Pondělí

18. října 2021

Nyní

Zítra

10°

Svátek má

Platinová svatba v Trutnově. Manželé Šafaříkovi jsou spolu 70 let!

24. 3. 2021

Platinová svatba v Trutnově. Manželé Šafaříkovi jsou spolu 70 let 9 snímků
Platinovou svatbu, tedy 70 let společného života, slaví 24. března Miroslav a Olga Šafaříkovi z Trutnova - Kryblice. O výjimečném výročí jsem si chtěl povídat s oběma, jenže kvůli covidovým opatřením nebylo možné se setkat osobně. Počítač ani chytrý telefon oslavenci nemají, tak jsme se dohodli na telefonickém rozhovoru. Ale jak pořídím rozhovor s oběma najednou? „Budete si po každé otázce předávat telefon?“ ptal jsem se. „Já vám řeknu všechno, i za manželku. Stejně vím, co by vám odpověděla, a u telefonu bude sedět vedle mě,“ prohlásil Miroslav.

Už jsme spolu o vašem rekordním manželství mluvili před pěti lety. Tehdy jste řekl, že byste mohl vydat knižního Rádce na spokojené manželství. Prosil vás od té doby někdo o radu?
Tehdy jsem to myslel poctivě. Zažil jsem toho za 65 let manželství tolik, že bych se opravdu mohl pustit do sepisování knihy. Nic jsem sice nevydal, ale o knížce jsem uvažoval a v hlavě si ukládal připomínky. Takže knihu o spokojeném manželství mám hotovou, ale v hlavě. Na cokoliv se mě budete chtít zeptat, bez problémů odpovím. Jen si trochu zaklepu na hlavu a můžu to ze sebe sypat.

Chtěl od vás tedy někdo poradit?
Dnešní mladí by možná ani nevěřili radám starého člověka. A někteří starší by se taky asi divili, co jim doporučuju. Dřív, když se dva mladí poprvé setkali, tak nevěděli, jak dál. Říkali si: Babo raď! Nebo poslechli hlas, který vycházel z jejich tělesné schránky. Když to bylo z horní části, mohl to být hlas srdce, což je krásné, protože srdce znamená lásku. I dnešní lidé můžou dostat popud ze své tělesné schránky, ale už to není od srdce, ale z orgánu, který je umístěný v dolní polovině těla, a to je horší. Ale je to jistě k pochopení. O manželství bych mohl mluvit dlouho. Celý život tvrdím, že manželství je krásná věc, hlavně když se vydaří. A v tom je základní problém. Dnes si mladí neuvědomují, že vlastně ani netouží po tom, co za našich mladých let bylo to nejnádhernější, co nás mohlo potkat, zejména když se setkali dva lidé, kteří si začali rozumět a měli se rádi.

Před pěti lety jste přiznali, že stále spíte pod jednou peřinou. Přihlásil se vám někdo, kdo to má v manželství podobné?
Správně má být řečeno pod jednou povlečenou dekou. Ale jinak to platí pořád! Například dnes ráno jsme zase vstávali spolu. Včera před půlnocí jsme se chystali spát, já se trochu zdržel a manželka už na mě volala, ať už jdu spát, že beze mě neusne. Možná si někteří lidé řeknou, že to nemáme v hlavě v pořádku, ale to bychom museli být praštění již celých sedmdesát let!

Takže jste do sebe pořád zamilovaní jako za mlada?
Kdo chce v tak vysokém věku spát se svojí ženou, musí si uvědomit, že sice o ní někdo může říct, že je to babka, a o něm se může tvrdit, že je dědek, ale on v ní musí pořád vidět tu svoji Olinku z roku 1951. To je jasné! Jediné, co mě ve věku přes devadesát let brzdí, abych do postele vůbec dolezl, jsou bolesti v kyčli, které mě trápí. A když už do postele dolezu a trochu se vydýchám, tak si můžu lehnout na bok, mít zadeček ženy ve svém klíně, vzpomínat na mladá léta, dobře usnout a je to všechno v pořádku.



Kdy, kde a za jakých okolností jste požádal Olgu o ruku?
Poznali jsme se v roce 1944. Byla ze Zásmuk a v Hořicích studovala v rodinné škole, ubytovaná byla v dívčím pensionátu na náměstí. Já tehdy fešný Hořičák, se tam chodil předvádět. Tam jsme se seznámili, začali na sebe trpět a tam náš vztah začal. Jenže když škola skončila, Olga odjela, ztratila se mi z dohledu. A musím zdůraznit, že i po známosti se mnou odjela z Hořic jako panna Olga a já zůstal v Hořicích jako panic Miroslav. Šest let jsem na ni myslel, ona se neozvala. Když jsem pak byl v únoru 1950 jako voják na cvičení u Karlových Varů a dozvěděl se, že v Lokti pracuje u notáře, přijel jsem za ní. Vzala mě na oběd ke své mamince. Když jsem od nich odcházel, řekl jsem paní Novákové, že do roka a do dne si její dceru vezmu. Ona se ušklíbla, měla pro dceru jiného nápadníka jménem Popel. Já to však splnil, jako Kozina! Po třinácti měsících, 24. března 1951, jsem se s její dcerou Olinou oženil.

Jakou jste měli svatbu?
Malou, asi jen v patnácti lidech. Brali jsme se v Zásmukách u Kolína.

A co svatební noc? Proběhla, jak se sluší a patří?
Svatební noc jsem samozřejmě prožil, přespali jsme v bytě u manželčiny tety v Zásmukách. Ale nemohl jsem splnit požadavky svatební noci, řekněme pro technickou závadu. Jinými slovy, dalo by se říct, že noc proběhla, jak se sluší, ale ne, jak se patří.

MIROSLAV (94) A OLGA (92) ŠAFAŘÍKOVI
* vzali se 24. března 1951 v Zásmukách
u Kolína
* letos oslaví platinovou svatbu
* vychovali 2 syny, mají 5 vnoučat,
6 pravnoučat a 3 prapravnoučata
* Miroslav proslul jako předseda Klubu
seniorů a prací pro sport, Olga dlouhá
léta pracovala v trutnovském kině

Sedmdesát let společného života, to je dlouhá doba...
…a hodně se toho událo a měnilo. Nechci mluvit o politice, ale nejhorší bylo, že jsme přišli o čtyřicet let svobodného života, který si dopřávají mladí dnes. Za komunismu jsme se sice snažili, abychom mohli někam cestovat, ale mohli jsme maximálně do Východního Německa, Bulharska nebo Jugoslávie. Pro nás starší prostě přišla svoboda pozdě. Taky se ale přiznám, že když jsme měli 65. výročí svatby, tak jsem nepředpokládal, že tady za dalších pět let ještě budeme. Zdravotních problémů přibývá, ale kupodivu tady ještě jsme.

Pohádali jste se někdy?
U nás se to nemohlo stát. Já měl nepředstavitelnou kliku, že jsem objevil Olinku Novákovou, ženskou, kterou by mně mohl každý muž závidět. Ani ji nenapadlo v něčem mi odporovat. Co jsem řekl nebo považoval za nutné udělat, to pro ni bylo svaté. Až mi to někdy šlo na nervy, ale ona tak byla založená. My jsme se nepotřebovali hádat. Často pro mě dělala i věci, které nemusela.

To se ani nechce věřit.
Ale já nekecám! Musím se zmínit o ještě jedné věci. Já nebyl chlap, který by jí nosil kytky a žehlil tím něco, co by na mě prasklo. Takových případů jsem znal spoustu. Dokonce když na chlapa praskla nevěra, tak své ženě koupil zlatý prsten. Časem pak paní chodila po Trutnově s plnou rukou zlatých prstenů… Tak tohle jsem já nedělal. Naopak jsem ale udělal něco, co si myslím, že se nestalo žádné ženské v republice. Když jsme slavili 65. výročí manželství, tak jsem jí v Klubu seniorů přede všemi předal Manželského Oskara, uznání za lásku, věrnost, obětavost, trpělivost, pracovitost a toleranci, jako dík za to, že se mnou tak dlouho vydržela, a za všechno, co pro mě udělala.

A co by pochválila Olga u vás?
Určitě činnost, kterou jsem dělal pro Klub seniorů. Jsme spolu sedmdesát let a z toho třicet jsem pracoval pro klub, skoro polovinu našeho soužití. Byla se mnou jako členka klubu, ve všem mi pomáhala. Já si klubovou pracovnu udělal z naší
kuchyně. Mnohdy mi nemohla na stůl ani servírovat oběd, protože já tam měl rozdělané papíry a psal na kufříkovém psacím stroji věci pro klub. Když jsem roky za sebe nemohl sehnat náhradu, někoho, kdo by klub převzal, řekla mi: Nemůžeš
nikoho sehnat, protože nikdo by to nedělal tak pečlivě jako ty!

Zasedání a besed klubu jste měli stovky, nebo tisíce?
Za třicet let existence klubu jsme absolvovali 529 zasedání a uskutečnili na tisícovku různých besed. Děkuju všem členům, kteří na ně dlouhodobě chodili, zajímali se o dění ve městě i ve státě, poslouchali pozvané hosty. Mají za to můj velký obdiv. Díky naší činnosti jsme se stali unikátním klubem v republice. Je jen škoda, že si to neuvědomilo více našich trutnovských občanů.

Za klubovou činnost jste dostal dvě čestná uznání rady města a pamětní medaili od hejtmana kraje.
Moc si toho vážím. Je zde ale ještě něco, co je pro mě velkým zadostiučiněním. V roce 2015 přijel za mnou do Trutnova na osobní návštěvu prezident Václav Klaus a o rok později mě svojí návštěvou poctila Jana Bobošíková. Navázali tím na opakované návštěvy v našich klubových besedách. Obě návštěvy jsme si se ženou moc užili. A také jsem obdržel mimořádnou kulturní cenu podepsanou všemi členy Klubu seniorů a dalšími trutnovskými občany. To mě také potěšilo.

Nežárlila manželka kvůli klubu?
Vůbec! Nemohla, vždyť také byla jeho členkou. Ani jinak neměla důvod. Když jsem například měl jet do lázní, a víte, jak to tam chodí, tak jedině s ní. Bez ní bych nejel. V tomhle u nás panoval klid. Každému chlapovi bych doporučil, aby si nebral žárlivou nebo hysterickou ženskou, nebo nějakou, která by za každou cenu chtěla být hlavou rodiny a z něj udělala jen onuci. Přiznám, že bez své skvělé ženy bych se takového jubilea dožil jen těžko.

Mrzí vás na vašem manželství něco?
Za socialismu jsem začal bojovat proti komunistické straně a skončil kvůli srpnu 1968 i ve vězení. Když žena šla po městě, někteří lidé přecházeli na druhou stranu ulice, aby se s ní nemuseli pozdravit nebo dát do řeči. Vyhýbali se jí, aby někdo neviděl, že se baví s manželkou politického vězně. To mě dost mrzelo.

Co vám říká slovo rozvod?
To slovo jsem celý život neuznával. Kritizoval jsem to a pak mě to potkalo u syna i u vnuka. Takže jsem si na něj musel zvyknout, ale nikdy jsem ho pro sebe během manželství nepotřeboval.

Plánujete oslavu platinové svatby v Klubu seniorů? Nezhatí vám ji covid?
Oslavit bychom ji chtěli, ale podle mě to za současné situace s koronavirem nebude možné. Myslím, že to nepřichází v úvahu. Škoda. V klubu máme skvělou partu a skoro všichni členové chtějí, aby klub pokračoval.

Tím náš rozhovor skončil. Při autorizaci textu ale oba manželé ještě připsali dovětek.
Olga: U telefonického rozhovoru jsem byla jako přísedící. Vše plně potvrzuji! V manželovi jsem měla vždy oporu, ale musím přiznat, že na domácí práce nebyl. Měl však jiná plus. Přála bych dlouhá manželství i dalším členům našeho klubu.
Miroslav: Máme stejné přání. Kéž bychom mohli z tohoto světa odejít společně. Věřte tomu, že po sedmdesáti letech manželského života by jeden z nás sám na světě rozhodně zůstat nemohl.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a Ctibor Košťál