Neriskujete, jinak prostě umrznete, říká průvodkyně ze severu

Takže to začalo Děvínem?
Ano, i když už od malička jsme s rodiči jezdili třeba do Tater. Na gymplu jsem ale potkala lidi, s nimiž se dalo chodit do hor a skal, a více méně jsem tam už zůstala. Po škole jsem nastoupila do KRNAPu, kde jsem pracovala šest let na ekologické výchově na Rýchorské boudě. Ale potom mě ta byrokracie parku přestala bavit, tak jsem šla učit na gymnázium do Úpice a později základku v Radvanicích.

A kdy přišlo rozhodnutí, že se z vás stane horská průvodkyně?
To bylo už dávno na gymplu, kde jsme měli tu super partu, co jezdila do hor. Starší kamarádi už jezdili jako průvodci, takže to pro mě byl už jen krůček od toho, abych se tomu začala věnovat taky. Samozřejmě jsem si musela udělat nějaké kurzy a zkoušky. V té době jsme s kamarády a dalšími lidmi z republiky vytvořili skupinu, kde se začali vzdělávat první průvodci v Čechách, aby to lidé nedělali úplně nadivoko. Někteří kluci pak pokračovali ještě dál a výše, ale já ne.

Proč?
I když jsem aspirantem na mezinárodní licenci horského průvodce, ten systém vzdělávání v České republice je takový, že jsem odtud raději ujela. Mám průvodcovské kurzy v polární oblasti, což mi teď stačí na to, co dělám. To hlavní, co se ale na severu cení, jsou zkušenosti. A taky je potřeba se umět postarat nejen o lidi, ale i zvířata, což nebyl problém, protože já se kolem psů motám celý život, s horskou službou jsem trénovala i lavinové psy.

Jak jste se tedy dostala k práci na severu?
V době, kdy jsem učila, jsem se konečně rozhoupala jít s kamarády na polární expedici a v roce 2014 jsem s nimi odjela na Špicberky. To byla nádhera! Tři týdny v divočině a jen čtyři lidi ve stanech a nic víc. To místo mě zaujalo natolik, že v létě jsem se tam vrátila a chtěla si sama udělat nějaké treky, což není doporučené. Ale zbraň jsem měla. Místo výletu na dva týdny jsem zůstala dva měsíce s tím, že to není úplně levná destinace. Nechtěla jsem tam nechat všechny svoje úspory, i když skoro se mi to povedlo (smích). Ale vždycky jsem si našla nějakou práci. Tím, že jsem byla průvodce z hor, to nebylo zase tak těžké. A v tu chvíli mi tam navíc přišla i nabídka práce u psů.

Ale domů jste se ještě vrátila?
Na rok, ale po roce jsem se rozhodla na Špicberky odstěhovat a zůstala jsem tam od roku 2015 do 2019 s tím, že poslední tři zimy jsem ale trávila v severním Norsku, protože mě už nebavila ta dlouhá polární noc, kdy je opravdu tři měsíce jen tma a není žádné světlo.

Jaký je zájem turistů o Špicberky?
Velký. Zlom nastal asi právě v letech 2014 až 2015, kdy si jedna tamní firma udělala velkou reklamu, že tam začaly jezdit v létě i velké vyhlídkové lodě. A jestli první zimu bylo dost turistů, tak tu další to začalo být šílené.

Jak často jste jim dělala průvodkyni?
Před koronou jsem byla schopná pracovat každý den. Třeba za čtyři měsíce jsem měla čtyři dny volna. Ale já pracuji jako freelander, což znamená, že nemám stálou smlouvu. To je na jednu stranu nevýhoda. Kdyby se mi něco stalo, tak nejsem moc krytá. Na druhou stranu ale neděláte pořád stejnou věc každý den. Můžu si vybrat. Zítra chci jít na túru, pak si do toho střihnu nějaký výlet na menší lodi po moři. Když chci, tak můžu jít se psy. Anebo když jsem unavená z chození po horách, tak se přihlásím na práci, při které třeba nalévám kávu, mažu vafle marmeládou, usmívám se na turisty a vyprávím jim o psech. Jsou různé možnosti. V zimě se jezdí na skútrech, lyžích, psím spřežení, jdete ve sněžnicích na horu nebo chodíte po mořském ledu. Hodně lidí se hlásí na výlety do ledovcové jeskyně, což je moc krásné.

Tábor v předpolí ledovce Esmarkbreen.

Co výlety, že lidé chtějí vidět lední medvědy?
Ano, i kvůli nim se tam hodně jezdí. I já jsem si to jako malá přála. Za tím cílem jsem ale na Špicberky ani nejela a uvědomila jsem si to až pak, že je můžu vidět.

A kvůli medvědům musíte na výpravy nosit zbraň?
Ano, ale samozřejmě nepálíte na každého medvěda, kterého vidíte. To je až ta poslední možnost. Když zraníte nebo zabijete medvěda, vyšetřujete se to jako vražda. Jedna česká expedice tam měla dost velké problémy. Sice vedoucí to podával, jací byli hrdinové, ale když jejich jména zmíníte na Špicberkách, tak by je tam každý ukamenoval.

Ocitli jste se někdy v nebezpečí?
Lední medvěd je tam objektivní nebezpečí. Může se objevit vždycky. I proto máte nějaká pravidla pohybu v terénu a povinnou výbavu, jako jsou komunikační prostředky – satelitní telefon a takový emergence balíček, kdy jen odpálíte pojistku a vyšle to signál. A samozřejmě zbraně. Kulovnici příslušné ráže a signální pistoli. Musíte mít obojí. Na zahnání a vystrašení se nejčastěji používá signální pistole. Medvěd si vás ale ve většině případů ani nevšimne. Může se ale vrátit, protože je zvědavý.

A tak zkřížil vám někdy cestu?
Měli jsme pár případů s turisty, kdy se přiblížil, ale člověk musí reagovat s velkým předstihem. Pravidlo 1 je, že vyklidíte pole. Když už je ale blízko, tak se ho pak snažíte zastrašit. Většinou k vám ale medvěd nejde. Problém je spíš, když máte někde kemp a odejdete pryč. Medvěd tam přijde, a když se vrátíte, všechno je zničené.

Medvědice na Nordauslandetu.

Hrozí vám při výletech i jiné nebezpečí?
Víte, tam je to tak odlehlé, že prostě neriskujete. Tady vidíte nějaký svah, tak si ho prostě sjedete, ale tam si to rozmyslíte. Nejde o to, že byste se snad zabili, ale prostě umrznete, protože budete dlouho čekat na záchranu. Kdyby se vám něco stalo, pomoc pro vás nepřijde. Jak se říká, dvakrát měř a jednou řež, tak na severu to platí tak desetkrát měř a jednou řež. Navíc jste zodpovědný za někoho dalšího, takže všechno musí být naplánované.

Jaký jste zažila největší mráz?
To se těžko odhaduje. Třeba když máte minus 30, fouká silný vítr a vy jedete někde na saních se psy, tak je vám fakt docela zima. Ale i teď v severním Norsku je kosa.

Neuvažujte se vrátit na Špicberky?
Já bych moc chtěla, ale rodinný život už mě od toho odrazuje. S přítelem se nám to úplně pracovně nepotkává, že bychom oba mohli být na Špicberkách. V létě bych se tam ale chtěla vrátit. Potřebuji si asi ještě udělat jen takovou tu tečku. Je pravda, že teď už to tam kvůli přílivu turistů není takové, jako před lety, kdy jsem si připadala jako v pohádce. Samozřejmě tam pak nepřestanu jezdit, ale spíš už jen na návštěvy. Tím, že do toho přišla korona, tak mě to ze Špicberků odstřihlo.

Jak váš život ovlivnila pandemie?
No, musím říct, že mi docela udělala čáru přes rozpočet. Právě v dubnu 2020 jsem plánovala se z Norska vrátit na Špicberky a odtud vyrazit na mezinárodní vědeckou expedici MOSAiC na zamrzlou loď v Severním ledovém oceánu. Loď tam byla zamrzlá již od podzimu a my jsme byli asi čtvrtý běh, který je měl střídat. Celý svět se však stopnul včetně lodní dopravy, takže střídání posádky, které se dělo ruskými ledoborci, v tu chvíli nebylo možné. Nakonec se však vymyslel náhradní logistický plán, protože jim samozřejmě na lodi docházely zásoby a museli jsme je vystřídat.

Tak povídejte.
Celé se to zpozdilo skoro o dva měsíce. Všichni jsme odjeli do Bremerhavenu, kde jsme byli 18 dní v karanténě v hotelu. Pak nás naložili na dvě menší lodi z vědeckého institutu, dostali jsme výjimku, že jsme mohli vyjet na Špicberky, ale nesměli opustit loď. Ta loď, která byla zamrznutá v ledu, se mezitím musela vyprostit. Je to ledoborec, což nebyl problém, ale kontinuita měření tím byla ohrožena, jelikož to bylo plánované na celý rok. Na Špicberkách jsme se potkali v zálivu, na moři udělali střídání posádek a my jsme vyjeli zpět na pozici. Na místo jsme dojeli 15. června. Ta kra samozřejmě driftuje, takže už byla více na jih. A vzhledem k tomu, že už bylo léto a mráz nebyl takový, už nebylo možné přimrznout a celou tu dobu, co jsme tam strávili, jsme museli loď tlačit proti kře. Nicméně našli jsme, co jsme měli.

A to bylo co?
Zachovaná místa s měřicími políčky a přístroji. Na ledu jsme vybudovali nový kemp a pracovalo se až do doby, než se kra rozpadla. To se stalo 31. července, kdy jsme všechno sklidili, a druhý den ráno, kdy jsme se probudili, jsme měli kolem nás jenom volné moře. Perfektní načasování, měřili jsme do poslední vteřiny, co to šlo.

Rušný pracovní letní den na expedici MOSAiC.

Pokud vím, tak nejste vědec. Jaká byla vaše pozice?
Byla jsem v logistickém týmu. Díky tomu, že mám zkušenosti ze Špicberk, kde průvodcovat nemůže každý, mám za sebou i různé safety kurzy a hlavně také umím ovládat zbraň. Naší náplní bylo hlídat vědce, protože ti, když se vrtají někde ve sněhu, nemají čas koukat se kolem sebe. Vybudovali jsme kempy a neustále se starali i o elektrické kabely, protože led se hýbal.

Výprava se připravovala 10 let. Zúčastnili se jí vědci z 19 zemí, kteří chtěli navázat na průlomovou expedici Nansena v letech 1893-1896 a hledali klíč k lepšímu porozumění klimatu. To musíte být pyšná i sama na sebe, že jste se tam dostala, ne?
Jsem ráda, že jsem tam mohla být. Člověk pro to ale musel něco udělat a pořádně se připravit.

Poslední otázka. Je možné, že se někdy vrátíte žít zpět do České republiky?
Jsem Blíženec, takže já se můžu rozhodnout během tří dnů a odstěhovat se zpátky, když k tomu budu mít pádný důvod.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Terezy Švecové a Miloš Šálek