Nabízíme výtvarnou špičku, říká ředitelka galerie

Jaký má galerie účel?
Lidé si myslí, že má hlavně výstavní funkci. Je pravda, že z pohledu laika je nejvíc viditelná. Galerie má ale ještě další důležité funkce - edukační (vzdělávací) a zejména sbírkotvornou, která činí galerii skutečnou galerií.

Mám pocit, že spousta galerií pořádá jen výstavy.
V Čechách neplatí stejná terminologie jako v zahraničí. Co v Čechách nazýváme galerií, ve světě označují jako muzeum výtvarného umění. Je to instituce, která vytváří sbírku a zároveň pořádá i krátkodobé výstavy. U nás ji ale nazýváme galerií, a trochu se nám to mísí s běžnými výstavními prostorami, které jen pořádají výstavy a žádnou sbírku netvoří.

Takže správná galerie pořádá výstavy a tvoří sbírky?
Rozhodně není jejím smyslem vytvářet jen expozice pro krátkodobé pobavení. Cílem je i důsledně a odborně mapovat vývoj současných výtvarných směrů, a dokupovat do galerijního fondu díla, o kterých si myslíme, že jsou hodnotná, smysluplná a měla by být zachována pro budoucnost. Státní nebo i městské galerie jsou navíc garancí, že o nakoupená díla bude dobře postaráno.

Obrazy kromě vás sbírá a vystavuje i trutnovské Muzeum Podkrkonoší. Nepřekážíte si?
Ne. Muzeum sbírá spíš obrazy s odkazem k danému místu či jeho historii. Například protože je na něm zachycen Trutnov v podobě, kterou už dnes nemůžeme vidět. Oprávněně se pak v muzejní sbírce může objevit i obraz, který není výtvarně tak kvalitní, ale pro historiky je velice cenný. Pro nás je primární umělecká hodnota.

O nákupu uměleckých děl rozhodujete sama, nebo se s někým radíte?
Máme akviziční radu tvořenou pěti odborníky. Ti se sejdou, a chystaný nákup buď doporučí nebo ne. Nákup musí být odborně vysvětlený a obhájený. Vznikající sbírka má tím pádem jasnou koncepci a smysl. Liší se tím od soukromých sbírek, které většinou reprezentují spíš osobní vkus sběratelů.

Je snadné nakupovat obrazy?
Je to velmi náročné. Od zřizovatele máme na nákup uměleckých sbírek 200 tisíc korun ročně. To je při dnešních cenách v umění nevelká částka. Máme naštěstí ještě generálního partnera, podnikatele Rudolfa Kaspera, který ročně do rozpočtu galerie přispívá 200 tisíci korun. Například loni jsme zhruba polovinu této částky nasměrovali právě do nákupů. Jinak bychom některá cenná díla nezískali. Určitou výhodou je, že autoři si uvědomují, že mít dílo ve státní nebo městské sbírce je daleko jistější záležitost, než v soukromé. Velmi často nám pak vyjdou cenově vstříc.

V čem je to jistější?
Už jsem mluvila o povinnosti státních a městských galerií o získaná díla dobře pečovat, nebo je případně restaurovat. Navíc máme sbírkový fond vedený pod ministerstvem kultury v centrální evidenci sbírek, takže pokud tomu nebrání stav díla, máme povinnost vycházet vstříc v zápůjčkách děl jiným státním institucím. Autoři tak vědí, že je u nás o dílo dobře postaráno a mají jistotu, že když ho budou chtít někam půjčit, bude to možné.

Nakupujete díla přímo do autorů?
U žijících většinou ano. Zatímco ve světě je běžné, že kvalitní autory zastupují při prodejích agenti, v Čechách se od dob totality praxe nezměnila. Většinou je nejvýhodnější dohodnout se přímo s umělcem, a koupit dílo bez galerijní provize.

A u nežijících?
Buď se jedná s rodinou, nebo už dílo většinou vlastní nějaký galerijní subjekt a nakupujeme od něj.

Kde sháníte díla pro galerii?
Když už tady máme výstavu zajímavého autora, tak si něco vybereme buď přímo z expozice, nebo u něj v ateliéru. Jinak navštěvuju spousty výstav v Čechách i zahraničí. Prohlížím si ji, a někdy si řeknu: tohle musíme mít v galerii! A pak se to snažím získat.

Na internetu nenakupujete?
Díla na internetu vypadají jinak, než ve skutečnosti. Je potřeba je vidět naživo. Navíc není nad to, setkat se s umělcem v ateliéru, a projít s ním jeho dílo. Stane se, že mu v koutě leží odložené nebo zapomenuté dílo, které vy považujete za poklad. Autor si to třeba ani neuvědomuje.

Jak velká je sbírka trutnovské galerie?
Máme v ní přes sedm set děl. Průměrně přikupujeme čtyři až pět věcí ročně. Někdy jen jednotky, ale jindy třeba desítky děl. Dá se koupit například soubor deseti kusů grafických listů, a pak třeba jedna socha, jeden obraz. Může se ale stát, že za dvě stě tisíc zvládneme koupit jen jedno dílo.

Když galerie v roce 1996 začínala, dostala něco do vínku?
Začínala od nuly. Na rozdíl spousty galerií, které vznikaly v padesátých letech a přebíraly zabavené soukromé sbírky nebo expozice ze zrušených hradů a zámků. V devadesátých letech už tady žádná podobná pozůstalost nebyla.

Jak se dařilo tvořit novou sbírku?
První ředitel galerie Karel Shrbený chtěl hodně podpořit region a vytvořit základnu umělců se vztahem k regionu. Někteří z nich byli i poloamatéři, i když velice kvalitní, a svá díla galerii prodávali za příznivé ceny nebo je dokonce věnovali. Takže z počátku se dařilo fond poměrně rychle plnit. S ohledem na to, na jaké autory nyní cílíme, se aktuálně fond rozrůstá pomaleji.

Na jaké autory se nyní zaměřujete?
Věnujeme se aktuální špičce české výtvarné scény. Snažíme se nabízet pestrý průřez toho nejlepšího, a daří se nám to. Třeba jsme tu měli výstavu Jakuba Špaňhela, který patří do generace čtyřicátníků a vystavuje i v zahraničí. Pokrýváme i generaci, která vstoupila na scénu v devadesátých letech, měli jsme tu skoro všechny členy ikonické skupiny Tvrdohlaví. Do toho děláme pravidelnou sondu do tradiční krajinomalby, věnujeme se generaci Mařákovců a tradičních krajinářů. Víme, že lidé chtějí vidět i krásnou krajinu na plátnech.

Ocení to návštěvníci?
Ano, ale spíš ti z jiných měst. Bývají příjemně zaskočení, jak kvalitní výstavní program máme. Nevím, jestli si Trutnované uvědomují, že není úplně snadné sem k nám dostat kvalitu. Při vší úctě, jsme malá galerie, v malém městě a na okraji republiky. Ale daří se nám to víc a víc. Nejhorší byly začátky. To jsme opravdu přemlouvali, ať nám do Trutnova půjčí nějaká prestižní díla. Posledních zhruba šest let už takový problém nemáme. Když dnes nějaký umělec váhá, podívá se, kdo už u nás vystavoval. Když vidí ty kvalitní a žádané autory, řekne si zpravidla: Proč bych nemohl v Trutnově vystavovat i já?!

Galerie sídlí v historické budově. Je to výhoda?
Trendem současného výtvarnictví je bílá kostka, jakýsi neutrální nebo neurčitý prostor, který by návštěvník neměl vnímat. Galerie ale jsou i v industriálních prostorách, které mají naopak hodně syrový charakter. Naše galerie je právě tenhle případ. Nádherný prostor, historický dům, ale pro instalaci výstav hodně náročný. Tři patra, hodně výklenků, schodů, dveří... Chválí si to spíš autoři, kteří mají v expozici díla, která se k sobě úplně nehodí.

Ředitelkou galerie jste 11 let. Baví vás to ještě?
Pro mě je to práce snů. Jsou to samozřejmě starost, ale mažou se tím, že mi práce dělá radost. Je to inspirativní povolání. Když chystáte výstavu, proniknete do hloubky uvažování autora. Vzhledem k tomu, že si můžeme vybírat zajímavé autory, jak to nesmírně obohacující záležitost.

Odhadnete, jak bude galerie vypadat v roce 2050?
Spíš řeknu, co by se mi líbilo. Třeba kdyby se mohl zjednodušit výstavní prostor. Kdyby začalo v lidech klíčit, co se do nich začalo investovat. Úloha galerie je totiž i vzdělávací, pořádáme programy pro školy a mládež. Potěšilo by mě, kdyby v roce 2050 byli lidé o něco kultivovanější, než nyní, a kdyby chodilo do galerie víc návštěvníků. A kdyby se povedlo doplnit sbírkový fond o zajímavá díla. Například Josefa Šímy z Jaroměře. Mohl by tu být víc než jeden obraz od Josefa Čapka. A v depozitář by mohlo být ne sedm set umělecký děl, ale sedm tisíc. To by byl krásný okamžik.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek