Vždycky jsem věřil hlavně sám sobě, tvrdí Rudolf Kasper

Považujete se za úspěšného podnikatele?
To je složitá otázka. V některých momentech ano, když se na mě například obrátí obchodní partner nebo zaměstnanec a mluví o naší firmě i jejích výsledcích velmi pochvalně. Jako podnikatel jsem měl vždycky nejen pocity, ale také cíle vyšší, než je realita.

Co je podle vás klíčové, aby se z člověka stal skutečně úspěšný podnikatel? Jaké vlastnosti jsou k tomu nezbytné?
Podle mě vytrvalost, pracovitost a poctivost. 

Dá se říci, že to člověk musí mít v sobě, nebo se to dá naučit? Jak vypadá taková cesta?
Do listopadu roku 1989 jsem nepřemýšlel o podnikání a netušil jsem, že se tyto možnosti jednou otevřou. Kromě toho v naší rodině nikdy nikdo nepodnikal. Když padl minulý režim, věděl jsem, že chci podnikat a dělat věci tak, jak si je představuji. Po studiích, tedy v době, kdy jsem se zapojil do pracovního procesu v podniku Texlen, jsem nedělal jen to, co jsem musel, ale snažil jsem se získávat hodně informací z oblasti ekonomiky a vzdělávat se. Z vlastní iniciativy jsem se po dvou letech přihlásil na postgraduální studium na Českém vysokém učení technickém. V těch letech jsem skutečně věnoval velmi mnoho času i energie práci a vzdělávání. Myslím, že se mi to v pozitivním slova smyslu později vrátilo v podnikání. Určité schopnosti pro podnikání ale v člověku určitě musí být.

Podnikáte už více než třicet let. Za tu dobu mnozí vystřídají třeba i desítky profesí či pracovních pozic. Neměl jste v průběhu těch let chuť pustit se do něčeho úplně jiného?
Těch okamžiků bylo několik a já jsem se během podnikání skutečně pustil do nových věcí. Začal jsem v oblasti stavebnictví, které jsem vystudoval. Po dvou letech jsem to rozšířil o první kroky ke strojařině. Mezitím jsem zkoušel i další věci, například lnářství. To však nemělo budoucnost, tak jsem tento obor opustil. Nakonec se naše podnikání vyprofilovalo na dvě linie, a to jsou stavební oblast dřevěných nosných konstrukcí a strojařina, kdy jsme se zaměřili na  moderní technologie zpracování plechu, z něhož vyrábíme sofistikované produkty. Máme syny Davida a Jakuba a pro ně jsem tento byznys tímto způsobem rozdělil. V posledních letech jsme se navíc s manželkou kromě podnikání pustili i do kulturních aktivit.

Podnikání často provázejí rozmanité pochybnosti. Nastaly někdy okamžiky, kdy jste si řekl, jestli vám to úsilí stojí za to?
Ne, nikdy. V celé své podnikatelské historii mě naopak provázely myšlenky, jak pracovat více a ještě lépe. Chtěl jsem stále kráčet kupředu a rozvíjet své vize. Vždy mám dobrý pocit a náladu, když vidím dobré podnikatelské výsledky, ale nikdy pro mě nebyly nástrojem k hromadění majetku. Už od roku 1991, když jsme vytvořili první menší zisk, část z něj jsme se rozhodli věnovat na podporu kultury a sportu. To děláme dodnes s tím, že podporujeme také trutnovskou průmyslovku i charitativní oblast. To mě naplňuje. Podstatnou částí prostředků, které jsme vydělali, jsme vždy investovali a dál budeme investovat do našich firem, výrobních areálů a lidí. Myslím si, že je to tady v Trutnově vidět.

V byznysu velmi často zaznívá, že „firma musí neustále růst“. Proč? Nestačilo by mít desítky let stabilní počet zákazníků, zaměstnanců a podobně?
Možná by to stačilo, ale ne v našem případě. Vždycky jsem chtěl dělat vše co nejlépe. Proto dost dobře nejde mít pořád stejné zákazníky a stejný počet zaměstnanců. Zdůrazňuji, že máme poměrně vysoké procento zaměstnanců, kteří u nás pracují velmi dlouho, někteří dokonce od začátku. Toho si velice vážím a považuji to za důležitou i stabilní hodnotu ve firmě. Stejně je to také s našimi dlouhodobými zákazníky, kteří jsou pro nás rovněž stabilním prvkem. Když se byznys dělá poctivě a co nejlépe, zákazníci chtějí více produktů, zavádějí nové výrobky a sami rostou. To považuji za přirozenou a správnou cestu.

Říká se, že krize je příležitost. V roce 2008 se svět ocitl v ekonomické recesi. Byla pro vás výzvou a zároveň příležitostí?
V našich dvou podnikatelských oblastech to bylo tehdy zcela rozdílné. Ve strojírenském byznysu přišla krize dříve, v jednu chvíli nám zakázky spadly prakticky na nulu a panovala velká nejistota. Přesto jsme ve dvou letech, kdy byla krize nejtvrdší, ani jeden rok nespadli do ztráty, protože jsme okamžitě přijali řadu úsporných opatření. Během té doby jsme se daleko intenzivněji než kdykoli předtím věnovali přípravě nových zakázek a vývoji nových výrobků s našimi dobrými zákazníky. V okamžiku, kdy jsme toto období překonali, začali jsme exponenciálně růst v počtu zaměstnanců i výsledků.

Existuje recept, jak takovou situaci včetně nedávné covidové přeměnit v podnikatelskou výhodu?
Pandemická krize spojená s covidem byla samozřejmě jiná a pro nás to byla velká neznámá. Zavřely se hranice, Poláci se k nám nemohli dostat do práce, nicméně ze dne na den jsme formou telekonferencí přijali řadu opatření. V prvopočátku jsem se snažil vše nastavit tak, abychom eliminovali rizika a co nejvíce pracovali s rezervami. Podle vývoje situace jsme se jí postupně přizpůsobovali. Pro nás bylo prioritou udržet si zákazníky, zaměstnance a vytvořit jim takové podmínky, aby pandemií zásadně netrpěli. Samozřejmě jsme se snažili mít stále dobré výsledky a to se nám podařilo. Pandemie nás zásadním způsobem nezasáhla a byli jsme pořád v solidním zisku. V momentě, kdy odeznívala, nabírali jsme ve všech firmách vítr do plachet a zdálo se, že jsou před námi velmi dobré roky. Když ale spolu mluvíme nyní, je tu stále velká míra nejistoty způsobená válkou na Ukrajině, která vše může změnit k horšímu.

Pomáhá vám v kritických obdobích, že jste rodinná firma?
Zcela jistě a bylo to tak po celou dobu mého podnikání. Byla tam vzájemná důvěra, která je v krizích velmi důležitá. Musím však zdůraznit, že jsem ale vždycky věřil hlavně sám sobě.

Co vám kromě důvěry v sebe sama v podnikání dodává sílu posouvat firmu kupředu?
Určitě také podpora kolegů, kteří se mnou pracují, i obchodních partnerů. Protože máme sídlo tady v Trutnově, bylo vždy pro mě významné i ocenění naší práce ze strany vedení města a dalších lidí. Odměna se dostaví třeba při slovech uznání v podobě mailové zprávy či telefonátu. To jsou věci, které mě těší, dodávají energii, nabíjejí mě a je to pro mě zároveň zpětná vazba, že to, co dělám, má smysl.

Podporovala rodina po celou dobu vaše podnikatelské aktivity? Nebyla to někdy pro její chod zátěž?
Rodina mě vždy velmi podporovala, a to i když jsem v 90. letech a po roce 2000 pracoval velmi intenzivně, práci si bral každý den domů a hodně obchodně cestoval. Přesto jsem se snažil věnovat svůj čas i rodině a to se myslím dařilo. Usiloval jsem o to, abych rodinu v průběhu těch třiceti nedostal do nějakých existenčních problémů. Ve volném čase jsme v létě jezdili na společné dovolené, v zimě na lyže a podobně.

Jak podnikání z vašeho pohledu vnímá manželka Renata?
Jsem přesvědčen, že kladně. Podstatné bylo a je, že mě vždy v podnikání podporovala a nemluvila mně do něj.

Jak složité je předávat úspěšné firmy synům? Radíte jim?
David a Jakub se zapojili sami s tím, že se mnou chtějí podnikat. To mě nabíjelo, bylo to pro mě a firmu perspektiva do budoucna. David vede úspěšně a samostatně stavební část firmy, do operativních věcí mu vůbec nezasahuji. Firma zaměřená na strojařinu je větší a tam k předání nedošlo. Tuto firmu kontroluji já s tím, že v tuto chvíli budujeme profesionální management.

Když firma roste a expanduje, musí být radost přijímat nové zaměstnance. Jaké to ale je, když musíte propouštět?
K hromadnému propouštění jsme nemuseli přistoupit nikdy. Propouštění zaměstnanců se však jako zaměstnavatel nevyhnete. Obvykle jde však o případy, že pracovník nezvládne práci, na kterou byl přijat, a není pro něj adekvátní uplatnění, jež by odpovídalo jeho schopnosti. Další věcí je, že jsem se občas „loučil“ s některými lidmi, kteří provedli něco nekalého, například něco ve firmě odcizili nebo způsobili úmyslnou škodu. Fluktuace u nás ale není velká, většina zaměstnanců je stabilních. Já si jich moc vážím a s většinou z nich mám velmi dobré vztahy. Je to celé založené na vzájemném respektu a důvěře.

Spolupracujete s designery, návrháři a specialisty v technických oborech, nebo si vystačíte sami?
Po dobu naší existence u výroby dřevěných nosných konstrukcí spolupracujeme s mnoha i velmi významnými architekty a ve spolupráci s nimi vznikají pěkná díla, z nichž mnohá získala různá ocenění. V kovu jsme se snažili řadu let prosadit s designovými plechovými výrobky, ale to se příliš nedařilo a tyto aktivity jsme byli nuceni utlumit. Musím ale říci, že i v kovu se pracuje s designovými výrobky, které pro naše zákazníky navrhují různí designéři nebo umělci. V posledních deseti letech jsme se hodně ponořili do umění, takže spolupracujeme s mnoha sochaři, mladými umělci a podobně.

Jaké má firma vize do budoucnosti? Jaké příležitosti vidíte před sebou?
Velké. Ve všech našich firmách momentálně v manažerském týmu jednáme o dalším rozvoji. V současné době nám architekti zpracovávají rozvojové plány. Se syny řeším, jak budeme naše oblasti rozvíjet investiční cestou do oborů a výrobků, které nám dávají smysl a vidíme v nich budoucnost. Kromě toho plánujeme investice tak, aby šlo o vysoce sofistikovanou, automatizovanou, robotizovanou a digitalizovanou výrobu.

Mohou vaši zaměstnanci počítat s jistotou pozitivního vývoje?
Aktuálně máme ve všech firmách velmi dobré a rekordní výsledky. Výhledy považuji rovněž za dobré. Jediným nynějším otazníkem je nedořešená situace na Ukrajině. Věřím ale, že tak, jak jsme překonali všechny kritické momenty, překonáme i tento. Ujišťuji naše zaměstnance, že naše pozice je dobrá, stabilnější a daleko silnější, než byla v době rozmanitých krizí. Máme dnes navíc mnohem jasnější představy, jak investovat do budoucnosti, aby naše konkurenceschopnost byla ještě větší.

Jste známý i jako štědrý mecenáš, i když vím, že toto označení nemáte příliš rád. Dá se říci, kolik peněz jste již během svého podnikání věnoval na sport, kulturu i školství?
Za posledních patnáct let jsou to jednotky milionů korun ročně. Nikdy jsem to přesně nepočítal, ale za dobu našeho podnikání to může být částka mezi 50 až 100 miliony korun. V tom nejsou zahrnuty prostředky, které investujeme do vybudování a fungování Centra současného umění EPO1.

Proč jste se rozhodl pro cestu této podpory?
Asi mě tak vychovali moji rodiče a mrzí mě, že už nemohou být svědky toho, jak prosperují naše firmy. V souvislosti s podporou jsem přesvědčený, že stejně jako já to má nastavené i moje manželka. Pokud se mám dobře, vydělávám peníze, žiji dostatečně kvalitně a mám vše, co potřebuji, přijde mně zcela normální pomáhat společnosti, subjektům a lidem, kteří to potřebují. Snažím se penězi, které poskytujeme, vytvářet podmínky pro to, aby budoucnost byla lepší. Domnívám se, že v podpoře kultury a sportu vždy hrály hlavní roli privátní peníze, zatímco u dobrého vzdělání, které považuji za velmi důležité, hraje obrovskou roli stát. Celý život sportuji a vím, že dětem a mládeži dává sport strašně moc. To samozřejmě platí i pro kulturu.

Zmínil jste vaše rodiče. Jak by reagovali na vaše aktivity, kdyby tady mohli být?
Myslím si, že by byli určitě hrdí.

Máte kladný vztah ke kultuře a spolupracujete s věhlasnými umělci. S kým konkrétně?
S manželkou jsme začali chodit po galeriích a výstavách už před rokem 1989. Krátce po revoluci, když jsem začal podnikat, jsme kupovali první umělecká díla, a to i od známých autorů. Nedělali jsme to ale s cílem vybudovat nějakou investiční sbírku. Náš vztah k umění jsme získávali desítky let, ale nepovažujeme se v tomto směru za nějaké odborníky. Umění se vám musím líbit, přinášet radost a naplnění, proto to děláme. Před deseti lety jsme se potkali se sochařem Čestmírem Suškou, jenž zpracovává materiály, které využíváme i my. Slovo dalo slovo a postupně jsme začali realizovat některá jeho významná díla. Poté k tomu přibyli další proslulí sochaři, jako například Michal Gabriel. Dnes už je umělců s nimiž spolupracujeme, podstatně více. Krásné na tom je, že se tím člověk stále obohacuje, poznává nové osobnosti a umělecká díla. To se nám líbí.

Co taková spolupráce s umělci přináší vaší firmě?
V rámci PR je to samozřejmě velmi důležitá záležitost, protože se v tomto směru o nás ví v celé republice. Když s mnoha významnými umělci děláme monumentální sochy, vždy se o nich hodně píše a mluví. Například v květnu to bylo dokončení, instalace a slavnostní odhalení jezdecké sochy Karla IV. v Karlových Varech, jejímž autorem je Michal Gabriel. Pro věhlas naší firmy to má určitě velký význam. V souvislosti s EPO1 na tom dál pracujeme a snažíme se tento význam ještě více rozvíjet.

Jiný by na vašem místě uvažoval o užívání si penze, vy jste se ale s mladickým nadšením pustil do nevídaného projektu Centrum současného umění EPO1. Co vás k tomu vede?
Prvním momentem je naše už zmíněná náklonnost k umění a kultuře obecně. Další moment spadá do roku 2011, kdy jsme koupili velmi zanedbaný areál bývalé ČKD Dukla. Jeho součástí byly objekty rovněž bývalé parní elektrárny EPO1, které nebyly efektivně využitelné pro nějakou výrobní činnost. S manželkou jsme nyní v důchodovém věku a chceme ještě vytvořit nějaký smysluplný projekt, který tady zůstane pro veřejnost i do budoucna. A to je ten třetí důvod, proč jsme se do toho pustili.

Jak realizace pokračuje a kdy tento projekt dospěje do finále?
Myšlenku, že bychom bývalou elektrárnu zrekonstruovali pro umění, jsem pojal asi před šesti lety. Před čtyřmi lety jsem si udělal jasno v koncepci, co bychom tam chtěli dělat a v jakém rozsahu. Došel jsem také k závěru, že nejhezčí název pro tento projekt bude EPO1. To vše jsem konzultoval s manželkou a měl jsem její podporu. Sešli jsme se s architekty, kterým jsem zadal naši představu řešení jednotlivých budov a etapizaci. Podle našich ideových myšlenek byla zpracovaná komplexní studie včetně jednotlivých částí projektu, které jsou dnes v realizaci. První etapa je již hotová. Druhá, zahrnující zázemí, sociálky, šatny, vstupní foyer, recepci, kavárnu a koridory pro návštěvníky, ještě probíhá. Do finále by měla dospět v závěru letošního roku tak, abychom 23. května roku příštího  mohli činnost centra zahájit velkým openingem.

Na co se mohou milovníci umění v EPO1 těšit?
I když ještě není vše hotovo, probíhají v něm první výstavy, které jsou neveřejného charakteru. Prezentujeme je formou kurátorských komentovaných prohlídek i prostor, jež budou v blízké budoucnosti v EPO1 sloužit k výstavám. Na 3500 metrech výstavních ploch v pěti různých prostorách se chceme zaměřit zejména na současnou sochu. Druhým specifikem, které EPO1 odlišuje od většiny podobných galerií, bude jako součást centra hala, která sousedí s výstavním prostorem. V budoucnu to bude místo pro tvorbu uměleckých děl, protože plánujeme rezidenční pobyty mladých začínajících umělců, absolventů uměleckých škol i významných umělců. Rovněž chceme systematicky budovat sochařský projekt, expandovat do veřejného prostoru tak, aby díla mohla veřejnost vidět ve městech či na zajímavých místech v přírodě nejen v České republice.

Začátkem března jste společně s manželkou na pražském Žofíně v rámci soutěže Podnikatel roku 2021 České republiky získali za záslužnou a nezištnou činnost Cenu České televize – Podnikatelský přínos kultuře a umění. Byla to pro vás jakási satisfakce za aktivity, které pro kulturu děláte?
Pro nás určitě. Česká televize i pořadatelé soutěže nás sami oslovili, protože slyšeli o našich aktivitách a vědí o nás již delší dobu, takže nás vyzvali, abychom se do soutěže přihlásili. Samozřejmě jsme nečekali, že tuto cenu obdržíme, protože EPO1 není ještě v plnohodnotném provozu. Velmi si ale vážíme toho, že jsme cenu obdrželi za ty desítky let, po které kulturu podporujeme.

Chtěl byste něco vzkázat zaměstnancům vaší úspěšné firmy, která slaví třicáté narozeniny?
Zaměstnancům bych chtěl vzkázat, že je považuji za to nejcennější, co firma a naše podnikání má. Úspěch podnikání, úspěch můj a jejich životní jistota je velmi závislá na našem vztahu a vzájemné důvěře. Ujišťuji zaměstnance, že se do budoucna nezměním ani já, ani filozofie firmy. V době, kdy už firmy nebudu řídit, budu stále dělat vše pro to, aby přetrvaly a fungovaly i nadále. V současné době neplánuji, že bych s podnikáním skončil a firmám se nevěnoval. Chci si nad nimi stále udržet kontrolu a budu se maximálně snažit, aby prosperovaly, rozvíjely se a naši zaměstnanci měli čím dál lepší podmínky a jistoty.

Jaké osobní zájmy má Rudolf Kasper?
O umění jsem už mluvil, ale při mém časovém vytížení mně kromě toho zbývá ještě nějaký čas na sport. Přestože je mi 64 let, sport mě pořád naplňuje, nejlépe u něj relaxuji a od útlého dětství stále žije se mnou. Nejraději jezdím na kole, dříve jsem hodně běhal, velmi rád chodím na turistické cesty, s manželkou hrajeme golf a v zimě lyžuji.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek