Ručičky na hodinkách zastavit umím, čas ne aneb Půl století hodinářem

Dal jsem si obzvlášť záležet, abych k vám na smluvený rozhovor přišel včas. Stalo se vám někdy, že jste přišel pozdě?
Já pozdě nechodím, téměř vždy jdu radši o chvilku dřív. Byla by přece ostuda, aby hodinář chodil pozdě!

Chápu. Hodně lidí tzv. nestíhá. Chtěli by zastavit čas. Co vy na to?
Ručičky na hodinkách zastavit umím, ale skutečný čas zastavit neumím. A ani nechci. Čas přece utíká všem stejně.

A co váš čas? Kolik ho prosedíte například v hodinářské dílně?
Úplně celý den naštěstí ne. Určitě tady nesedím ani osm hodin v kuse. Hodně času mi totiž zabere papírování nebo třeba jednání s dealery.

Co všechno vlastně opravář hodinek potřebuje?
Dílnu, a v ní stolek, lupu, pinzety, šroubováčky a klid. A samozřejmě hromadu náhradních dílů. Bez toho nemůže opravovat.

Kolik typů hodinek umíte opravit?
Mechanické všechny, pokud k nim mám náhradní díly. Je jedno, jestli jsou to náramkové hodiny, budíky, stolní hodiny, nástěnné kyvadlové hodiny nebo třeba staré kukačky.

A do všech máte náhradní díly? To jich přece musíte mít tisíce.
Spíš desetitisíce! A přitom dnes už je nikde neseženete, protože se nevyrábí.

Kde je sháníte vy?
Součástky máme díky tomu, že jsme pracovali v někdejších Klenotech. Když jsme začínali s podnikáním, povedlo se nám od nich odkoupit rozsáhlé staré zásoby náhradních dílů. Přesto se ale občas stane, že na některé hodinky nemám součástky. Lidé se tomu diví a nechápou, jak je to možné.

Jaké nejmenší hodinky jste tady měl?
Nejčastěji asi dámské mechanické náramkové hodinky Čajka 1301. Průměr stroje byl 13 krát 15 milimetrů.

A jaké největší?
Jeden čas jsme se starali o hodiny na trutnovské radnici. Ale to už je dávno.

Jsou malé hodinky složitější na opravu?
Ne, je to jen o velikosti. V nástěnných kyvadlových hodinách jsou všechny součástky o něco větší, zatímco v náramkových menší. Ale princip je téměř stejný.

Změnila se za padesát let práce opraváře hodin?
Moc ne. Co jsem se naučil před padesáti lety, to je pořád stejné. To platí pro mechaniku. Samozřejmě, existují digitální hodinky, ale ty neopravuju. U nich není co opravovat. Maximálně v nich vyměním baterii, což je dnes jen tak mimochodem nejčastější činnost opraváře hodin. Pak následují různé drobné opravy, opravy osiček, výměny řemínků. U mechanického strojku celkovou opravu, výměnu skla a další. Novější je test na vodotěsnost. Musel jsem si pořídit speciální přístroj, abych ho mohl provádět.

Jak rychle poznáte, proč někomu nejdou hodinky?
U mechanických hodinek to někdy poznám hned. To víte, padesát let praxe. Jinak, podívat se do hodinek je záležitost minut. Uvidím problém, a pak už jedu po svém: opravím nebo vyměním, vyčistím strojek, namažu ložiska, seřídím. Taková hodinářská klasika.

Překvapí vás někdy zákazníci?
Udivuje mě, co všechno riskují. Například nedávno přinesla zákaznice na opravu hodinky, že prý si nechala u Vietnamců měnit baterku, a oni ji přitom promáčkli sklo. Vůbec jsem nechápal, proč s hodinkami šla právě k nim. Další příklad: Měl jsem opravit kvalitní švýcarské hodinky Tissot. Otevřu je, a z půlky byly doslova sežrané. Majitelka do nich nechala dát neznačkovou baterku, a ta vytekla. Přitom sami Vietnamci si nechávají dát baterky do vlastních hodinek právě u nás.

Nechají si zákazníci poradit?
Někteří ano. Mnozí přijdou do prodejny a řeknou: Jé, vy tady máte hodně hodinek. Poradíme jim a vyberou si. Jiní ale vstoupí, odseknou, že tady skoro nic nemáme, a odejdou. Je to práce s lidmi.

Co se za padesát let u náramkových hodinek změnilo?
Zatímco dřív měl člověk jedny hodinky málem na celý život, dnes má někdo třeba patery náramkové hodinky. Cenově jsou totiž dostupnější než dřív. Jsou také oblíbeným módním doplňkem. Hodně se změnily materiály. Místo mosazi a slitiny kovů se dnes víc vyrábějí hodinky z titanu a chirurgické oceli. Sklíčka se dávají ze safíru, vydrží víc než křemičitá.

Vzpomenete si ještě na své první hodinky?
Ano, dostal jsem je od otce, když jsem chodil do šesté třídy. Byly to ruské mechanické náramkové hodinky Poběda. Ještě je mám.

Co vás přivedlo k hodinářské práci?
Od malička jsem stavěl modely lodí a letadel, bavila mě jemná práce, pořád jsem se v něčem hrabal. Ve třinácti jsem rozdělal první budík. Když jsem uvažoval, kam na školu, napsal jsem si první přihlášku na filmovou kameru na průmyslovku v Jičíně a druhou na hodináře. Časem se mi to rozleželo, filmařinu jsem zrušil a šel na hodináře. Učil jsem se v Novém Městě nad Metují, praxi jsem měl ve Dvoře Králové nad Labem. Byl jsem tam tři roky. Neuvěřitelně mě to chytlo. Na celý život. A věřte, že není nic hezčího, než vdechnout nový „život“ rozbitým hodinkám nebo hodinám, a vidět za sebou kus práce.

Dokonce v oboru úspěšně podnikáte, že?
Začali jsme s Luďkem Kohútem v lednu 1991, hodinářství jsme měli nejprve v tehdejším Moby Dicku. O rok později jsme vydražili tuto prodejnu v Palackého ulici. Až později jsme zjistili, že shodou okolností právě tady bylo hodinářství i po druhé světové válce. Podnikání byl samozřejmě risk, ale já nelituju. Pravda, začínali jsme s nulou, dal jsem tehdy do zástavy na úvěr v bance svoji škodovku. Kolega hlavně opravoval, já se kromě toho staral i o papíry. Obchod se rychle zaběhl, o zákazníky jsme neměli nouzi. Kolega před dvanácti lety ukončil podnikání a v současné době podnikáme s manželkou. Daří se nám i nyní. Já v dílně opravuju hodinky, manželka v obchodě opravy přijímá a prodává zboží.

Jaké vlastnosti člověk potřebuje, aby se stal dobrým opravářem hodin?
Trpělivost, jemnost a preciznost. Nesmíte nic ošulit, jinak se vám to vrátí.

Máte profesionální deformaci? Všímáte si hodin na veřejných místech?
Určitě se na ně nepodívám jen letmo, jako laik. Mrknu na ně a řeknu si: Toto utíká!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek