Dostáváme pravidelnou kritiku, líčí šéfredaktorka dětské televize

Jak ses o televizi dozvěděla a co tě přimělo se přidat?
O tom, že se něco takového plánuje, jsem se dozvěděla od mamky. Spíše jsem to dlouho brala jen na vědomí a ani jsem do toho neplánovala jít. Doma mě na to však neustále upozorňovali a nakonec jsem dostala od Honzy Duduše nabídku jít se podívat na SVČ, jak tento původně spíše kroužek, než dětská televize, vypadá. Tam mě postavili jak za kameru, tak i před a „střihla“ jsem si první rozhovory s veřejností. Dost jsem váhala, jestli se pustit do dalšího nového projektu, protože s nástupem do prváku jsem si toho nabrala poměrně hodně, ale nakonec jsem nabídku s radostí přijala se slovy: „Ruka se mi klepe víc, když držím kameru, než když v ní mám mikrofon.“ Takže asi takhle jsem se do pozice redaktorky dostala.

A to že ses rovnou stala šéfredaktorkou?
To slovo rovnou se mi v té otázce líbí, protože to dokonale vystihuje můj případ. Před jmenováním do funkce šéfredaktora jsem všehovšudy před kamerou stála jenom u reportáže z Areálu Mladé Buky. Najednou stačilo jedno kafe, dohodnout se co a jak, a bylo to. Nicméně netuším, co k tomu tenkrát Honzu přimělo. Ale neváhala jsem. (smích)

S vystupováním před kamerou jsi neměla žádnou zkušenost. A co takhle s jinou aktivitou, která se vztahuje k práci v médiích?
Měla jsem pouze zkušenosti s vystupováním na veřejnosti se svými přednáškami o autismu. Co se týká vedení týmu, tam jsem se mnoho věcí naučila jako starostka dvorského studentského zastupitelstva, kde vedu skupinu asi třiceti žáků a studentů dvorských škol. Jinak jsem do toho skočila opravdu po hlavě a jistě se mám stále co učit.

Řekla bys o sobě, že jsi extrovert?
To je pro mě dost úsměvná otázka. Neřekla bych, že jsem extrovert ani introvert. Nabízí se mi spíše otázka, jestli jsem introvertní extrovert nebo extrovertní introvert… Upřímně? Sama netuším.

Co je pro tebe jako začínající redaktorku nejtěžší?
Nevím, jestli nejtěžší, ale co mi dělá stále problém, je natočit stand-up, aniž bych se nezakoktala, nebo aby můj projev byl úplně přirozený. Osobně je pro mě komfortnější a přirozenější dělat samotné rozhovory.

Dohled nad vámi mají profesionálové z mediální branže. Jak tato spolupráce vypadá?
Nejvíce dostáváme zpětnou vazbu z České televize, na čem a jak máme zapracovat. Spolupracuje s námi Matyas Paster, který učí děti pracovat za kamerou. Mě osobně velmi vyškolila Denisa Špetlová. Ukázala mi, jak sestavit stand-up, mluvené slovo a jak by měla správná reportáž vypadat – jaké otázky pokládat. Novým lektorem je teď i Dušan Mihalečko, který skvěle učí členy týmu pracovat s kamerou i ve střižně. Důležité pro nás je dětem co nejvíce předat, ale stále formou zábavy a zachováním týmové pohody. Nechceme je nijak dusit, ani omezovat pravidly. Hlavní je, abychom si většinu tvořili sami a lektoři nás správně navedli.

Co zajímavého ses třeba za těch pár měsíců fungování dozvěděla ty?
Načetla jsem si, co kdo ve štábu dělá. Určitě jsem se poučila, že bez pořádné přípravy nelze udělat kvalitní rozhovor, což se na rozhovoru může i podepsat. A hlavní věc, kterou by si podle mě měli pamatovat všichni moji vrstevníci, je ta, že stojí za to chopit se každé příležitosti, která se vám v životě naskytne. Tohle jsem si uvědomila hlavně u rozhovoru s režisérem Václavem Marhoulem, se kterým jsem vedla své první velké a pro mě opravdu příjemné interview, bez veškeré techniky a profesionálního dohledu. Kdybych nabídku stát se redaktorkou Rýbrcoul TV odmítla, nebyla bych tam, kde jsem a do budoucna bych toho litovala.

Jak velký štáb má Rýbrcoul TV? Stále se rozrůstá? Jaký je zájem o média mezi mládeží?
Štáb právě ještě není tak početný, proto jsme studenty vyzvali, aby se účastnili náboru a stali se naší součástí, a to na pozici střihače a správce sociálních sítích. Samozřejmě, kdyby měl někdo zájem stát se naším kameramanem nebo redaktorem, může se ozvat. Na nábor zatím zareagovalo jen pár studentů, možná je to i zapříčiněno aktuální situací. Určitě se ale stále mohou přihlásit. Čím víc, tím líp.

Jak vlastně dětská televize funguje?
V televizi jsme rozdělení na redaktory a kameramany, střihače nám prozatím dělají lektoři. Před natáčením se mnou vždy komunikují redaktoři, kteří se k tématu přihlásí a pošlou mi připravené otázky, stand-up, případně závěr. Snažím se s nimi bavit o tom, jaká je pro ně ta hlavní myšlenka a co by chtěli, aby v reportáži zaznělo, případně vymyslíme další otázky společně a upravíme stand-up. Při natáčení už jde hlavně o spolupráci s lektory. Stříhat se snažíme s těmi, kteří byli u natáčení, většinou tam je ale problém s časem a prostorem. Několik reportáží jsme si už ale nastříhali úplně sami. Nejnovější reportáž s plavkyní Terezií Bischofovou měli poprvé pod dohledem i naši mladší členové týmu - kameraman si prohlédl záběry a redaktorka promyslela mluvené slovo a scénář reportáže.

Kdo a jak rozhodujete o tom, co budete točit?
Témata na reportáže vybírám já. Většinou nás kontaktuje někdo sám, že by měl zájem s námi natočit reportáž, nebo se snažíme zrealizovat, co nás napadne. Lidé volají mě a Honzovi Dudušovi. V jednu dobu bylo pro mě vybírání témat spíš filtrování, protože zájem o reportáže byl opravdu velký. Snažím se dát přednost tomu, co je vhodné pro naši cílovou skupinu - rodiny s dětmi a hlavně to, co zajímá i naše členy štábu.

Už bylo zmíněno, že vaše reportáže jsou pravidelně součástí i vysílání Déčka na České televizi. Jsou na vás nějaké nároky?
Určitě jsou. Jak jsem naznačila na začátku, dostáváme pravidelnou kritiku. Při prvních reportážích jsme se setkávali s kritikou v tom negativním slova smyslu - moc rychlá mluva, hudba v pozadí, chybělo nám mluvené slovo, reportáže mohou být dlouhé jen 1:10. Náš poslední příspěvek měl ale úspěch. Prostě chybami se člověk učí. Tím, že já sama sbírám zkušenosti za pochodu, jsem na úplných začátcích nevěděla, jak správnou podobu reportáže pohlídat a ani jsem nemohla své zkušenosti s jistotou předat. Rozhodně jsme všichni udělali od té doby pokroky, což dokazuje i poslední pozitivní reakce z České televize.

Kde všude se už váš štáb objevil?
Objevil se na místech zajímavých pro rodiny s dětmi z rubriky Kam na výlet, například v Areálu Mladé Buky. Setkal se s zajímavými povoláními - kynology, veterináři, zaměstnanci pneuservisu… Účastnil se zajímavých akcí jako třeba Krakonošův cyklomaraton a poznal zajímavé osobnostmi - Václava Marhoula, Jitku Čvančarovou, Ivana Adamce, Libora Kasíka, Terezii Bischofovou.

Jaké reportáže ještě budete připravovat do konce roku?
Nemůžu asi říct, co všechno do konce roku plánujeme, protože toho vzhledem k situaci raději moc nedomlouváme. V plánu je ale reportáž s trutnovskou deratizátorkou, s Richardem Krajčo, natáčení s firmou BScom a chceme také rozjet rubriku Kam na střední školu. Uvidíme, jak se bude toto období vyvíjet…

Co tě na práci redaktorky baví?
Mě osobně více naplňují samotné rozhovory a setkávání se s lidmi, poznávání známých osobností a vlastně i načtení a načerpání nových informací. Z toho důvodu pracujeme i na mé vlastní talkshow, která by už nebyla založená tak na dětských tématech jako spíše na pohledu studenta.

Chtěla by ses tomu věnovat i dál? Plánuješ studovat žurnalistku?
Patří to mezi věci, ve kterých se cítím dobře a zajímám se o ně. V úvahu proto přichází žurnalistika a politologie.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek