Pomáhají rodičům, kteří slouží v první linii

Například školní speciální pedagožka Simona Fizerová neváhala ani minutu. Jakmile ředitel Základní školy Komenského Petr Horčička oznámil, že hledá dobrovolníky pro dočasnou výuku dětí rodičů, kteří pracují v bezpečnostních složkách nebo ve zdravotnictví, okamžitě se přihlásila. „Přišlo mi dobré, nějak přiložit ruku k dílu. Navíc mě to nijak nezatěžuje ani neomezuje,“ přiznává.

V improvizované třídě měla při naší redakční návštěvě na starosti sice jen dvě děti, ale rozhodně to neznamenalo, že by se ona nebo žáci nudili. Naopak. „Děláme s dětmi úkoly, které jim zadali jejich učitelé. Chceme pomoci rodičům, kteří slouží v první linii, a usnadnit jim moment, kdy přijdou z práce domů, aby nemuseli zbytek dne sedět s vlastními dětmi u úkolů,“ vysvětluje Fizerová.

Václava Burdychová pracuje ve stejné škole jako asistentka učitele, má ale zároveň pedagogické vzdělání. Podobně jako kolegyně chtěla pomáhat i v čase pandemie. „Samozřejmě jsem to nejdřív probrala s rodinnou radou, sama mám dvě děti. Domluvili jsme se, že jestli to má člověk chytit v Kauflandu nebo ve škole, tak riziko je plus mínus stejné. A tady aspoň pomůžu,“ usmívá se.

V učebně byla během naší krátké redakční návštěvy společně se třemi žáky. „Vyhovuje jim to, mají individuální péči, což běžně v kolektivu dvaceti dětí není možné. A na doma jim pak zbývá jen minimum úkolů,“ říká Burdychová.

Rovněž učitelky ze Základní školy Rudolfa Frimla vnímaly pomoc druhým jako svoji morální povinnost. „Někdo šije roušky, někdo obstarává starým lidem nákupy a my zase hlídáme děti policistům a zdravotnímu personálu,“ tvrdí Helena Vašatová, učitelka češtiny a výchovy k občanství a ke zdraví.

S dětmi se věnovala učení jen část dne. „Pravidelně s nimi sledujeme televizní pořad UčíTelka. Ten se u nich setkává celkem s úspěchem. S prvňáčky se snažíme i číst. Spoustu času věnujeme i mimoškolním aktivitám. Hrajeme stolní hry, také chodíme ven na procházky nebo se jen tak vyřádit,“ zdůrazňuje.

A jaké to je učit v rouškách? Učitelky se shodují, že žádná sláva. „Roušky jsou nám i dětem nepříjemné, ale jsme si vědomi toho, že je musíme nosit. Obecně nám ztěžují komunikaci. Člověk si až nyní uvědomuje, jak podstatnou část komunikace tvoří mimika,“ přiznává Ludmila Kuťáková, učitelka prvního stupně.

O koronaviru ale s dětmi téměř nemluví. „Snažíme se je tím nestresovat. Je jim líto, že se nemohou navštěvovat s kamarády, a těší se, až jim začne normální výuka. Jinak si ale obtížnost celé situace příliš neuvědomují,“ dodává Kuťáková.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek