Výšky mi nedělaly problém. Navíc za ně byl příplatek, vzpomíná Košťál

Tehdy potřebnou lanovku v poválečný letech nestavěly vrtulníky, jako dnes, ale odvážní montéři. Nebáli se pracovat třeba i ve stometrových výškách. Jezdím z nich se stal i Košťál. "Platy tehdy nebyly velké, člověk neměl pomalu co na sebe. Vykašlal jsem se na práci v kanceláři, a dal se k montérům," vysvětluje. V letech 1955 a 1956 se tak s partou chrudimských montérů dostal do Trutnova.

V Poříčí už se tehdy stavěla nová tepelná elektrárna. Měla vyrábět nejen elektřinu, ale také dodávat teplo pro výrobní podniky a byty. "Když jsme přijeli, první komín už stál. Druhý ještě ne, ten stavěli až později," ukazuje na jednu z černobílých fotografií, které má pečlivě uložené v soukromém archivu.

Jeho úkolem bylo vybudovat mezi elektrárnou a odkladištěm popílku lanovku z ocelových konstrukcí. "Z výrobního závodu přivezli stožáry, my je snýtovali a s pomocnými jeřáby vztyčili," popisuje. Když všechny stožáry stály, přišlo na řadu nasazování lana. Někdy montéři pracovali až ve stometrové výšce. Jistili se opaskem, buď přivázaným ke stožáru, nebo k lanu. "Po spodním jsem chodil, k tažnému jsem byl přivázaný. Výšky mi tehdy nedělaly problém. Navíc za to byl trochu příplatek," usmívá se Košťál.

Ani když si ale odmyslíme práci ve značné výšce, nebylo montérům co závidět. Vše museli dělat ručně. Neexistovaly moderní nástrčné klíče nebo elektrické šroubováky. Navíc spoje se nýtovaly. "Jeden kolega tam měl roztopenou pícku a díky měl připravené doběla rozžhavené nýty. Pak se prostrčily připravenými spoji a za tepla se několika ranami kladivem spojily nýtované části stožáru k sobě," říká Košťál.

Pracovalo se téměř neustále, za každého počasí. "Makali jsme v létě, v zimě. Pamatuji, že jednou byly tak silné mrazy, že jsme práci museli přerušit. Dokonce i kompresor nám zamrzal," vypráví. Že by měl čas se při práci kochat rozhledem? "To ne. Když kolem ale projel rekreační vlak, co mířil do Svobody nad Úpou, a holky z něj na nás mávaly z okének, zahodili jsme vercajk, spěchali se umýt a jeli za nimi do Janských Lázní," přiznává.

Při stavbě lanovky se naučil také novou věc - splétání lana. Několikrát pak pomáhal zkrátit nebo prodloužit lano na mnoha krkonošských vlecích. A v Trutnově nakonec zůstal. Oženil se tady, našel si práci v elektrárně. Začínal jako údržbář. Například když se vozíky s popílkem zasekly, nebo vykolejily, musel vylézt na lanovku a spravit to. Dnes už lanovka v elektrárně není, o vše se stará hydraulika. Trutnov si ale Radko Košťál oblíbil jako svůj nový domov. "Když sedíte uprostřed náměstí a koukáte na hory, to je něco úžasného," dodává.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a archiv Radko Košťála