Z třiceti příbuzných se z koncentráků vrátili dva, upozorňuje Günther

Koncentrační tábor znamenal jistou smrt?
Přes třicet příbuzných z matčiny strany poslali nacisti do koncentračních táborů. Vrátili se jen dva...

Kdy jste jako dítě poznal, že by mohlo jít o život?
Když mi bylo šest let, v roce 1942, přišli rodiče o zaměstnání. Otec byl sice Němec, ale matka byla Židovka. Táta se odmítl dobrovolně rozvést, takže to odnesl tím, že musel jako totálně nasazený pracovat v továrně Siemensu. Mámu vyhodili z práce ve zdravotní pojišťovně. Od roku 1943 pak máminy příbuzné začali posílat do koncentráků. Nás od toho zachránilo, že máma čekala další dítě. Bratr Petr se narodil v roce 1944.

Byli jste tedy vnímáni po matce jako Židé?
Ano. Takže k nám domů chodili chlapi v kožených kabátech, a dělali v bytě neohlášené prohlídky. Ve dne i v noci. Na nic se neptali, vtrhli k nám, vyházeli všechno ze skříní a šuplíků. Dodnes nevím, co u nás hledali...

Měli jste nějaké zprávy o příbuzných v koncentračních táborech?
Ne. Mám jediný koresponďák od babičky, která umřela v únoru 1945 v Terezíně. V něm uvádí, že neustále píše, ale nedostává od své dcery odpověď. Že je po smrti, jsme se dozvěděli až později.

Zbyly vám po příbuzných, kteří zahynuli v koncentračních táborech, fotografie nebo dopisy?
Dodnes nevím, jak to tehdy doopravdy bylo s korespondencí. Mám jen jeden korespondenční lístek, jinak nic. Ale myslím si, že kdyby naši tehdy na něj babičce odpověděli, s velkou pravděpodobností by šli hned taky do koncentráku. Taková byla doba.

Přežil válku některý z vašich kamarádů - vrstevníků?
Třeba dívka, s kterou jsem se hodně kamarádil, ano. Ale po válce byla odsunutá, protože jako většina místních obyvatel patřila k Němcům. Čechů bylo v Trutnově za války minimum. Já vlastně přišel o hodně kamarádů až poválečným odsunem. Válka mě připravila o příbuzenstvo, následný odsun o kamarády. Například z našeho domu byli po válce všichni obyvatelé vysídleni. Mimo nás. Víte, co se mi ale ještě nepovedlo objasnit?

Povídejte!
Dodnes mi pořád vrtá hlavou událost z jara 1944. Ležel jsem v posteli, a najednou koukám, že přiletěla letadla a házela bomby na Trutnov. Asi chtěli trefit kasárna, což se jim nepovedlo. Trefili se ale na zahradu jedné vilky ve Volanově, a tam zrovna nějaká paní krmila drůbež. A tu zabili. Tenhle moment se mi nepodařilo nikde ověřit. Není o něm zmínka v archivech či kronikách, přitom já to viděl na vlastní oči. Stalo se to za bílého dne, dopoledne. Víc letadel, ale jediný nálet na město...

Jak to vypadalo v Trutnově v posledních dnech války?
Když Němci utíkali, tak Úpa byla po nich plná vysílaček, zbraní, prostě všeho možného. Dole u hřiště ještě několik roků stála tři děla, a jak byla hodně těžká, tak se snad do půlky zabořila od terénu.

Ani v poválečném Trutnově asi nebyl klid, že?
Za války se řvalo Židi ven! Po válce Němci ven! Táta měl po svém otci dům, propadl státu. Máma měl taky dům po rodičích, taky propadl státu. Majetkově jsme byli na nule.

A když se v roce 1948 chopili moci komunisté?
Ještě jako dítě jsem dostal výprask od ředitele školy, protože jsem tvrdil, že komunistická strana nikdy nemůže vyhrát volby. Táta nebyl komunista, a já už ani nevím, proč jsem tehdy ty řeči trousil. Ředitel Moravec si mě tehdy zavolal, a dostal jsem od něj pořádně našviháno. Když jsem se pak v roce 1952 hlásil na další studia, podal jsem si přihlášku na 27 škol. Nedostal jsem se nikam, musel jsem na pracák. Nakonec jsem se dostal do Letohradu, kde jsem se vyučil elektrozámečníkem. Později jsem ještě studoval sdělovací techniku na elektrotechnické průmyslovce v Praze a nakonec jsem se dostal i na ČVUT.

Přišly pak lepší časy?
Neřekl bych. Když už to vypadalo, že se budeme mít trochu lépe, táta dostal mrtvici a devět let strávil v hospici na Kuksu. Máma nečekaně zemřela, když byla v lázních. Soused, který těsně po válce křičel, že Němci musí pryč, na nic nečekal, a hned mi zařídil předvolání, na kterém se řešilo, že jsem sám a mám příliš velký byt. Byl jsem z toho všeho dost rozhozený.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek