Uč, ale zůstaň člověkem! říká legendární učitel z gymnázia

Takže s nadsázkou řečeno, do budovy jste jednou vstoupil a už z ní vlastně nikdy neodešel?
Když se časem základka z té budovy vytěsnila, já tam zůstal na střední škole. Možná je to na jednu stranu symbolické, na druhou stranu to založilo neblahý styl, který není úplně populární. Člověk by měl trochu měnit zaměstnání a místa, kde pracuje, což se u mě nepodařilo. Já totiž budovu opustil jen kvůli vysoké škole a vojně, které byly nutností. Možná je to nechuť měnit zavedené, proto jsem na gymnáziu zůstal tak dlouho.

Za jakých okolností jste se dostal na gymnázium?
Já snad ani pořádně nevím. Je možné, že rodiče chtěli získat čas na rozhodnutí, kam mě v životě dál směřovat. Tehdy se v jedné budově míchaly učitelské sbory vyššího stupně devítileté základní školy a tehdejší tříleté střední všeobecně vzdělávací školy (dnešní gymnázium - pozn. redakce). Já tehdy dělal přijímačky hromadně s několika spolužáky v sobotu večer, a vedl je Zdeněk Vít. Bylo to tehdy tak neformální, až si skoro myslím, že to ani nebyly přijímačky.

Jaký jste byl žák, respektive student?
Kupodivu jsem se poměrně rád učil. Nebral jsem to jako velkou nutnost. Ze začátku mě rodiče nutili, abych o prázdninách nevyšel z tempa, ale já to vtipně převeksloval na čtení. Přečetl jsem spoustu knih, které mě pak byly užitečné. Na střední škole jsem zjistil, že mi nevadí matematika a fyzika. Měli jsme bezvadné kantory, Karla Hybnera na matematiku a dnes už nežijícího Petra Kábrta na fyziku. Oba učili výborně.

Nechával jste se vést kantory, nebo jste spíš sám snažil objevovat?
Dnes si myslím, že jsem se spíš nechal vést. Ale v matematice mě to bavilo! Matematické olympiády tehdy byly velkou špičkou, v tom jsem ctižádost měl. Druhou ctižádostí byl sport. Intenzivně jsme hráli basketbal, a měli i úspěchy. Každé odpoledne jsme strávili venku na hřišti s balónem. Mělo to něco do sebe, rád na to vzpomínám a nelituju toho.

Vzpomenete si, s jakými výsledky jste maturoval?
Měl jsem samé jedničky. V roce 1967 se maturovalo z češtiny, ruštiny a já si k tomu přidal matematiku a fyziku. Bylo to docela příjemné, šlo mě to.

Kam jste potom zamířil?
Dnes už ani nevím, jak k tomu došlo, asi právě pod vlivem dobrých učitelů, ale dal jsem si přihlášku na matfyz na učitelství. Už v posledním roce na vysoké škole jsem ale tíhnul k tomu, že bych se vrátil do Trutnova, do původního místa.

Jaké byly první dny po návratu na gymnázium?
Já přišel v pátek odpoledne domů z vojny a už v pondělí ráno jsem nastupoval jako učitel na gymnáziu. A rovnou jsem měl převzít i třídnictví. Moje první věty ke studentům byly: Bojíte se? Nebojte se, já se bojím víc! Myslím, že to ale mezi námi nastartovalo vzájemně dobrý vztah. Byly to dobré roky a věřím, že tehdejší studenti na to vzpomínají rádi.

Dělal jste chyby?
Určitě jich bylo hodně! Zmíním jednu, spíš takovou formální. Nevím, od koho jsem si tehdy nechal poradit, ale studentům jsem tykal, a přitom je oslovoval příjmením. To je hrůza! Dodnes se divím, že jsem je tím neodpudil. Pak jsem to změnil a snažil se co nejdřív naučit křestní jména všech žáků ve třídě. Takže jsem jim tykal a oslovoval je křestním jménem, po maturitě jsem jim vykal a stále je oslovoval křestním jménem.

Které učitele jste obdivoval už jako student?
Především Zdeňka Víta. On předeslal můj postoj k učitelství. Okouzlil mě, byl to velkorysý člověk, pedagog v pravém slova smyslu, vychovatel mládeže a přítel všech dětí. Obdivoval jsem, že i když ho děti párkrát zklamaly, leccos mu provedly, tak se s tím dokázal vyrovnat. Jeho asertivnost byla fantastická. Vzpomínám na něj ze všech nejvíc. Hodnotím ho jako osobnost, která za mého života gympl silně poznamenala a charakterizuje ho nejvíc.

Měl jste učitelský vzor?
Karla Hybnera. Jeho styl výuky, nadhled a vtípky, to pro mě bylo vzorem. Trochu jsem se ho snažil napodobovat. Když jsem začínal učit, byl jsem v kabinetě s učiteli matematiky a fyziky, a to byli vyhlášení brusiči. Mě ale takový styl neseděl. Připadal mi nepřiměřeně tvrdý. Já se snažil, aby nikdo v mých předmětech nepropadal, i když někdy se to třeba nepovedlo. Můžu říct, že jsem nikdy neslyšel, že by se říkalo: Just je prevít! nebo tak něco. Ale je pravda, že jako kantor musí být člověk občas i drsný nebo nepříjemný.

Řídil jste se nějakými poučkami?
Časem jsem se vypracoval k vlastním tezím, které jsem si umístil na nástěnku v kanceláři, když jsem dělal zástupce ředitele. A byl jsem rád, když si jich někdo z kolegů všiml. Byl tam nápis: Uč, ale zůstaň člověkem! Nebo: To je lehké vyhrát, když je člověk nelepší! Já měl totiž rád i studenty trojkaře, kteří se ale pilně na tu známku učili. Naopak mi nebyly moc sympatické postoje některých jedničkářů, kterým to bylo dáno samo o sobě, a nemuseli pro to nic udělat.

Liší se dnešní studenti od těch, u kterých jste kantor začínal?
Samozřejmě, že se změnili, ale jejich podstata je pořád stejná. Je to budoucnost, kterou si vychováváme. Podle toho v tom žijeme. Že dnešní studenti mají jiné podmínky a že se tomu přizpůsobují, to je normální, to se jim nedá vyčítat. Ano, asi méně sportují a tráví více času pasivním sledováním internetu. Ale co se proti domu dá dělat? Dnešní děti mají jiný život, čeká je jiná budoucnost. Jsou ovlivněné podmínkami, které mají připravené od nás.

Daří se gymnáziu vychovávat nové osobnosti?
Určitě! Vždyť jen z mých prvních žáků bych mohl uvést například Evžena Stuchlíka, dnes váženého univerzitního profesora, dále Petra Kracika, známého divadelního režiséra, dále významného trutnovského podnikatele Rudolfa Kaspera, prvního porevolučního trutnovského poslance Libora Nováka nebo Zdeňka Jiráska, který pak byl svého času rektorem opavské univerzity. A také Aleše Hušáka (bývalý šéf Sazky, za jeho doby vznikla dnešní O2 arena - pozn. redakce). Ale považuji si i těch méně nápadných, kteří dokáží poctivou prací naplnit svůj život, i život ostatních. Na školu se nám nedávno vrátil z vědeckého prostředí Ondra Lev, učí matematiku a fyziku. Svým přístupem k žákům je bezvadným opěrným kamenem v pedagogickém sboru gymnázia.

Co váš syn Petr? Také absolvoval trutnovské gymnázium, dnes je z něj známý politolog.
Přiznávám, že bylo to mojí vnitřní ctižádostí, aby také šel po základní škole na gympl. Nebyl vyhraněný pro technický obor, zdálo se nám jako rodičům rozumné a logické, že bude pokračovat na gymnáziu. Stejně tak dcera Lenka, ta ale přece jenom po gymnáziu vystudovala technický obor, je optometristka.

Jaký byl student?
Ve svých oblíbených předmětech se snažil dobře, a v těch ostatních to dělal tak, aby nebyl problém. Sice mne trochu mrzelo, že se neorientoval jako já na matematiku a fyziku, ale nebylo to nutností.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek