Objevovat zapomenuté a připomínat mizející, to je naše krédo

Co si máme představit pod slovem „končím“? V minulosti už jsi říkal, že budeš končit.
Naznačoval jsem, že po zkušenostech, kdy přišlo na komentovanou vycházku do terénu třeba padesát, šedesát, ale někdy i osmdesát lidí, to nelze ukočírovat. Asi před deseti lety jsem vyhlásil, že maximálně dvanáct lidí a ne děti a psi.

Proč?
Když bylo víc lidí ve skupině, bylo to moc komplikované. Šli jsme třeba hodinu a pejskaři řekli, já musím k potoku nebo do hospody, protože psi mají žízeň. Když šly děti, musel jsem to přizpůsobit i pro ně, vyprávět o skřítcích, permonících a čarodějnicích. Když jsem to omezil na určitý počet, fungovalo to lépe.

O komentované vycházky býval velký zájem, že?
Účast bývala většinou hojná. Ne vždy to ale probíhalo podle mých představ. Například jednou v Hronově jsme předem oznámili, kudy půjdeme. Bývalý starosta to ale uspořádal tak, že v místech, kde jsem avizoval zastávky, nechal postavit výdejní boudy s občerstvením. To byla nádhera. Jenže! Já se zastavil u dolu, třicet lidí se zastavilo se mnou, ale dalších padesát šlo dál. Někteří se pak vrátili a chtěli, abych to odříkal znovu i pro ně. Tak jsem vyhlásil: Koho to opravdu zajímá, máme zajištěnou hospodu, přijďte! Tam se nás sešlo osmnáct. Teprve tam přišli opravdoví fajnškmekři. Takže jestliže jsem něco vyhlašoval, myslel jsem jisté omezení. Nebo jsem informace šířil jen mezi lidmi, u kterých vím, že jim to něco přinese. To byli badatelé, historici, novináři, a podobně. Teď jsem ale řekl, že po padesáti letech těchto atrakcí nastal čas, kdy bych to měl ukončit. Abych už nevypadal jako blbec, který breptá a zapomíná. Takže jsem si na závěr vybral knihovnu v Červeném Kostelci, kde právě ten den, 2. prosince 2021, vyšel časopis Rodným krajem s mým článkem o dole Josef na Bohdašíně a já k tomu měl přednášku s manželkou Věrou. Povídalo se, promítalo a Věruška mi četla výtažky z kronik nebo publikací, aby to bylo nějak učesané. Mám kamaráda Pavla Brandejse v Králíkách, pozval jsem ho a předal mu veřejně svoji dokumentační práci. Už řadu let spolu jezdíme po terénu, pomáhá mi mapovat. Padesát roků produkcí v terénu stačilo a přednášek taky.

Nemůžou v nějaké obci namítnout, že jsi neměl čas?
Udělal jsem komentované vycházky pro všechny obce od Žacléře až po Stroužné v Polsku.

Ozval se pak ještě někdo?
Jako kdyby se najednou roztrhl pytel! Bohdašín, Horní Kostelec, hasiči, prostý lid, všichni mi volali, ale já jsem řekl všem: „Nezlobte se, musel jsem to ukončit a předat ‚funkci‘ mladšímu a technologicky zdatnějšímu.“

To znamená, že procházky už ne. Tvoje badatelská činnost pokračuje?
Badatelská činnost v mém pojetí pokračuje dál, dokud udržím tužku. Papíru mám dost. Co je důležité, máme rodinné krédo: Objevovat zapomenuté a připomínat mizející. Toho se držíme dál. Například se opět chystáme do Hronova, kde naše bádání pokračuje. Už to ale nebude veřejná produkce. Těch bylo za padesát let opravdu dost! Můžu ještě něco k vycházkám?

Jistě, povídej!
V počátcích jsem si vymyslel akci, která měla název Deset kilometrů podzemím Jestřebích hor. Se souhlasem vedení dolů jsem pozval asi deset lidí, převlékli jsme je, vybavili, proškolili a já to měl vždycky spočítané tak, že jsme oněch deset kilometrů ušli. Pamatuju si, že jedna z prvních vycházek byla pro přírodovědný kroužek pana profesora Josefa Štycha z trutnovské lesárny. Pak se s tím roztrhl pytel. Časem to ale bylo stále více nebezpečné, šlo se do stále větších hloubek, přibývaly komplikace s průtržemi uhlí a plynu, takže mi bylo doporučeno, abych si to vymyslel na povrchu.

Což se stalo!
Ano, a dokonce jsem do toho zapojil rodinu. Byl jsem schopný s pomocí manželky ustrojit naše dcery do permonických oblečků, dopravit je na vytipovanou haldu o vlak dřív. Šli jsme pak s kolektivem, já vytáhl železničářskou trumpetku a povídám: „Když zatroubím, támhle na haldě se objeví permoník.“ Zatroubil jsem a ono se stalo. Objevil se tam permoník, vousy mu vlály, mával lucernou. Někteří lidé nechápavě přestali svačit, protože jim poklesla čelist. A ještě navíc na jinou haldu jsem zase oblékl další část rodiny a kamarádů, kde byli horníci v dobovém oblečení s nářadím a se vším všudy. Takže jsem mohl vykládat in natura, co to je, k čemu to je a jak to je. Pamatuju si, že největší problém jsem tehdy měl sehnat staré upatlané kalhoty. Já žádné takové neměl, tak mi pomohl jeden soused.

Kolik takových putování jsi udělal?
Od oka bych řekl takových dvě stě.

Záleželo na tom, pro koho putování bylo?
Nedělalo mi problém, stejně jako u přednášek v knihovnách a muzeích, se dané skupince lidí přizpůsobit. Když jsem například přednášel stálým čtenářům rtyňské knihovny, což jsou většinou babičky, tak jsme vymysleli přednášku na téma Jak se lidé dříve strojili, co jedli, co babičky vařily havířům a jak je ošetřovaly. Anebo když jsem zjistil, že putování má být pro školu, tak mě zajímalo, o jaké žáky se jedná. Když jsem měl přednášku na faře, byla zaměřená na lidové léčitelství nebo úctu patronům horníků, jako jsou svatá Barbora a svatý Prokop. Když to bylo pro geology nebo fajnšmekry hornického řemesla, mohl jsem tam mluvit o slojích, kolik jich je, jaký mají úklon, co je pod nimi, kolik se dolovalo uhlí a podobně. Pro každou skupinu jsem dělal program, a ještě jsem pro danou oblast namaloval mapu s vyznačenou trasou, kudy půjdeme. A ještě na zadní straně byl vytištěný itinerář a vypíchnutá nějaká zajímavost. Lidé to dostávali jako pozornost, aby si to mohli ještě doma prostudovat. Nebo aby mohli vzít svoje děti a říct jim, tak tady jsme byli nejen na houbách, ale jak nám řekl Jirásek, tady byl důl. Což se stalo mnohokrát. Zájem o procházky byl stále větší. Možná i proto, že zakončení bylo standardně ve vhodné hospůdce, kde už to bylo objednáno, počet lidí, počet jídla, a dokonce jsem na jednu pozvánku napsal, že vstupné bude jedno euro, což
dá na jedno pivo.

Věnoval ses také etnografii. Jaké to bylo?
Nejkrásnější byla naše bádání, kdy jsme chodili od chaloupky k chaloupce. Dědové už většinou nežili, tak mě zajímalo, jestli po nich nezbyl nějaký vercajk. Dávali jsme babičkám otázky, jak se u nich vařilo, jak se jedlo, jaký byl průběh dne. Kdy chlapi mohli spát, kdy dělali na poli nebo ve stodole a kdy chodili horničit. Na to máme nepředstavitelně nádherné vzpomínky, na babičky, které už nejsou. Naštěstí se podařilo jejich vzpomínky zachovat. Nehledě na to, že jsem během spousty let oslovil stovku pamětníků. Z nich jich dost odpovědělo. Do každého svého sborníku nebo knížky jsem zařadil odpovědi zhruba deseti nebo dvanácti z nich. Zbyly úžasné vzpomínky na věci, které se z dnešního pohledu zdají nepředstavitelné nebo nemožné.

Jak hornictví zasáhlo do života rodin a obcí?
Ovlivnilo nejen vesnice, ale i městečka po úbočích Jestřebích hor. Například Malé Svatoňovice, kdysi malá pastevecká osada. Když začalo hornictví, museli havíře někde ubytovat. Postupně se to rozrůstalo, takže časem to mělo svého lékaře, svůj horní úřad, hornické budovy, postavily se hospody, protože uhlokopové potřebovali po směně spláchnout prach. Hornictví prostě dokázalo obec úplně poznamenat. Vždyť trvalo 400 let od prvního dochovaného archivního záznamu až po poslední vůz, který vyjel z Jestřebích hor. Nehledě na to, že se tam scházeli ještě horníci z okolních obcí a chodili pěšky, to nebyly žádné autobusy až na důl. Tyto věci jsme byli schopní ještě zaznamenat z vyprávění babiček nebo dohledat v obecních kronikách.

Bylo poznat přímo v rodinách, že je havířská?
Bylo, protože většinou byl havířem děda, táta i synové. To se nám stalo ve Rtyni, kde nám byly vyprávěny příhody, jak se horníci scházeli, když měli volno, jak hráli karty a u toho vyprávěli. Naštěstí se vždy našel někdo, kdo to zaznamenal. Horníci měli své patrony. Takže se kdysi slavil císařpán i náchodská vrchnost a slavili se patroni, především svatá Barbora a svatý Prokop. A ještě k tomu měl každý důl vlastního patrona. Když se důl zakládal, přišel farář, starosta a někdo ze zámku. A jméno většinou dostal důl podle svatého, což často korespondovalo s někým z náchodského zámku. Když byl založený důl svatý Petr ve Starém Sedloňově, tak se tam pochopitelně slavil svátek svatého Petra podle vévody Petra Kuronského.

Jak moc bylo hornictví srostlé s obcí?
Velmi silně. Když se například 4. prosince slavila sv. Barbora, byl v horách klid, jak se říkalo. Horníci se sešli ve slavnostních uniformách, měli své hospody, měli svoji muziku. Kdysi mi vyprávěli na Bohdašíně, že když horníci chodili z práce, tak se jich děti bály, protože chodili černí jak čerti. Obec s havířinou byla sžitá. Vznikaly hornické kapely. Například svatoňovická nebo rtyňská, u nich se pravznik dá datovat hodně do minulosti. Náchodský zámek měl zájem, aby hornická kapela fungovala. Máme doloženo, že kapela chodila hrát nejen do Janských Lázní, ale byla zvaná i do Vídně, aby zahrála císaři. Známe obrázky z místa, kde byl ve Svatoňovicích hotel Žaltman, kde se dělaly koncerty hornické hudby. Mimochodem, velmi krásnou vzpomínku nám zanechala Helena Čapková, sestra bratří Čapků, která ve své knize vzpomíná, jak havířům pan doktor Čapek předepisoval byliny, které mají pít jako čaj. Až později zjistil, že to neslouží k výrobě čaje, ale že si to cpou do fajfek a kouří.

Jak to bylo se zdravím havířů v dávných dobách?
Havíři na tom byli většinou hodně špatně. Hlavně ti, kteří dělali na kameni, tzn. že razili štoly skrz skálu, kde je křemičitý písek. Ty postihla silikóza čili zaprášení plic. Ty, kteří dělali na uhlí, postihla antrakóza, zaprášení plic uhelným prachem. Ale úplně v počátcích, jak se nám podařilo zjistit, k léčení horníků při zlomeninách nebo vážných úrazech byl povoláván lékař ze Stárkova a ranění horníci byli voženi do Hořiček, kde bylo sanatorium. O horníky bylo postaráno. Doma v chaloupkách to byly hlavně ženy, které se staraly o to, aby v místnosti stály necky s teplou vodou, když přišel havíř domů, vařily jim různé lektvary a jednoduchá jídla a hlavně je léčily bylinkami. Především to byla domácí péče manželek a babiček. Běžné boule, modřiny, pohmožděniny a řezné rány se většinou léčily doma. Jen při vážném úraze se volal lékař.

Jak vážné bylo povolání důlního záchranáře?
Bohužel jsme vykonávali nejen pomoc první, ale někdy i poslední. Manželka jednou dostala coby archivářka na ředitelství dolů za úkol spočítat zahynulé. Měla k tomu skvělé podklady, od druhé světové války až po současnost. Zjistili jsme, že na každý rok vycházel jeden mrtvý. Úrazy v podzemí byly časté. Ale zkvalitnila se výztuž v podzemí dolu i opatření, jako například nošení přileb a sebezáchranných přístrojů. Ještě pamatuju dobu, kdy havíři v přilbách fárali, a první, co udělali na pracovišti, že si je sundali a nasadili baret nebo klobouk, jak byli zvyklí. To se postupně odbouralo, stejně jako se pak nesmělo v kantýně podávat pivo vyššího stupně než sedm. Pořád se přidávaly bezpečnostní předpisy. Každá nehoda znamenala, že se přehodnotilo, co doposud platilo, a zavedla se nová opatření a také se podle toho hornictvo začalo chovat.

Takže to bylo v posledních desetiletích bezpečnější než před sto lety?
V každém případě. Najednou na měření plynu nebyl kanárek v kleci nebo benzínová lampa, ale zavedly se takové přístroje, které horníkům včas hlásily, že hrozí nějaké nebezpečí. Když se místo svatoňovických uhelných slojí začaly dobývat sloje žďárecké, uložené hodně hluboko, kde docházelo k průtrži uhlí a plynu, tak se potom opatření zpřísňovala ad absurdum.

Když došlo k nejhoršímu, jak se horníci postarali o kolegu či kamaráda?
Bylo to velmi nepříjemné. Zavedl jsem metodu, že když se stal nějaký úraz, havíři, kteří prošli školením první pomoci, se postarali o zraněného havíře, co nejlíp to uměli. Vyvezli ho ven, omyli, ošetřili... Prosadil jsem, že když byl horník například z Broumovska nebo z Teplicka, aby ho nevezli do trutnovské nemocnice, ale do broumovské. A aby jeden z jeho kamarádů vzal v šatně klíčky a dovezl mu domů auto. Kluci udělali všechno, co bylo potřeba. Šlo o jedinou věc: Aby ten horník, který špatně dýchal, krvácel nebo byl polámaný, aby přežil až do předání lékařům. A nakonec jsme měli vlastní sanitu, vlastní vyškolený personál, takže jsme mnohokrát dělali systém převozu rendez-vous, tzn. že my jsme jeli sanitou a špitál nám poslal naproti vlastní ambulanci. Což pak kolikrát ani nebylo potřeba, vyjma situací, kdy došlo k hromadnému úrazu. Nebo když došlo k tak náhlému zaplynování, že byl nutný zásah kompletní čety důlních záchranářů. My jsme dokonce měli vyškolené lékaře-záchranáře, kteří mohli v dýchacích přístrojích fárat. Byli v trutnovské nemocnici i v náchodské, i ve Rtyni byl pak doktor takto proškolený. To už byla péče, která se nedá srovnávat třeba se 60. lety nebo s doly za první republiky. Vývoj šel kupředu stejně jako ostatní vybavení dolů.

Jak se v minulosti společnost postarala o pozůstalé po zemřelém havíři?
Říká se, že nebylo postaráno, ale postaráno bylo a odpovídalo to době. Havíř musel být členem tzv. bratrské pokladny a ze svého platu do ní přispívat. Bylo paragrafy stanovené, na co má poneštěstělý havíř nárok, na co má nárok rodina. Bylo to odstupňováno podle toho, jestli to byl prostý havíř, nebo důlní, nebo dokonce naddůlní. Bylo to jako dnes, když si někdo přidává na penzi. Tehdy byl příspěvek odstupňován podle toho, kolik si havíř vydělával. Dokonce tam bylo napsáno, že důl musí mít svého ranhojiče, který musel na důl přijet. Pokud raněný zemřel, dostala rodina určitý finanční obnos, aby neumřela hlady. Zámecká vrchnost pro důležité důlní profese nechala postavit po Jestřebích horách chaloupky. Týkalo se to strojníků těžních strojů, pumpařů a důlních. Jejich rodina dostala políčko, měla chlíveček, takhle to fungovalo. Dokonce za Schaumburga vzniklo první sídliště ve Svatoňovicích, známé Mexiko. Zabezpečení rodiny bylo zajištěno přesnými regulemi, které jsou dochované a uložené v okresním archivu.

Jak na tom byli havíři platově?
Řekl bych, že v porovnání s ostatním obyvatelstvem o trochu lépe. Těžko ale říct o kolik. Bylo to odstupňované. Nejmenší plat měl tzv. fedrák, člověk, který tlačil důlní vozík. Nejvíc naopak měli špičkoví havíři, předáci. Dokonce byly situace, kdy si panství dodalo svoje předáky, nebo zdejší havíře poslalo do Německa na proškolení. Takoví lidé dostávali víc, dokonce o tolik, že si mohli postavit kamenný dům ve Svatoňovicích. Společnost byla rozvrstvena stejně jako dnes. A ještě záleželo i na tom, jakého byli náboženství. Jestliže tady byli katolíci, ale na zámku evangelíci, byla snaha dostat do nejlépe placených funkcí evangelíky. Když měl někdo nastoupit do služby, tak se vrchnost zajímala i o to, jestli umí hrát na nějaký nástroj. To byl potenciální člověk do hornické kapely. A protože se hornictvo odmítalo modlit k Panně Marii, když měli svoji sv. Barboru, roku 1888 církev nechala ve svatoňovické kapli postavit oltář se svatou Barborou. A najednou si horníci řekli, máme tam svoji patronku, tam budeme chodit. Tím si knížepán udržel pořádek. Mimochodem: Když se roku 1880 slavil první máj, aby knížepán zamezil stávce, osobně objel doly a každému havíři, který půjde na 1. máje do práce, dal zlaťák. A měl vyžehleno.

To jsou zajímavé příhody.
Je jich velká spousta. Například kdysi horníci chodili z práce špinaví. Koupelny měli jenom štajgři, důlní dozorci. Parta havířů se jednou stavila v Odolově v hospodě, pak ještě ve Svatoňovicích, tak špinavá šla do kostela. Jeden z nich vystoupil na kazatelnu a modlil se: Svatá Barboro, patronko naše, podívej se, jak vypadáme, prosím tě, modli se za nás, abychom mohli žít bohatěji, abychom si víc vydělali, abychom měli zajištěnou rodinu… A tam se prý modlily babičky a ta jedna se otočila a okřikla ho. On se na ni otočil a řekl: Ty mě, babo, polib prdel! Bylo z toho vyšetřování, projednávalo se to až na soudním okrese v Úpici. Důlní lékař dal havíři dobrozdání, že není při smyslech, a museli vysvětit kostel. To jsou nádherné příhody, které se děly. Roku 1873 na dole Benigna mezi Rtyní a Odolovem došlo k zátopě, průvalu vody ze starých částí dolu. Dozorce Vincenc Matouš vynosil některé z postižených ven na zádech, zachránil jich hodně, tak si toho náchodský zámek tak vážil, že Matouše vyznamenal záslužným křížem a pozval ho spolu se zachráněnými do Svatoňovic, kde tehdy na místě dnešního kulturního domu byla kamenná hospoda. Ta byla vyzdobená a seděl vždycky havíř s manželkou a proti nim vždy někdo důležitý z horní vrchnosti. Pastorova kronika uvádí, že byli všichni společně pohoštěni. Není náhodné ani postavení Mexika, které se nyní přestavuje. Málokdo ví, že to bylo vrchnostenské sídliště pro havíře. To, že jich spalo deset v cimře, že jeden vstal a do stejné postele si lehl ten, kdo právě vyfáral, to z dnešního pohledu vypadá strašně. Tehdy to ale nebylo nic mimořádného. Byli rádi, že měli zajištěnou střechu nad hlavou. A dokonce, že na den svaté Barbory dostávali poměrně vysoké odměny. To se rázem po druhé světové válce zrušilo. Ono se to neříká, ale našel jsem k tomu nádherné doklady, kdy Praha dala příkaz, že po vzoru sovětských horníků bude slaven Den horníků 9. září. Pak to bylo upraveno, že když 9. vyšlo na střed týdne, tak to dali na sobotu. A zavedly se hornické trhy, kde bylo k sehnání všechno, co normálně k sehnání nebylo. Já to svého času publikoval pod pseudonymem, do hornických novin, že když chtěl horník kolo nebo ledničku, třeba dva dny spal ve Rtyni na hřišti, aby si zajistil místo ve frontě. Ale to přináší každá doba. Pro někoho přináší výhody, pro někoho nevýhody. Snažme se ale dívat na tu dobu tehdejší optikou.

Zdař Bůh, proč zrovna tato dvě slova jsou tak spojená s hornictvím?
Pozdrav vznikl s příchodem havířů, pozdrav Glück Auf (Štěstí vzhůru) se pak uplatnil u česky mluvících havířů, aby se zdařilo boží dílo, a tak vzniklo Zdař Bůh!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek