Když jsem Karu budoval, bylo to krásné. Teď to bude těžší

Přiznejte, napadlo vás při prodeji Kary, že by se za pouhé tři roky mohla tak hodně přiblížit krachu?
Ani ve snu! Kdyby mě to napadlo, tak bych firmu neprodal. Můj vztah ke Kaře je velmi těsný a daleko přesahující rámec byznysu. Kdybych měl v tomto směru jakékoliv podezření, tak bych neprodával.

Jak reagovali zaměstnanci, když jste se nyní do firmy vrátil? Vítali vás?
Jak kteří! Většina byla ráda, že přichází určitá stabilita, že dostanou mzdy a tak dále. Někteří odešli, bohužel.

Snažil se vás někdo od návratu do Kary odradit?
Ano, moje maminka. Ta si myslela, že jsem se zbláznil. A myslí si to dodnes.

Co jste jí na to řekl?
Že má možná pravdu.

Které rozhodnutí bylo snadnější? Prodat Karu, nebo ji nyní zachraňovat?
Tehdy jsem k rozhodnutí prodat došel postupně. Bylo jasné, že nemám následovníky, měl jsem 65 roků, zvažoval, co dál. K prodeji jsem tehdy došel racionálním rozhodnutím. Nyní to bylo něco úplně jiného. Rozhodnutí zachránit Karu vychází z toho nepřipustit, aby zkrachovala. Takže bylo spíš emocionální.

Už jste Karu jednou zachránil, v roce 2001. Bude to nyní těžší?
Tehdy jsem Karu budoval. Byla to krásná doba. Firma rostla pod rukama, zvyšovali jsme pravidelně obrat, nabírali jsme lidi, budovali něco velice hezkého. Kdežto něco opravovat a předělávat je daleko namáhavější. Navíc to nepřináší tolik radosti. Ale přesto jsem se do toho pustil.

Co aktuálně Kaře chybí nejvíc? Peníze, odbyt nebo zaměstnanci?
Zaměstnanci. Zvlášť v Trutnově potřebujeme přibrat lidi na mnoho pozic, nejlépe hned zítra. Máme asi 150 pracovníků a potřebujeme minimálně dalších dvacet nabrat. Přímo v Trutnově jich potřebujeme asi patnáct. Na sezónu potřebujeme další, jejich počet potřebujeme a budeme zvyšovat.

A z těch dalších věcí?
Nejdůležitější ze všeho je odbyt. Záleží na tom, jak přesvědčíme zákazníky. Jestli jim nabídneme něco, co se jim bude líbit. Jestli to umíme, to záleží na nás. Neskromně si myslím, že to umíme. Už jsme to i dokázali. Celý management z dřívější doby se do Kary vrátil. Všichni na tom pracují.

Když jsem četl zprávy o problémech Kary, zaskočila mě uváděná výše dluhu, celkem 260 milionů korun. Přiznám se, já bych asi nespal…
To se nedivím.

Vy máte klidné spaní?
Mám klidné spaní aspoň tři čtyři hodiny denně. Ten zbytek už ne.

Mohlo být příčinou pádu Kary i to, že k ní noví vlastníci neměli takový osobní vztah jako vy, který jste v ní začínal „od píky“?
Určitě to byla jedna z příčin. Odbornost vedoucích pracovníků a dalších lidí, kteří byli přibíráni, byla velmi nízká, pokud o nějaké odbornosti lze vůbec hovořit. Řemeslo jim bylo hodně vzdálené. Čest výjimkám.

Co člověk potřebuje k tomu, aby se dobře orientoval v kůžích a kožešinách?
Je to jednoduché. Stačí deset až patnáct roků praxe a už o tom něco víte. O naší branži totiž žádná literatura neexistuje a zkušenosti se nepředávají. A taky musíte umět pracovat. Kožešina a kůže, to je nadnárodní záležitost. Oboru se po světě věnuje pár firem. Když se ví, kdo drží slovo, a to se ví velmi rychle, když se ví, s kým se dá domluvit, na koho je spolehnutí, tak potom je podnikání jednodušší. Takže stačí deset, patnáct let, pak už o oboru začínáte něco vědět a začínáte rozumět i mezinárodnímu obchodu. Když se pohybujete mezi jižní a severní Amerikou, Hongkongem a Itálií, tak pak už to trošku jde.

Kolik lidí v Česku rozumí kůžím a kožešinám?
Bohužel, řemeslo nemá moc velkou perspektivu, protože v oboru neexistuje už dlouhá léta žádné učňovské školství. Nejmladší kožešník má možná 45 nebo 50 let. Určitě se najde řada odborníků, a jsem přesvědčený, že drtivá většina jich je z bývalé Kary. Většinou jsou to moji vrstevníci nebo jsou jen o trochu mladší. Těch starších už moc aktivních není.

Vysvětlete laikům, co je kůže a co kožešina.
Rozdíl je zcela zásadní. Kožešina je to, co má lidově řečeno chlup na kůži, přirozený od zvířete, ne uměle přilepený. Kůže je hladká, žádný chlup nemá.

Existuje snadný recept, jak poznat, že je kůže nebo kožešina kvalitní?
Je to velice jednoduché, těch patnáct let praxe a potom to poznáte hned. Rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší kvalitou je několik set až tisíc korun. Kožešina je kvalitní, pokud je hustá, lesklá a pružná. Jenže to nejsou měřitelné fyzikální ukazatele. Stačí, když na ni sáhnete, a víte, jestli je hustá, nebo ne. Ale potřebujete k tomu roky praxe. Osobní zkušenosti jsou prostě hodně důležité.

Kde sháníte kožešiny?
Obvykle se prodávají na aukcích. Největší bývají v Helsinkách, Kodani a ve Spojených státech amerických. Za tři nebo čtyři dny se tam prodají miliony kůží.

Nakupujete i v tuzemsku?
Česko a Slovensko jsou na zdroje surovin v kožešinách velmi slabé, vyjma králičích kůží.

Kdysi se kůže vykupovaly přímo od lidí. Dělá to Kara ještě stále?
Dodnes se vykupuje, i když systém se hodně změnil.

Co všechno vlastně Kara vyrábí nebo bude pod vaším vedením vyrábět?
Jsme úzce specializovaní a nechceme dělat nic jiného než oděvy a galanterii z kožešin a kůže. Až na výjimky děláme z kůže téměř vše. Nevyrábíme ale koňská sedla, oblečení pro motorkáře nebo potahy do aut, to jsou totiž vysoce specializované záležitosti.

Jak vůbec Kara funguje? Dělá se vše od A až do Z tady v Bohuslavicích?
Takový systém je dávno překonaný. Musíte mít především hlavu a rozum na to něco vymyslet a připravit. Jestli to pak vyrobí Petr nebo Pavel, není tak důležité. My rozhodujeme, co a jak bude vypadat, z jakého materiálu se to udělá, jaká se tam dá podšívka, jaké knoflíky, prostě všechno to, čemu se říká technická příprava výroby, včetně modelové přípravy, to vše je naše. Přímo tady u nás děláme kompletaci a finální úpravy oblečení. Kdybychom se pokoušeli vyrábět si všechno sami, bylo by to neefektivní.

Kara dosud prodávala jen ve vlastních obchodech. Bude to platit i nadále?
Ano. Máme dostatečnou síť prodejen, kterou nyní oživujeme. Jako prodejní metoda už se to osvědčilo. Vrátit se chceme také k poprodejnímu servisu, který zákazníkům poslední dva tři roky chyběl.

Co to je?
Uvedu příklad. Když si koupíte televizor, tak vám k němu dají brožurku a v ní je uvedeno, kde nebo kdo vám případně zajistí servis. Ale když si koupíte bundu za pět tisíc, tak k tomu nedostanete nic. Když si pak natrhnete kapsu o kliku, což je typicky chlapský „úraz“, tak nemáte problém s tím, jestli oprava bude stát dvě nebo tři stovky. Máte problém najít vůbec někoho, kdo vám to opraví. U nás se takový servis týká nejen záruční doby, ale celé doby fungování vaší bundy, a že ty naše bundy vydrží strašně dlouho. Takže urvete si kapsu, pokazí se zip nebo si nějak poškodíte bundu, přinesete ji k nám a my vám ji opravíme.

A co čištění? To také patří k servisu?
Jistě. Bývalý majitel Kary čistírnu zrušil. My ji uvedeme brzy znovu do chodu. Čistíme se zárukou. To běžné čistírny neumí. Zkrátka, budeme se o vaši bundu starat po celou dobu její životnosti. Poprodejní servis k nám přitáhne zákazníka.

Budete prodávat i přes e-shopy, na kterých se lidé v době pandemie naučili nakupovat ve velkém?
Nikdy jsem nebyl příznivcem prodávat naše výrobky na e-shopu, ale doba pokročila, tak se tomu budeme muset trochu přizpůsobit. Zejména mezi mladými mají e-shopy stále více a více příznivců.

Přijde mi, že móda se mění každý rok, ne-li častěji. Jak to je v Kaře?
U pánské módy toho moc nevymyslíte. Jsou nové materiály, dají se měnit spíš drobnosti, většina chlapů chce bundu nosit, dokud z nich nespadne. Z tohoto pohledu je to vlastně trochu nevýhoda, že naše bundy vydrží pět, někdy třeba i deset let. U dámské módy trendy jsou. Ale některé nás minou. Například určité barvy jsou pro kůži vyloženě nevhodné. Chceme, aby naše zboží bylo elegantní i trochu nadčasové. Kožená bunda na jednu sezónu by ale velký ohlas neměla.

Kdo je vlastně typický zákazník Kary?
Ten, který přijde do prodejny. Od třiceti let výše, hledá jistotu a eleganci.

Jak označujete karácké výrobky? Jsou luxusní, nebo jsou zbožím pro každého?
Luxusní to možná bylo dřív. Dnes ale kožešinový výrobek ustoupil do pozadí a kožešiny se daleko víc používají jako doplňky. Máte textilní bundu nebo kabát a k němu je doplňkem kožešina. Je to fashion, ženské s tím vypadají krásně. Je to normální spotřební zboží, které je módní a elegantní. Kožešina každé ženě přidá kus elegance, já to tak vidím. A řekněte mi, která ženská nechce být elegantní.

Setkal jste se s tím, že by někdo odmítal vaše výrobky kvůli zabíjení zvířat?
Ne. Víte, tohle téma je složitější. Většina lidí jí maso, kůže je tedy sekundární produkt. Nenosit kožené boty nebo koženou bundu je nesmysl. Kdyby se kůže zlikvidovala, to by pro životní prostředí bylo ještě horší, než když se použije na nějaký výrobek. U kožešin jsou nejhorší umělé náhrady, pro životní prostředí jsou daleko horší, protože se vyrábí z derivátů ropy. Škodí víc než pravé kůže.

Do Kary jste se nyní vrátil po tříleté pauze. Co jste poslední roky vlastně dělal?
Snažil jsem se vyvíjet nějaké aktivity, ale moc se mi nevedly, k některým jsem ani neměl vztah. Moc jsem toho nedělal. Rozhodně jsem si ale odpočinul, někteří o mně dokonce říkají, že jsem si odpočinul až moc.

V sedmdesáti určitě máte spoustu rad na rozdávání. Prozraďte, prosím, co člověk potřebuje, aby uspěl v podnikání?
Důležité je pracovat. Já dám hodně na práci. Smysluplně pracovat, neflákat se a vymýšlet nové věci. Já měl navíc velké štěstí na spolupracovnice. S většinou z nich spolupracuju dodnes a to také vedlo k úspěchu Kary.

A co zkušenosti z ciziny? Hodily se vám ty, které jste získal jako mladík v Jižní Americe?
Byla to úžasná, velmi cenná zkušenost. V 25 letech k nezaplacení. Fungoval tam na rozdíl od socialistického Československa normální kapitalismus. Pracoval jsem tam 12 až 16 hodin denně a to mi přinášelo velké zkušenosti.

Zmiňoval jste, že Kara potřebuje mladou krev. Prodej před třemi lety to měl vyřešit, ale to evidentně nevyšlo. Co s tím dál?
To je těžká otázka. Pořád si myslím, že mladou krev potřebujeme a budeme dál shánět. Je to jeden z našich úkolů. Pro budoucnost Kary je to velmi důležité.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Jan Bartoš