Čtvrtek

1. října 2020

Nyní

11°

Zítra

15°

Svátek má

Dodnes nechápu, že mě Havel v davu našel, říká hajný Pechan

27. 1. 2020

Dodnes nechápu, že mě Havel v davu našel, říká hajný Pechan 16 snímků
27. ledna 1990 se Vladimír Pechan jako dalších třicet tisíc lidí z Trutnova a okolí vydal do centra okresní metropole, aby se na vlastní oči přesvědčil o neuvěřitelném politickém převratu. V sobotu 18. listopadu 1989 totiž odjížděl Václav Havel z Hrádečku jako disident a nepřítel socialistického Československa, o deset týdnů později se vrátil jako prezident republiky.

„Pořád jsem si říkal, že komunisti přece nemůžou prohrát. Každého sledovali, na každého něco věděli. Ale dopadlo to dobře, Havel to všechno ustál, včetně jednání s tehdejší mocí,“ vypráví s nadšením.

Dnes už si nevzpomene, kde přesně na Krakonošově náměstí stál. Prostě čekal, až Václav Havel vystoupí na balkon a stejně jako ostatní ho nadšeně vítal. „Atmosféra na náměstí byla perfektní, všichni tady a v okolí Havla znali, všichni ho chtěli vidět, pozdravit nebo mu zamávat. Byl to pro ně symbol změny,“ říká Pechan.

A pak se to stalo. „Zdravím svého souseda Pechana!“ zvolal prezident a zamával rukou směrem pod balkon. „Dodnes nechápu, že mě našel. Říkám o tom, že to byla z prdele klika,“ vzpomíná dnes šestaosmdesátiletý hajný.

Že si v davu nadšených lidí Havel skutečně všiml vousatého chlapíka s kloboukem a souseda z Hrádečku samozřejmě Pechana potěšilo. I když... „Tenkrát to pro mě asi byla pocta, ale byla draze vykoupená. Za to, co jsem před revolucí zkusil na kriminálce, by muselo těch pozdravů být aspoň padesát,“ připomíná smutně proslulé výslechy na Státní bezpečnosti, které musel absolvovat téměř pokaždé když se setkal s Havlem. „Vyhrožovali mi, že se mnou zatočej, že se moje děti nedostanou na školy, že mi seberou řidičák a já se nebudu mít jak dostat do práce, jak nakrmit dobytek a podobně. Chtěl jsme skočit pod vlak.“

Ale 27. ledna 1990 si Pechan na komunistické buzerace nevzpomněl. Prožíval s lidmi davovou euforii. „Je tady doma, je tady doma!“ skandovalo náměstí, když Havel poprvé stanul na balkoně Staré radnice. „Havel měl příjemný hlas. Na náměstí to ale bylo zesílené mikrofonem, takže byla radost ho tam slyšet,“ libuje si.

Zatímco pro většinu lidí z náměstí setkání s Havlem skončilo hned, jak odjel z Trutnova do Úpice, Pechana ta nejdůležitější chvilka teprve čekala. Prezident se totiž z Úpice vydal přímo na Hrádeček. „Najednou přijel k nám na dvůr a povídá: Pane Pechan, dnes jsem si nepřišel pro vajíčka nebo mlíko, ale přijel jsem za vámi jako prezident! A šli dál, pustili si u nás televizi a sledovali, jak se ve zprávách mluvilo o jejich cestě krajem,“ vzpomíná.

V momentě, kde se Václav Havel stal prezidentem republiky, se ale jejich sousedský vztah pochopitelně změnil. Už to nebylo jako dřív, kdy Havel pravidelně chodil k Pechanům pro vajíčka, mléko nebo strouhanku, kdy vodil k Pechanovi své kamarády (např. herce Jana Třísku, Pavla Landovského, Jiřího Adamíru či Vlastu Chramostovou) a nebo kdy hajného zval jako čestného hosta k sobě na Hrádeček, když se tam hrály jeho divadelní hry.


Hajný Pechan s Věrou Čáslavskou (vlevo), svojí manželkou a Václavem Havlem.

„On sice za mnou mohl přijít, i když už to nebylo tak často. A když jsem chtěl já za ním, to už najednou tak snadné nebylo. Jednou, už nevím jestli to byl Kofi Annan (generální tajemník OSN) nebo Madeleine Albrightová (ministryně zahraničních věcí USA), ale někdo z nich sem přiletěl vrtulníkem. Napadlo mě, že ten kousek k Havlovi je dovezu kočárem s koňmi. Myslel jsem, že by to bylo něco jiného, přirozenějšího. Ochranka to ale zamítla.“ Ale třeba na tradiční koledu se k Havlovým dostal. Jako výslužku si odnesl rum hradní stráže.

Dodnes na Václava Havla vzpomíná jako na milého člověka se zvláštní povahou. Hned při první schůzce v roce 1967 si všiml jeho mimořádného daru naslouchat druhým. „S nikým se nehádal. Každého pozorně vyslechl. Viděl ve druhém větší osobnost, než byl on sám, i když prpti němu byl třeba člověk v roztrhaném kabátě. Věřím, že kdyby tu dnes ještě byl, nebylo by to tak napjaté, protože on svojí povahou uměl zklidnit,“ dodal Vladimír Pechan.

I proto se dodnes dobrovolně stará o pietní místo u Havlovy chalupy. Občas ho uklidí, zamete, když je výročí prezidentova úmrtí, rozšíří prostor pro svíčky. Lidé jich nosí stovky. „Havel, to byl prostě Pan Prezident!“

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Ctibor Košťál, Jiří Svoboda a archiv Muzea Podkrkonoší