Malíř Miloš, můj nejstarší kamarád, přešel na druhý břeh

Tenkrát, bylo to v říjnu roku 2011, se naše cesty spojily ani ne tak přes výtvarné zákruty, jako spíše přes nešťastnou osudovou skutečnost. Připravovali jsme zrovna listopadový magazín Trutnovinky s výmluvným titulkem O smrti se (ne)mluví. Rozhodli jsme se vyzpovídat Trutnovany, jímž život změnila smrt někoho blízkého a rozhodli se o tom promluvit. Bylo to poněkud choulostivé téma, ale považovali jsme za důležité bez bulvárních konotací prolomit toto časté tabu.

Jedním z nich, který si nechal krátký čas na rozmyšlenou, aby se stal svým smutným příběhem součástí tématu, byl právě Miloš Trýzna. Rok předtím totiž za tragických okolností přišel o bytost nejmilovanější, svou drahou ženu Lidmilu. Jejich společná cesta životem trvala 45 let. Vždy, když o ní Miloš později vyprávěl, draly se mu slzy do očí.

I při mnoha dalších schůzkách u něj v bytě, kdy jsme spolu dělali řadu rozhovorů nejen o jeho výtvarné tvorbě, při níž nezapomenutelným způsobem zachycoval zejména zákoutí Trutnova, ale také o jeho členství ve Spolku podkrkonošských výtvarníků či ředitelování v tehdejším podniku Texlen v Libči, se alespoň na krátký okamžik stočila řeč na jeho osudovou ženu a životní lásku.

Setkání s Milošem přibývala. Jsem velmi vděčný a byl jsem skutečně poctěn, když mně časem nabídl tykání. Stalo se to u něj v kuchyni v okamžiku, když vytáhl z lednice chutnou hruškovici, zapálil si cigaretu s tím, že by kouřit určitě neměl, a připili jsme si na nové přátelství. Pak se na chvíli vzdálil v útrobách bytu, aby přinesl výkresy s akty. „Myslím si, že nejsem jen dokumentarista Trutnova,“ usmíval se potutelně, „ale mám mnohem širší záběr.“ K tomu jen tak mimochodem dodal, že tuto etapu jeho tvorby žena Lidmila příliš nesdílela. „Netvářila se moc nadšeně,“ pomrkával spiklenecky Miloš.

Myslím, že mi hodně důvěřoval, padli jsme si do noty a byli naladěni na podobnou strunu smyslu pro humor. Pravidelně jsme se potkávali na desítkách výstav, jak už těch proslulých výročních Spolku podkrkonošských výtvarníků ve Staré radnici, tak i v Uffu, městské galerii, Muzeu Podkrkonoší či Galerii Draka. Byla to vždy velmi spontánní setkání plná humoru a dobré nálady.

„Rád bych měl od tebe koláž,“ sdělil mně Miloš při mé výstavě u „draků“. Říkal jsem si, že mu ji předám při životním jubileu. Ani na chvíli jsem totiž nezapochyboval, že zdolá hranici devadesáti let. Bohužel, ke smutku svému i jeho ostatních četných přátel, tomu tak nebude. Miloš, můj nejstarší životní kamarád, se odebral do míst, odkud není návratu. Navždy se ale usadil v mých myšlenkách, setkáních, v mém životě…

Miloši, kamaráde, prožil jsi pozoruhodný, dlouhý a naplněný život, ať je ti na druhém břehu dobře tak, jak ti bylo na tom dočasném.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz