od svého úrazu ještě víc, než dřív) věci nikoli podle toho, co tomu kdo řekne, ale jestli je vidím jako správné či nikoli. A můj pohled na Kulturní cenu je takový, že by se měla udělovat za dosažený a skutečně prokazatelný dopad na společnost, byť to měření je složité. Je mi ale jasné, že jsou i další názory, například že udělením takové ceny někoho povzbudíme, aby se posunul ve své kulturní činnosti ještě dál. Názory jsou různé, a to je v pořádku.

V minulosti cenu dostali například prezident Václav Havel a učitel Jaroslav Dvorský. Čili významná osobnost světového formátu, a na druhou stranu člověk spíš s místním záběrem.
No právě. Oba si cenu určitě zasloužili, i když dopad Václava Havla na společnost byl pochopitelně jiný, než Jaroslava Dvorského. Ale nemyslím si, že by se kvůli tomu měl za každou cenu měnit formát kulturní ceny. Spíš by to mělo uzrát v nás, mělo by dojít k ujasnění, co vlastně Kulturní cena je, za co se uděluje. A znovu opakuji: Pro mě je klíčová síla dopadu na společnost, posilování respektu a umenšování předsudků. To lze shodou okolností i měřit. Šest takových měření jsem již realizoval a mé odhodlání to jen posiluje.

Takže se to děje u nás?
Ano. Máme například nějaké kontroverzní představení. Někteří lidé nám za to i hrubě vynadají. Když s lidmi ale po tomto představení mluvíme, a to osobně, přes sociální sítě, přes média, většina těchto hrubostí ustane a zaznívá třeba jen: „Není to můj šálek kávy, ale OK někomu se to líbilo.“ A to je výhra! Posílení schopnosti respektu jiného vidění světa!

Zpět ke kulturní ceně. Je Trutnov dost velké město na to, aby ji mohlo udělit každý rok?
V podstatě si myslím že ne, ale to je podle mého názor způsobu vnímání ceny. Asi by se nic nestalo, kdyby se občas neudělila, možná by to i zvýšilo její prestiž. Pokud ale chce město dávat cenu i jako motivační prvek a povzbuzení, pak proč ne. Já to vidím trošku jinak, ale upřímně to není nic zásadního.

Někteří lidé bývají opakovaně navrhováni, ale cenu nikdy nezískali. Například dlouholetý předseda klubu seniorů Miroslav Šafařík nebo pořadatel dnes už zaniklého Open Air Music Festivalu Martin Věchet. Jaké pro to máš vysvětlení?
U Miroslava Šafaříka převládá názor, že jeho činnost nemá gró v kultuře, že si jí případně pouze dotýká. Většina kolegů si váží jeho osobně i jeho práce, ale de facto stoprocentní shoda je, že na kulturní cenu to není, gró jeho činnosti je jinde. U Martina Věcheta myslím každý váží nezpochybnitelný význam jeho festivalu na jedné straně a míru, do jaké vnesl mezi obyvatele města konflikt, tedy něco, co je v přímém rozporu se smyelem kulturní ceny a kultury obecně. A nejpodstatnější je, že takto to vnímají de facto všichni členové kulturní komise napříč politickými stranami. Já osobně Martinovi přeju hodně štěstí a mír v duši.

Koho nakonec doporučila kulturní komise radě na udělení kulturní ceny?
Barboru Chmelíkovou, pořadatelku autorského čtení, které je v Trutnově známé jako LiStOvÁní. Myslím, že dělá skvělou věc, je to skvělý produkt a je dobře, že se na sídlišti Zelená louka něco takového díky ní odehrává.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek