Čáp bílý se dostal do erbu. Nejen proto, že zachránil život

Jako hlavní erbovní figuru měly čápa ve znaku dva šlechtické rody - Počepičtí z Počepic na Příbramsku a Dobřenští z Dobřenic u Hradce Králové. V případě Dobřenských se čáp dostal do rodového znaku poté, co pomohl jednomu z nich z válečného zajetí. Aspoň tak o tom vyprávěla pověst, kterou v roce 1600 zaznamenal historik Bartoloměj Paprocký z Hlahol.

Jeden z předků Dobřenských si v mládí ochočil čápa, když mu ošetřil zlomené křídlo, a jednu zimu o něj ještě coby chlapec pečoval. Pták se pak úspěšně vrátil do přírody. Šlechtic se (už jako dospělý) zúčastnil bojů křesťanů s pohany a padl přitom do tureckého zajetí. Když migrovali přes zajatecký tábor čápi, aristokrat si jich všiml, vzpomněl si na dětství s čápem a zavolal směrem k hejnu v naději, že „ten jeho“ je tam taky. A skutečně v něm byl, poznal ho a přiletěl k němu. Dobřenský ho tedy využil jako poštovního holuba.

Když se pak migrující čáp vrátil do Čech, našli u něj příbuzní zajatého vzkaz napsaný na cáru oděvu. „Původně si mysleli, že jejich příbuzný v bojích zemřel. Když zprávu objevili, obrátili se na krále a ten pomohl k vykoupení Dobřenského z otroctví. Rod potom na památku dostal čápa do svého erbu,“ říká Vlastimil Málek, historik a ředitel Muzea Podkrkonoší v Trutnově.

Dobřenští z Dobřenic vlastnili několik statků tady v severovýchodních Čechách. Patřili jim například Chvalkovice, Miskolezy, Velký Třebešov, nebo Potštejn. V Chotěboři žijí Dobřenští dodnes. Počepičtí z Počepic vymřeli v 17. století. Na všech místech, která jsou spjata s těmito rody, ale lze nalézt erb s čápem. A nejen tam. „Například v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře je nádherná kazatelna z roku 1665 a na ní je erb Dobřenských s čápem. Zaplatila ji totiž Markéta Kamberská, rozená Dobřenská,“ připomíná Málek.

Nevšedním způsobem se zapsal čáp také přímo do trutnovských dějin. Podle místního kronikáře Simona Hüttela se v našem městě odehrála v roce 1560 zajímavá epizoda. Trutnov tehdy patřil velmi panovačnému Kryštofovi z Gendorfu. Místní ho neměli rádi, měli s ním časté konflikty, protože se je snažil za každou cenu podmanit. „Například obnovu městské rady bylo zvykem provádět na radnici. Kryštof ale vzkázal, že mají Trutnované přijít k němu na zámek, protože je nemocný. To ale nebyla pravda, byla to jen jeho další snaha místní obyvatele ponížit,“ vypráví Málek.

Přesto Trutnovští na zámek (dnešní muzeum) přišli. Když čekali na přijetí, stali se svědky nevšedního výjevu. Nečekaně přiletěl čáp a usadil se na nádvoří, pochodoval po zídce. Přiletěly ale také tři kavky, a přestože jsou fyzicky výrazně menší, podařilo se jim čápa vyštípat. Místní to brali jako znamení. Domnívali se, že podobně by mohli uspět v boji s Kryštofem z Gendorfu a uchovat si svá práva. „V ten den to pro ně ještě nedopadlo dobře. O dva roky později ale skutečně vyhráli soudní spor, a Kryštof jim nakonec ustoupil. Tehdy si vzpomněli na tento symbolický moment, ve kterém čáp výjimečně figuroval jako záporná postava,“ upřesňuje Málek.

Při pohledu do historie je potřeba připomenout důležitou okolnost. Ještě v 19. století byl čáp bílý na Trutnovsku spíše výjimkou. Hnízdil tehdy hlavně ve vnitrozemí. „Vidět tady kdysi čápy byla velká vzácnost, víceméně jen když táhli do hnízdišť. Měnit se to začalo v 19. století, když přišli v nížinách kvůli melioraci pozemků a regulaci toků o své přirozené prostředí, a tak se postupně přesunuli jinam,“ dodává Málek. Zatímco čáp bílý rád hnízdí v otevřené krajině na stromech, komínech továren a domů, nebo stožárech elektrického vedení, příbuzný čáp černý si staví hnízda skrytě v lesním prostředí.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Reprofoto: Muzeum Podkrkonoší v Trutnově