Bezpečnost na horách začíná u každého doma, upozorňuje záchranář

Co musím udělat, aby byl můj výlet do hor bezpečný?
Bezpečnost na horách začíná u každého doma. Než vyrazí na hory, měl by si být jistý, že je dostatečně oblečený a kvalitně vybavený. Součástí výbavy má být nabitý mobilní telefon. Důležité je říct někomu dalšímu, kam jdu. To už se dnes málo dělá. Je ale dobré říct: kam jdu, kudy půjdu, a kdy se přibližně vrátím. Když se totiž nevrátíte, výrazně to zkomplikuje práci záchranářům, kteří vás budou hledat.

Jak lidé poznají, že zvolili pro hory správně oblečení?
Říká se, že není špatného počasí, ale jen špatně oblečeného člověka. Příkladem jsou například turisté, kteří přijedou v městském oblečení autem až k lanovce, a nechají se vyvézt na vrchol Sněžky nebo Černé hory. Tam se ale zhorší počasí, začne například foukat silný vítr a kabinka se dočasně zastaví. Lidé pak zůstanou na horách nevybavení, neustrojení a v mizerné obuvi.

Protože podcenili situaci?
Podcenili plánování. Stejně jako si naplánovali, kam půjdou, tak si měli nachystat oblečení do chladnějšího a drsnějšího krkonošského prostředí. Nemusí mít přece hi-tec drahé oblečení, ale stačí oblečení, které mají doma a tzv. vrstvit. Takže podle počasí pak buď odkládáte, nebo přidáváte vrstvy oblečení. Každý zná sám sebe nejlépe a měl by vědět, co mu vyhovuje. U Horské služby máme oblečení proti větru, mrazu a dešti. Když se to vše v počasí smíchá dohromady, bereme si tři bundy.

Zmínil jste počasí. To je asi klíčové pro plánování bezpečného výletu, že?
Jasně. Jednou z možností je podívat se na webkamery na místech, kam se chcete vydat. Z těch záběrů se dá dobře rozpoznat, jaké počasí na horách je. Druhou možností je zavolat si na stanici horské služby, která je nejblíž místu, kam se chystáte. Nebo se podívat na naše webové stránky, kde kromě aktuálního lokálního počasí jsou i lavinové předpovědi, upozornění na neschůdné cesty a další naše výstrahy.

Za jakého počasí rozhodně nedoporučujete výlety do hor?
Například když je špatná viditelnost. Pokud není dobře vidět a vy sejdete ze značené tyčové cesty, je to velký problém. Nedoporučil bych ani výlet za hustého sněžení, při velkých spadech sněhu se člověk velmi rychle vysiluje. A samozřejmě za tmy, nebo když se stmívá, to člověku opět hrozí ztráta orientace.

V kolika lidech je bezpečný výlet do hor?
Člověk by nikdy neměl chodit sám. Lepší je být aspoň ve dvou, ideální ve třech.

Některé ztracené lidi najdete na pokraji sil. Jak je možné, že jsou totálně vysílení?
Často nám lidé volají a ptají se, za jak dlouho například vyjdou na Sněžku. My ale nepoznáme, jestli volající je sportovec anebo naopak netrénovaný člověk. A tím pádem nedokážeme odhadnout, jestli půjde na horu dvě nebo čtyři hodiny. K vysílení samozřejmě na horách dojít může. Občas prostě někteří přecení své síly. Někdy se ale stane, že zachraňujeme člověka a on nám přitom řekne, že jezdí na hory čtyřicet let a nikdy se mu nic takového nestalo. Prostě si jen neuvědomil, že tělo stárne. Vysílit ale může také starší technika či výstroj, například při skialpinismu. Nejmodernější materiály bývají odlehčené, zatímco ty starší ne. Každé kilo navíc je pak zejména při delším výletu znát.

Jakou nejčastější chybu dělají z hlediska bezpečnosti lyžaři na sjezdovkách?
Největším problémem je chování lyžařů. V lyžařském desateru FIS je jedním z bodů, aby byl lyžař ohleduplný ke svému okolí. A to se velmi často neděje.

Proč?
Důvodů je víc. Například ne každý ovládá lyže, někoho naopak ovládají lyže. Na svazích jsou časté srážky lyžařů. Nestávají se ale většinou zkušeným, ale spíš svátečním lyžařům. Moderní vleky a lanovky umožnily, že se na svah dostanou i lidé, kteří lyžovat neumějí. Dřív zůstali začátečníci dole pod svahem, protože nebyli schopní ani vyjet nahoru. Dnes se dostanou kabinkou nahoru, tam nazují lyže a jedou dolů. Pro ostatní jsou pak nebezpečím. Navíc krkonošské sjezdovky jsou přehuštěné.

Je nutné, aby i lyžaři u sebe měli mobilní telefon?
Je to lepší. Lyžař může v nouzi ihned zavolat pomoc. A nám to dá možnost hned na počátku upřesnit konkrétní místo na svahu, na které máme za zraněným vyjet. Dvojnásob to platí u ztracených běžkařů, kteří mnohdy nevědí, kde se ztratili a kde právě jsou. Například mobilní aplikace Záchranka nám dodá GPS souřadnice od volajícího, navíc v určitých případech umožňuje videohovory - to znamená, že na místo dostane oči dispečera záchranné služby prostřednictvím moderní technologie. Lidé ale mohou také použít tísňovou linku 1210, u které se dovolají na náš dispečink do Špindlerova Mlýna. Nebo můžou volat přes zdravotnickou záchrannou službu, tedy bezplatné linky 155 a pro cizojazyčné návštěvníky také evropskou tísňovou linku 112.

Tipnul bych si, že největším zimním strašákem na horách jsou laviny. Nebo ne?
Krkonoše, co se týče lavinových drah, jsou na prvním místě v porovnání se zbytkem pohoří u nás a také velmi často lavinově aktivní. Když se ale podíváme do mapy, tak spousta cest vede bezpečně mimo lavinové oblasti. Jsou samozřejmě výjimky, jako například cesty Modrým dolem, Obřím dolem či Dlouhým dolem, které protínají lavinové dráhy. Pokud tam někdo půjde, měl by mít sebou lavinovou výbavu. Do podobných míst ale běžní turisté nebo běžkaři spíše nechodí. Častěji se zde pohybují skialpinisté nebo snowbordisté. Laviny v Krkonoších sice padají, ale lavinových nehod, kde je zasypaný člověk je výrazně méně.

Lavina, to předpokládám znamená pro horskou službu mimořádnou událost.
Lavinový zásah je pro horskou službu z mého pohledu nejnáročnější, a to jak na počet zasahujících záchranářů, tak na řízení záchranné akce. Úrazy kolen, zlomeniny, krvácení, interní nebo neurologická onemocnění, toho máme desítky nebo stovky. To už máme takříkajíc v malíčku. I nejtěžší úrazy a náhlé zástavy oběhu lze postupně částečně automatizovat, ale lavina, to se nedá naučit jeden univerzální postup. Ani když máte tři čtyři cvičné laviny za rok. Pak přijde jedna ostrá, a je to stejně úplně jinak, tím nemyslím výsledek, ale samotný zásah. Pro představu si do takové akce ještě přidejte - počasí, denní dobu, počet záchranářů k dispozici, vybavení, stres, vyhodnocení bezpečnosti takového zásahu, prostě záleží na strašně moc okolností, které takovou situaci proměňují. Už jen to, že většina lavinových míst je špatně přístupných a záchranáři tam musí v ideálním případě na sněžných skútrech, čtyřkolkách nebo se nechat vysadit na místě vrtulníkem. Anebo při nepříznivém počasí a nemožnosti užití motorové techniky dostat se na místo na skialpinistických lyžích a veškeré vybavení nést v batohu na zádech.

Co vaše vlastní bezpečnost při zachraňování jiných?
Pokud se budeme bavit například o lavinovém zásahu, tak na místo může jít pomáhat jen záchranář s potřebným vybavením. Jinak ne. Pro vaše čtenáře bych rád zmínil základní lavinovou výbavu, to znamená lavinový vyhledávač, lavinovou sondu a lavinou lopatku.

Ocitl jste se někdy v situaci, že by záchrana jiného člověka ohrozila vaše zdraví nebo dokonce váš život?
Zatím ne, tedy doufám, že jsem neměl naběhlou záchranářskou žílu a klapky na očích, pro které jsem nebezpečí neviděl. Ale nelze si idealizovat záchranáře do role superhrdinů. Jsou to lidé jako ostatní. Také musí myslet na sebe a na své rodiny. Nejde ohrozit život záchranáře kvůli zachraňovanému. Stejně tak by záchranář neměl mít přehnaný strach, protože ve strachu se může udělat chyba a mohlo by to skončit špatně. Je opravdu důležité mít respekt z dané situace, zachovat klidnou hlavu a vše rozmyslet na několik kroků dopředu.

Cítíte se vy osobně na horách bezpečně?
Co znamená bezpečně? Že je v každém keříku schovaný někdo z horské služby, a že v případě potřeby ihned vyskočí a někoho zachrání? To přece není možné. Terény jsou komplikované, některá místa jsou odlehlá a než se tam případně dostane horská služba, tak to chvilku trvá. Navíc zvědavý turista je nepředvídatelný svým chováním a toulkami po horách. Chvilku ťape po krásné zpevněné cestě kousek od Luční boudy a za chvilku může scházet těžko přístupným a schůdným Obřím dolem. Místa od sebe vzdálená jeden kilometr, ale časová náročnost zásahu může být i několik hodin. Vím, že kdyby mi něco bylo, tak jsou místa, kam se kolegové dostanou technikou a relativně snadno, ale jsou i lokality, kam je komplikované se dostat. Ale i na relativně bezpečné cestě můžu uklouznout a zranit se. Stát se to může i v centru města. Takže je otázkou, co to je „cítit se bezpečně na horách“, když se nemůžeme cítit bezpečně ani ve městě. Ale pokud to chcete vědět, tak já osobně se cítím bezpečněji na horách než v chumlu lidí ve městě.

Otázka na závěr: Jsme my, Češi na horách vzorní?
Myslím, že v chování nejsme horší než ostatní národy, které jezdí do Krkonoš.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Horské služby a Tomáše Nováka