Malý krůček pro člověka, ale velký skok pro světový balanc

Jak jste si užili slavnostní otevření hřiště?
Těžko říct. Znáš ten pocit prázdnoty, když něco dokončíš? Ale jinak jsme s Waypou maximálně spokojeni s čerstvě dokončeným místem i se slavnostní otvíračkou. Taky si ale uvědomujeme, že je to pouze první krok. Malý krůček pro člověka, ale velký skok pro světový balanc.

Vědí o hřišti v zahraničí?
Jasně! Jsem v kontaktu s Michaelem Grabem, což je guru světového balancu. To je někdo, jako pro fotbalisty Messi, nebo pro fanoušky motorismu Schumacher. Kanaďan Grab je velká hvězda, balancování dovedl téměř k dokonalosti. Už nám gratuloval. Moc nám fandí. Dokonce uvažuje, že opustí Ameriku. Tak jsem mu nabídl, jestli nechce k nám do Čech.

A jak to dopadlo?
Už zjišťoval, kde nejblíž tady máme letiště. Možná ho tady uvítáme! 🙂

Proč jste vůbec s Waypou pustili do něčeho tak převratného jako je balancérské hřiště?
Jezdíme jako lektoři po balancérských workshopech po celé republice. Kamení jsme dosud vozili sebou. Časem jsme zjistili, že je nesmysl převážet sebou půl tuny šutrů. Jednak je to náročné, navíc nám je už několikrát ukradli. Hlavní důvod je ale ten, že jsme spojovaní s poškozováním koryt řek a stavěním mohyl na horách v první zóně. Ačkoliv s tím nemáme nic společného.

Ano, ochránci přírody se zlobí, že vyzvedáváním kamenů z řeky nebo z horských hřebenů se ničí ekosystém. Živočichové umírají...
Ale takové případy nejsou naše práce. My balancujeme šetrným způsobem. Ruda přinese kameny, postaví si je, vyfotí to a odnese je. Žádné sbírání kamenů, které by ničilo přírodu. Máme k tomu maximálně ekologický přístup. Vybudováním hřiště jsme to potvrdili. Nic nepoškozujeme.

Jak sháníte kameny pro hřiště?
Dlouhodobě je sbíráme, abychom nepoškodili přírodu a zároveň, aby byly kameny vhodné pro balancování. Pomáhají nám v tom i kamarádi, kteří nám je vozí, třeba i ze zahraničí. Vědí, jaké kameny potřebujeme. Jsou to přesně ty, které vidíš tady na hřišti. Rádi bychom požádali návštěvníky, aby nám jako vstupenku donesli nějaký kámen. Aby ho tedy nevyzvedávali v řece, protože na něm žije spousta živočichů, ale ať nám kameny nosí. Ať nám spíš přibývají, než aby se ztrácely. 🙂

Dá se balancovat s každým kamenem?
Jasně, ovšem lepší je si vybrat ty vhodné. Například najít v jednom šutru díru a do ní na špičku zkusit postavit jiný kámen.

Může balancovat každý?
Určitě, ale jsou mezi lidmi samozřejmě rozdíly, jako ve všem. Někdo přijde a během chvíle naskládá bez větších problémů kameny na sebe. Například jako známá zpěvačka Iva Bittová, která byla na jednom našem workshopu. Přišla, během chvilky seskládala kameny na sebe, řekla "Díky kluci!" a zase šla. Po ní ale přišel asi čtyřicetiletý muž, sportovec, a trápil se čtyřicet minut s prvním krůčkem, kdy se staví na sebe jen dva kameny.

Jaké předpoklady potřebuju pro balancování?
Je potřeba nejen trpělivost, ale i šikovnost. Jedno bez druhého nejde. Nejlepší zkušenosti z workshopů máme s dětmi a seniory. Děti jsou ještě vyklidněné, a senioři jsou už vyklidnění. Lidé v produktivním věku, a nejvíc ženy od zhruba čtrnácti do asi čtyřiceti let, mají trpělivosti míň, často s tím seknou.

No, i já se obávám, že kameny na sebe neseskládám...
Tohle nesmíš nikdy říkat! Jakmile si jednou řekneš, že to nepůjde, tak to nikdy nemůžeš postavit. Musíš tomu věřit, je to jako magie. Je pravda, že lidé mnohdy přijdou na náš workshop a řeknou: To v životě nemůžu postavit! Možná devadesát procent lidí řekne, že to nejde. Já jim za třicet vteřin ukážu, že to zvládnou. Tak jdou postupně o level výš a výš, a za chvilku tam sedí, a málem se jich nemůžeme zbavit.

Vzdal si to někdy ty sám?
Ale ano, a několikrát. Věděl jsme například, že moc fouká vítr. Nebo, že u toho blbě sedím, a nemám to správné pohodlí. Tak jsem to zabalil.

Dá se balancovat i v zimě?
Dá. Třeba Michael Grab, pokud k nám dorazí, tak si myslím, že bude balancovat i v zimě. On už je na to zvyklý.

Co je největším problém při vyvažování kamenů?
Největší nepřítel vítr. A pak nedůvěřivý fanoušek, který se jde podívat, čím jsou kameny k sobě přilepené...

Jak dlouho se dá balancovat?
Zase to záleží na každém člověku. Mistři oboru si hodinu stavějí v řece lavičku, šest hodin balancují šest kamenů a pak sedmou hodinu dávají nahoru kámen na špičku.

Kolik času člověk potřebuje, aby si balancování užil na hřišti v Sejfech?
Aspoň hodinku. Za dvanáct minut si lidé projdou pod naším vedením workshop, mají jednotlivé obtížnosti, třikrát si postaví kámen na špičku, pokaždé je to těžší. Čtvrtý krok je že si mezi základní kámen a topový hodí ještě jeden, což už je těžší, musí balancovat více kamenů najednou. No a pak si postaví svoji skulpturu, což já mám úplně nejradši, protože ti lidé jsou pak velmi kreativní. K postavenému pak přijde laik a nepozná, zda to stavěl účastník workshopu, nebo někdo z lektorů.

Jak lidé reagují, když se jim povede vyvážit kameny a postavit jich několik na sebe?
Někteří brečí z radosti, že se jim něco takového povedlo. Jiní vás třeba v euforii obejmou. Když učíme balancovat na festivalech, tam nadšení z lidí doslova cáká. Stokiloví chlapi nás objímají, zvedají do vzduchu, ženské v euforii brečí.

Těší tě to?
Proto to děláme! Je to neuvěřitelný pocit. Mám z toho ohromnou radost, když můžu dělat lidem radost. To se násobí, pak do tebe pozitivní energie doslova lítá. A když potom o tobě vyjde článek v celorepublikovém časopise, kde tě srovnávají s Andy Goldsworthym, to je jako kdybys před pěti lety začal hrát fotbal a najednou tě srovnávali s Messim.

Jakou pozici dnes má balancování?
Balancování je neoddělitelná součást land artu. Pořád je to ale okrajová záležitost. I v umění. Prostě se o land artu pořád moc neví. Když ale někoho dostanu na výstavu, kde mám plátna 80 krát 120 a větší, tak to lidi vtáhne do přírody, a to chtějí i kupují.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek