Snažím se nad věcmi přemýšlet, říká Jakub Husák

Je těžké přesvědčovat mladé lidi?
Nepřesvědčuju, spíš vysvětluju, co dělám a co jsem pro to musel udělat. Když se někdo zeptá, odpovím. Kdo si pak z mého povídání chce vzít příklad, tak si ho vezme. Je ale jasné, že když chce člověk najít dobrou práci, musí se učit.

Co nasměrovalo na průmyslovku vás?
Od malička mě přitahovala technika. Hodně času jsem trávil s dědou v garáži. Motory, motorky, to mě bavilo. Bavila mě i škola, měl jsem v podstatě samé jedničky. Po základce se mi ale nechtělo na gympl, chtěl jsem se zaměřit na nějaký obor. Tíhnul jsem k technice, takže strojařina pro mě byla jasná volba.

Jaký obor jste si vybral?
Strojírenství a počítačová grafika. Od začátku mi to sedlo. V prvním ročníku se učí hodně teorie, ale já spoustu věcí znal. Jak se dělají nýtové spoje, šroubové spoje nebo pojistné kroužky, to všechno už jsem v praxi viděl. Pomohlo mi to se ve škole rychle zorientovat. Chytlo mě i 3D modelování. Matematika a fyzika mě bavily, strojírenská technologie, mechanika a stavba a provoz strojů, v tom všem jsem se vyžíval.

Takže bezproblémové studium?
Mě to ve škole bavilo, takže známky nebyly problém. Vždycky jsem měl vyznamenání, maturoval jsem se samými jedničkami.

Měl jste už během studia jasno o pracovním uplatnění?
Chtěl jsem se původně stát v nějaké firmě platným členem vývojového týmu, posouvat svými nápady technická řešení. Dnes je jasné, že jsem to nedodržel. Po maturitě jsem si dal přihlášku na Technickou univerzitu v Liberci. Přijali mě. Já si ale uvědomoval, že to bude časově náročné, že bych si k tomu musel najít brigádu, plus náročné dojíždění. Tak jsem hned v červenci nastoupil do práce s tím, že když to nebude úplně ono, můžu v říjnu nastoupit do školy.

Co vás přivedlo do Vitesca?
Ředitel závodu Lukáš Rosůlek chodil na průmyslovku vyprávět o zdejší výrobě. Zaujalo mě široké portfolio produktů. Po maturitě jsem byl sice na více pohovorech, ale ve Vitescu na dvou. Při pohovoru o turbodmychadlech jsem navíc poznal, že to bude ono, že mě ta oblast zajímá. Také jsem dobře odhadl, že si budu rozumět se šéfem oddělení. Dnes můžu zpětně říct, že jsem se nespletl. I s kolektivem, který máme jako technologové na turbodmychadlech, jsem nadmíru spokojený.



Jaké byly pracovní začátky?
Oproti škole to samozřejmě byla změna. Měl jsem pracovní zkušenosti z brigád, ale z nich nepoznáte realitu. Na brigádě fungujete spíš jako pomocné ruce. Až teprve plnohodnotný zaměstnanec pocítí, jak na něj dopadne zodpovědnost. Nevadí mi, když se na mě někdo spolehne a dá mi důvěru.

Připravila vás škola dobře na skutečnou práci?
Určitě! Potřebné základy nebo znalosti jsem získal. Hodně mi také škola dala v angličtině. Ve firmě používáme angličtinu opravdu hodně. Využívám ji denně.

Překvapilo vás v práci něco?
Od prvního dne po mém nástupu nebyl problém si sehnat potřebná školení. Co člověk chtěl nebo potřeboval, to firma zařídila. Takže jsem první rok a půl strávil hodně času na školeních. Pomohlo mi to ještě víc do detailu poznat jednotlivé procesy, které ve Vitescu probíhají.

A k rychlému vzestupu v pracovních pozicích. Je to tak?
Člověk, který mě měl zaškolovat, odešel už dva měsíce po mém nástupu. Takže jsem po něm, jako velmi mladý, dostal na starosti celou montážní linku. Naštěstí jsem učenlivý a zodpovědnosti se nebojím. Zhruba po roce jsem se vypracoval na zástupce šéfa technologů. V té době odešel kolega z druhé montážní linky, než jsme nabrali nového, měl jsem na starosti dokonce dvě montážní linky. Trvalo to asi tři čtvrtě roku.

To je pořádná porce práce a zodpovědnosti. Nebál jste se, jestli to zvládnete?
Vzal jsem to jako výzvu a nějak se s tím popasoval. Nyní už jsem na montáži nejzkušenější. Dělám dokonce metodického týmového lídra.

Není vaše mládí překážkou?
Nikomu neříkám, kolik je mi let. Díky brýlím vypadám trochu starší, ale u nás je výhoda, že tým technologů na turbodmychadlech je relativně mladý. Navíc se snažím nad věcmi přemýšlet, mám organizační schopnosti. Když lidé z mého okolí vidí, že co říkám, nebo o co se snažím, dává smysl, tak jim nevadí, že jsem mladý. Musel jsem se vypracovat k tomu, že mi věří a můj názor berou vážně.

Spousta lidí řeší peníze, chce mít spoustu času na zábavu. Co vy?
Rodiče mě vedli k poctivosti a pracovitosti, za což jsem jim vděčný. Nepařil jsem na počítači jako mí vrstevníci, ale pomáhal tátovi kolem domu. A přišlo mi to normální. Jsem věřící člověk. Honit se za penězi, majetkem nebo vymetat večírky, to mi nic neříká. Nejde mi o to být bohatý, ale šťastný. A pravé štěstí nevyplývá z toho, co vlastním, ale z toho, že jsem spokojený s tím, co mám, že mám kolem
sebe své nejbližší. Smyslem života přece není hromadění peněz.

Jak to dopadlo s plány na vysokoškolská studia?
Zatím jsem je odsunul. Dnes to hodnotím trochu jinak, než když jsem končil střední školu. Jsem rád, že jsem šel do práce. Práce technologa mě baví, je to různorodé, část dělám na počítači, něco pak fyzicky na lince. Do budoucna školu nezavrhuju. Vím, že to člověku mnohdy otevře dveře, ale posun ve firmě není na základě titulu, ale na základě toho, co člověk umí. Titul mi zatím nechybí.

Co byste doporučil mladé generaci při rozhodování kam na školu?
Kdo má na vysokou, ať tam jde. Kdo ale zvládne řemeslo, dobře se vyučí, osvědčí se zručností a spolehlivostí, tak možná bude mít v životě víc peněz než kdejaký inženýr. Trutnov má velkou výhodu, že je to průmyslové město se spoustou fabrik, továren a technologických závodů. Samozřejmě, korporáty mají výhody i nevýhody. Ale nabízejí uplatnění, zvlášť ve strojařině a elektrotechnice.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek