Tři veteráni aneb Báječní muži s promítačkami

Kdyby nás to nebavilo, určitě bychom to nedělali,“ upozorňuje Josef Kranát, nejstarší ze tří trutnovských promítačů (na hlavním snímku je uprostřed). Letos mu bylo 77 let. Na jaře odešel po neuvěřitelných 56 letech promítačské práce do důchodu. Dodnes má ale v hlavě živé vzpomínky na své začátky. Na dobu, kdy filmy putovaly mezi městy ve velkých (a těžkých) plechových krabicích. Na časy, kdy se v projekční místnosti musel filmový pás nejprve převinout a zkontrolovat, zda není poškozený. To trvalo hodinu, někdy i dvě. „Průměrný film měl v té době délku asi tři kilometry,“ vysvětluje Kranát.

Pokud se ale při převinutí přetrhl, měl promítač o zábavu vystaráno. „Než se to povedlo zastavit, měl jste mnohdy projekční kabinu plnou kudrlin filmového pásu. A vyřešit to byla práce na dvě hodiny,“ potvrzuje Jiří Podlipný (na fotografii vlevo s čepicí), který byl v Trutnově promítačem úctyhodných 35 let. Teprve po převinutí se totiž mohl pás založit do promítačky. „Před promítáním bylo navíc nutné pohlídat uhlíkové lampy, zdroj světla na plátno. Později uhlíky nahradily xenonové výbojky,“ připomíná Kranát.

Film se pouštěl ze dvou promítaček. Nebyl totiž na jednom kotouči, jak by předpokládal návštěvník kina, ale zpravidla na pěti kotoučích. Takže asi každých dvacet minut bylo potřeba cívky měnit. „Aby se vědělo, kdy se mají díly z kotoučů prolnout, tak na konci každého byly v pravém horním rohu značky. Když končil díl na první promítačce, tak se na druhé pustil druhý. Prolnutí si většina diváků ani nevšimla. Tedy pokud promítači ty značky takzvaně neujely,“ přiznává Jaroslav Morávek (na snímku vpravo), který je promítačem od roku 1975.

Ale i člověk v projekční kabině se může splést a připravit chybný díl. „Vzpomínám, jak mi kolega jednou řekl: Podej mi druhý díl! Já mu ho podal, ale bohužel od jiného filmu. Poznalo se to, až při prvních záběrech na plátně. A byl oheň na střeše,“ směje se Podlipný. Na odpočinek během projekce promítači neměli čas. „Muselo se také správně zaostřit, dávat pozor na titulky, hlídat, aby se film nepřetrhnul, prostě sledovat, jestli je vše v pořádku,“ říká Kranát. „U stroje jsou promítací okénka. Jedním se promítalo, druhým jsme sledovali film na plátně,“ říká Podlipný. Už promítnuté díly bylo potřeba současně převinout zpátky do cestovní podoby. „Když bylo něco během promítání špatně, hned jsme o tom věděli. Diváci v sále totiž většinou začali pískat,“ připomíná Morávek.

Dlouhá léta bylo ve Vesmíru tradicí promítání dvou filmů denně, od půl šesté a od osmi. Když se ale v Trutnově odehrávaly akce jako například Filmový festival mladých, bylo práce mnohem víc. „Tehdy jsme promítali i šest filmů denně. Začínali jsme v osm ráno a domů šli po desáté večer,“ vypráví Kranát a ukazuje vlastní promítačský průkaz. Unikátní dobový dokument mu připomíná učiliště v pražských Klánovicích, kde se profese kdysi vyučovala.

Kdo chtěl být promítačem, musel zvládnout například zkoušky z optiky, akustiky či mechaniky promítacích strojů. Na uživení to ale nebylo. „Kvůli penězům to nikdo nedělal. Promítání filmů bylo spíš odpoledním koníčkem,“ zdůrazňuje Morávek. „Někdy spíš nočním. Když se promítalo v letním kině, začínalo se v deset večer a domů se šlo v jednu ráno,“ vzpomíná Podlipný.

Dnešní digitální doba projekci značně změnila. Pustit film v kině je podobné jako doma na počítači nebo televizi. Buď přijde na přenosném harddisku, nebo si ho za pár hodin stáhnete od distributora přes internet. Odemyká se softwarovým klíčem, který přijde e-mailem. Stačí kliknout myší na Play a hraje se. Při promítání se nemůže nic přetrhnout, nehrozí špatné napojení jednotlivých částí. Nemusíte obsluhovat velký železný promítací stroj. „Je to klidnější než s filmovým pásem. Ale i tady se může něco stát. Třeba když se to takzvaně kousne,“ tvrdí Morávek.

Za dlouhá léta pustili trutnovští promítači tisícovky filmů. Českých i zahraničních. Na některé bylo opakovaně vyprodáno, na některé přišlo jen pár diváků. „Mnohdy to byla doslova rutina. Ale vzpomenu si, že kariéru promítače jsem začínal Pyšnou princeznou,“ přiznává Morávek. Jeho služebně starší kolega Josef Kranát si svůj premiérový snímek vybaví během chvilky: „Krteček!“

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek