Neděle

12. července 2020

Nyní

17°

Zítra

17°

Svátek má

Nejhezčí pohled na svět je z parní lokomotivy

29. 6. 2020

Nejhezčí pohled na svět je z parní lokomotivy 3 snímků
Parní lokomotiva. Pro laiky romantická připomínka dávných časů. Z českých kolejí zmizela v roce 1980, ale šestasedmdesátiletý Jiří Beran z Trutnova si dodnes velice přesně pamatuje, jaké to bylo řídit tak výjimečný stroj. "Na páru nedám dopustit," hlásí hned na začátku svého vzpomínání.

Když nastoupil hned po škole na dráhu, drtivou většinu vlakových souprav u nás tahaly po kolejích právě parní lokomotivy. V kabině byli zpravidla dva muži - strojvedoucí a topič. První řídil lokomotivu, druhý házel uhlí do kotle. "Bez souhry těch dvou lidí, to nešlo. Kdyby dělal jeden hot, a druhý čehý, to by bylo špatné," poukazuje na pracovní souhru dvou lidí na mašině.

Coby strojvedoucí sledoval Jiří Beran trať, vykláněl se přitom z okénka na pravé straně. Musel si ale také hlídat stav kotle, vody a tlak páry. Když topič začal přikládat do kotle uprostřed kabiny, musel mu strojvedoucí střídavě přivírat a otvírat dvířka. "Jinak by se před každým přihozením lopaty dostal do kotle nežádoucí studený vzduch," upozorňuje.

Správné přikládání byla pořádná alchymie. "Když se měl vlak rozjet, muselo být dobře založeno v peci. První pohnutí lokomotivy bylo důležité. Nesmělo se to smeknout, vlak se musel rozjet plynule, jinak by se oheň tak zvaně obrátil," připomíná Beran. Klíčová byla rovněž kvalita uhlí. V kladenském bylo moc kamení, v sokolovském moc hlíny. Dobré bylo černé uhlí z Polska, převážně se ale jezdilo na hnědé mostecké uhlí.

Ani uvedení lokomotivy do provozu nebylo snadné. Žádné nastartování motoru otočením startovacího klíče jako je běžné dnes. "Vše prohlédnout, namazat, seřídit, do tendrů kromě vody přidat změkčovadlo, zkontrolovat síta... Uvedení mašiny do provozu trvalo skoro hodinu," vzpomíná Beran. Za svoji kariéru vystřídal jako strojvedoucí deset typů parních lokomotiv. A řídil také následovníky, dieselové lokomotivy. "Tam už člověk jezdil v uniformě. Na páře musely být montérky. Mytí a sprchování potom bylo nutné," tvrdí.

Romantické představy laiků o páře na kolejích rozhání tvrdou realitou. Jednak bylo uprostřed polootevřené kabiny od rozpáleného kotle vedro, vyklonit se z okna znamenalo možnost nastydnout. V zimě chlad pronikal do celé kabiny. "Když lokomotiva couvala, foukal studený vzduch přímo do kabiny," přiznává Beran. Idealizovat si nechce ani samotnou práci. "Bylo to pořádná dřina," zdůrazňuje.

Připouští dnes ale určitou nostalgii. A ukazuje obrázky, na kterých jsou precizně vykreslené jeho dvě nejoblíbenější parní lokomotivy. V levé ruce drží tu, na které v roce 1962 jako mladík začínal. Měla číslo 434 2106. V pravé ruce má tu, která mu nejvíc přirostla k srdci a dodnes je ze všech lokomotiv jeho nejoblíbenější. S číslem 556 0227. I proto cituje dvě motta: "Nejhezčí pohled na svět je z parní lokomotivy" a "Parní lokomotiva učinila pro sblížení lidstva víc, než všichni filozofové, básníci a proroci od počátku světa." To kdysi řekl Henry Thomas Buckle. "K tomu, myslím, není co dodat," uzavírá Beran krátké vzpomínání.

  Další unikátní vzpomínky trutnovských pamětníků:


Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a archiv