Jak spolu vydržet šedesát let? Žít a nenudit se!

„Měli jsme kliku. Sice už jsme byli v rouškách, ale v obřadní síni jsme se ještě sešli. Odtamtud jsme dokonce šli do Jedničky, hospody v tu dobu totiž ještě byly otevřené,“ vzpomíná Zdeněk. „Připravovali jsme se na oslavu diamantové svatby podobně jako na naší první svatbu,“ připouští Iva.

Dodnes si velmi dobře pamatuje na rok 1960, kdy ji Zdeněk požádal o ruku. „Na čarodějnice jsem dostala zásnubní prsten a už 1. října jsme se brali!“ Bylo to po asi roční známosti. „Já Ivu za tu dobu poznal docela dobře,“ říká Zdeněk. „Já jeho ne! Kdybych ho dobře poznala ještě před svatbou, tak bych si pak určitě vzala radši třeba Pištu Hufnágla,“ vtipkuje Iva.

Svatbu měli v nedalekých Bernarticích na úřadě. Na hostinu ale hned po obřadu odjeli do trutnovského hotelu Moskva. „Tehdy jsem tam vařila, takže jsem to místo dobře znala. Byli jsme první, kdo měl svatbu v tamní restauraci po velké rekonstrukci. Jako předkrm jsme měli humrovou majonézu, potom knedlíčkovou polévku a samozřejmě svíčkovou,“ vyjmenovává Iva. „Nebyla to moc velká svatba, spíš taková menší, asi jen pětadvacet lidí,“ doplňuje Zdeněk. „Pamatuju se i na svatební dary. Dostali jsme čtyři soupravy na alkohol. Například skleněnou sadu, konvičku a k tomu frťany,“ připomíná Iva.

Jaký mají Machovi recept na šťastné dlouholeté manželství? „Žít a nenudit se! Měli jsme postupně tři děti a ty nám nedovolily se nudit. Pořád jsme lítali kolem nich, jezdili s nimi pod stan, sportovali, pomáhali jsme babičkám, starali se o baráky a chalupu. Když děti vyrostly, začali jsme jezdit na dovolené sami,“ říká Zdeněk. Postavil si přitom nejen vlastní dům, ale pomáhal stavět nebo přestavovat domy i svým dětem. „Chce to žít, být aktivní. Jakmile se člověk začne nudit, tak je manželství v háji!“ myslí si Iva.

Ani v důchodu manželé nezahálí. Jezdí pravidelně na chalupu, kde je téměř neustále co dělat. Chodí často na houby, do nedávna ještě pravidelně jezdili na cyklovýlety. Iva po večerech ráda vyšívá a zpracovává rodokmeny. Zdeněk coby kutil pečuje o třicet let starou škodovku. „Je to lepší, než se doma hádat,“ říká. „Nebo než se procházet po náměstí a říkat si, kdo sní kolik prášků. To neděláme!“ upozorňuje Iva.

Důležitá je podle manželů také tolerance. „Bez toho by to nešlo. Když spolu máme žít, tak se musíme jeden druhému přizpůsobit,“ říká Zdeněk. Současně přiznává, že se občas v manželství objevily i špatné momenty. „Je normální, že takové chvilky nastanou. V životě nás ale nenapadlo, abychom se hned při prvním průšvihu rozváděli,“ přiznává a hned se mě ptá: „Taky vás chce manželka každý měsíc zabít?“ Než stihnu odpovědět, Iva se smíchem zareaguje: „Já ho chci zabít každý den!“

Co když jeden druhého opravdu pořádně naštve? „Jdu po schodech dolů do sklepa a celou dobu nadávám. To mám slovník, to byste nevěřil!“ hlásí Iva. „Já když jsem naštvaný, tak zmlknu a srovnávám si v hlavě, jak to řešit,“ tvrdí Zdeněk.

Čtyřicet let pracoval jako strojvedoucí na dráze, kde byly běžné celodenní směny. „Neměl jsem kvůli tomu sedm let Vánoce, protože jsem byl neustále v práci, pořád na cestách. Dělali jsme proto dětem Štědrý den o den dřív, nebo o den později.“
Rodina je pro oba manžele od počátku na prvním místě. „Vždycky! A vždycky jsme si v rodině pomáhali, jeden druhému, rodiče dětem i obráceně. Máme se prostě rádi, máme i hodné děti,“ zdůrazňuje Iva.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Petr Tomm, Miloš Šálek