Historii je potřeba si připomínat. Před 103 lety vzniklo Československo

Slavnostní projev starosty Trutnova Ivana Adamce

Vážené dámy a pánové,

sešli jsme se v tento slavnostní okamžik, abychom si připomněli 103. výročí vzniku Československa.

K vyhlášení samostatného československého státu došlo v Praze 28. října 1918 díky úsilí domácího a zahraničního odboje v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, ale také díky vhodné mezinárodní konstelaci, bez které by těžko mohl být nový stát uznán. Nerodil se tenkrát lehce a byl draze vykoupen mnoha oběťmi na frontách první světové války. Vojenské zapojení legionářů, označovaných často za vlastizrádce, významnou měrou přispělo k tomu, že dohodové mocnosti v čele s Francií, Velkou Británií a Spojenými státy souhlasily se vznikem československého státu i s jeho územní podobou, kdy k historickým českým zemím bylo připojeno ještě Slovensko a později i Podkarpatská Rus.

Rozpad Rakouska-Uherska nepřivodili však jen Češi. Na konci první světové války byla habsburská monarchie již přežitým státním útvarem i pro další její národy, včetně Němců a Maďarů, kteří si její další existenci na podzim 1918 rovněž z valné části nepřáli. Nabídka panovníka Karla I. na federalizaci monarchie přišla navíc příliš pozdě, než aby mohla být realizována.

Rokem 1918 vstoupilo na mezinárodní scénu Československo, avšak s jeho vznikem nebyly spokojeny všechny národy. Zejména Němci, kteří do té doby patřili k vůdčímu národu monarchie, se dostali do nezvyklé pozice národnostní menšiny. Totéž platí i pro Maďary. Rovněž sousední státy nebyly Československu nakloněny. Stačí připomenout boje s Poláky o Těšínsko.

V dalším období Československo dokázalo, že má oprávněně ambice být sebevědomým státem. Jeho ekonomická vyspělost budila zasloužený obdiv. Je potřeba dodat, že za příznivou startovní čáru v hospodářské, technické i vzdělávací vyspělosti vděčila republika dobrým základům již z dob existence Rakouska-Uherska, v jehož rámci české země patřily k nejvyspělejším oblastem.

Během dvaceti let prvorepublikového období mělo Československo celkem 12 vlád. Dvě z nich byly úřednické, jedna prozatímní a jedna vznikla na obranu republiky. Zbylé vlády, ač byly sestaveny z různých politických stran, měly jedno společné. Vzešly z demokratických parlamentních voleb a i díky nim byla naše země dvacet let stabilní evropskou demokracií.

Po roce 1929 byl svět zasažen hospodářskou krizí, která v Československu nejvíce postihla průmyslová odvětví v pohraničních oblastech, kde žila početná německá menšina. Masivní nezaměstnanost, kterou vláda nebyla schopna uspokojivě řešit, vehnala německé obyvatelstvo do náruče nacistického Německa, od kterého si slibovalo lepší budoucnost.

Naše svoboda byla v letech 1938-1939 bohužel postupně ztracena a české území bylo nakonec připojeno pod nacistické Německo prakticky bez výstřelu. Podobně jako za první světové války se však zformoval domácí a zahraniční odboj. Osud vlasti nebyl řadě obětavých odbojářů lhostejný a byli schopni za její osvobození položit i svůj život. Ke generaci nejmladších účastníků protinacistického odboje patří podplukovník ve výslužbě Josef Svoboda, který v roce 1945 bojoval jako voják 1. československého armádního sboru. Jsem velmi hrdý na to, že tato osobnost je občanem našeho města.

Československý národ svobodu nakonec po druhé světové válce získal zpět. Po roce 1948 ale zavládla na dlouhých 40 let v naší zemi komunistická totalita a demokracie byla obnovena až v roce 1989. Protože je tomu již déle než 30 let, nabízí se nám vhodná příležitost bilancovat, kam jsme došli, co se v naší zemi povedlo a co můžeme dál zlepšovat. Při pohledu do historie i na dění v současném světě vidíme, že národní svoboda ani demokracie není samozřejmostí a já jsem rád, že je přesto stále máme.