Děkuji za možnost být starostou města. Byla to pro mě čest!

Za tak dlouhou dobu si určitě lidé zvykli automaticky vás oslovovat „pane starosto“. Změnilo se to už?
Nedávno jsme byli se známými na večeři a zpět domů nás vezl taxík. Řidič mě poznal a oslovil mě, pane starosto! Říkám mu, že už starostou nejsem, on ale opáčil: Pro nás budete vždycky starosta!

Jak vás mají nyní oslovit? Pane poslanče? Nebo jen pane Adamče?
To je přece úplně jedno! Nechám to na nich. Na ničem netrvám, žádné tituly, nebo funkce.

Když jste se vzdal postu starosty, uvedl jste, že nejtěžší pro vás bylo se rozhodnout. Co bylo na pomyslných miskách vah největším závažím?
Na jedné straně, že nedokončím ve funkci starosty celé volební období. A také oněch dvacet tři let a dva měsíce. Je to hodně dlouhá doba, během které pracujete pro město, doslova s ním dýcháte, se všemi negativy a pozitivy. A najednou to mělo ze dne na den skončit. Představa, že už tady nebudu mít kancelář, nebo že když půjdu po ulici, tak už se nemám zajímat o věci, které mě dřív jako starostu zajímaly… to byl zvláštní pocit.

A na druhé straně?
Nechci být v parlamentu jenom řadovým členem. Máme novou vládu, jejíž kroky chci v rámci svého působení v Parlamentu ČR podporovat, zaměřit se zejména na vyhledávání příležitostí pro náš kraj v hospodářské oblasti, chci usilovat o nastavení spravedlivých podmínek pro podnikatele a zejména se zasadit se o změnu legislativy v oblasti dopravy, neboť opravdu funkční stavební a liniové zákony jsou klíčem k tomu, abychom dokázali stavět dálnice a další klíčové dopravní stavby tak rychle jako ve vyspělých evropských zemích, abychom měli moderní železnici. A je tu řada dalších oblastí, kde je možné problémy v nich ovlivnit právě mnohem lépe z té celostátní politiky. Bylo jasné, že jestli chci být předsedou hospodářského výboru, navíc jsem ve sněmovně ještě také členem zemědělského výboru, tak v Trutnově musím ve funkci starosty skončit. Trochu se to ve mně ze začátku pralo, původně jsem si totiž myslel, že po dohodě s místostarosty zvládnu vykonávat obě funkce současně a vydržím do říjnových komunálních voleb, ale nejde to. Nedá se to zvládnout, povinností v parlamentu je s novou funkcí a já neumím dělat práci na půl plynu.

Tak jste jako svého nástupce oslovil trutnovského architekta Michala Rosu. Zastupitelstvo ho v půlce prosince zvolilo starostou.
Byla to nejzazší doba, kdy se to dalo udělat. Michal Rosa má nyní deset měsíců na to, aby přesvědčil Trutnovany, že ta volba byla správná a on byl i po příštích volbách starostou našeho města. Sám říká, že je to pro něj výhoda. Já tvrdím, že je to výhoda a také velká výzva!

V radě města jste zůstat nechtěl, ale řadovým zastupitelem zůstáváte. Proč?
Nedělalo by to dobrotu, kdybych zůstal radním. Všichni by se určitě při jakémkoliv rozhodování dívali na mě, a čekali, co na to řeknu. To by nebylo správně. Svoji práci v čele města jsem už odvedl, teď je potřeba dát prostor novému starostovi. Zastupitelem jsem zůstal, protože chci podporovat další rozvoj našeho města a být u zdroje řešených problémů. Nikam se nestěhuju, v Trutnově chci žít i nadále. A bude-li zájem, budu opět kandidovat do městského zastupitelstva.

A co když získáte od Trutnovanů nejvíc preferenčních hlasů?
Víte, u nás se vžil mýtus, že lidé volí starostu. Tak to není! Volí zastupitelstvo a teprve to ze svého středu vybere a zvolí starostu. Takže i kdybych se do zastupitelstva dostal, tak starostou už nebudu. Prostě jedna éra skončila, začíná nová.

Během Vaší starostovské éry jste usiloval o výstavbu dálnice D11. Teď se zdá, že do roku 2027 skutečně bude. Vy už u toho jako starosta ale nebudete…
To přece vůbec nevadí! Hlavní je, aby byla. Dálnici nutně potřebujeme! A jako předseda hospodářského výboru určitě budu mít možnost tlačit na pilu, aby dálnice byla postavená co nejdříve. Myslím, že to je možné ještě více urychlit.

Vzpomenete si ještě na svoje rozhodnutí kandidovat na starostu v roce 1998?
Jasně, bylo mi tehdy osmatřicet, byl jsem ředitelem základní školy a řadovým zastupitelem. K rozhodnutí došlo po domluvě s tehdejším starostou Gustavem Hillebrandem. On chtěl končit a mě si vybral jako svého nástupce. Vůbec to ale tehdy nebylo snadné. Kromě toho, že se musíte prosadit v rámci své strany, tak jsme ještě museli vyhrát volby. Bylo jen devět let po revoluci, a i v komunální politice se lidé teprve učili, jak se to má dělat.

Co vám Gustav Hillebrand důležitého řekl?
Dal mi základní informace, jak úřad starosty funguje, protože i když jste zastupitelem, tak práce ve vedení města je něco úplně jiného. Dodal něco k chodu úřadu a něco k rozpočtu. A to bylo všechno.

Bylo vaše tehdejší rozhodnutí kandidovat snadnější, než to aktuální vzdát se funkce starosty?
Ke kandidatuře mě tehdy vedlo několik věcí. Ve školství jsem začínal mít pocit, že už se nemám, jak dál realizovat. Navíc to bylo ekonomicky složité, měl jsem pocit, že učitelství bylo mým nejdražším koníčkem. Když jsem vstoupil do politiky, věděl jsem, že chci mít možnost věci kolem sebe skutečně měnit. Samozřejmě jsem to probral s manželkou. Ale rozhodnutí nebylo svázané s odpovědností k městu, jako nyní, když jsem se rozhodl skončit. Tehdy jsem si tíhu zodpovědnosti nedokázal tak úplně představit a setkal se s ní vlastně až teprve přímo ve funkci.

V roce 1998 jste sice s ODS vyhráli komunální volby, ale zastupitelé vás zvolili starostou až na druhý pokus. Čím a koho jste přesvědčil, aby vám nakonec dal hlas?
Gustav Hillebrand tehdy po první neúspěšné volbě přesvědčil díky osobním vazbám profesora Vladimíra Wolfa, že nejsem tak špatný kandidát, jak si myslel a že uděláme jinou koalici, než byla původně v plánu. Tento impuls přesvědčil původní koalici, že pro nás pro všechny bude lepší má volba, a tak se i stalo. Pamatuju si, že mi někteří lidé tehdy tvrdili, že vydržím ve funkci sotva dva měsíce. A vidíte, já byl nakonec starostou více než třiadvacet let. Být v takové funkci tak dlouho není běžné. Děkuji Trutnovanům, že mi to umožnili, a že jsem se tu mohl realizovat.

Hned po zvolení jste musel řešit vážný problém. Městská pokladna byla téměř prázdná. Byl to tehdy kritický okamžik?
Nebylo to hezké. Hrozilo, že bychom neměli peníze na provoz. Město mělo dluh a úvěr, zadlužovat ho dalšími půjčkami se nám nechtělo. Dohodli jsme se, že peníze získáme jinou cestou. Začali jsme například výrazně privatizovat bytový fond. Také jsme tehdy vlastnili akcie energetických společností, které postupně ztrácely hodnotu. Prodali jsme je za nemalé peníze. Hospodaření se povedlo konsolidovat velmi rychle, a dokonce jsme začali masivně investovat.

Úvěry, půjčky, ale i platby za opravy či stavby, to jsou částky v desítkách a stovkách milionů korun. Jaké to je, podepisovat smlouvy s takovými ciframi?
Musíte to mít všechno perfektně připravené, podložené a schválené. Bez toho to nejde. Odpovědní pracovníci se k tomu vyjadřují a také podepisují, musí to schválit orgány města a teprve potom, až úplně na závěr to může přijít starostovi na stůl pro poslední podpis.

Podepsat například smlouvu na velký úvěr, to chce kus odvahy, ne?
To ale není o odvaze. Musíte prostě umět počítat. I s dluhy nebo půjčkami je potřeba umět pracovat. My se to naučili. Město to musí dělat tak, že za vypůjčené peníze udělá investice levněji, než kdyby se na ně šetřilo. V Trutnově se nám to dařilo. Navíc v dnešní době nemá smysl držet peníze na účtech.

V roce 2002 jste se stal podruhé trutnovským starostou. Napadlo vás tehdy, že to nakonec zvládnete ještě čtyřikrát?
Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. Ve volbách to máte tak, že když vyhrajete a dáte dohromady koalici, tak je to úspěch. Prostě byly volby, my je vyhráli, vytvořili jsme koalici a jedeme dál.

Ve stejném roce jste se stal senátorem. Později také poslancem a krajským zastupitelem. Proč jste se pustil i do vyšších politických vod?
Zjistil jsem, že jako starosta města můžu ovlivnit nebo změnit hodně věcí, ale i kdybych se snažil sebevíc, tak ne všechno, co je nutné k rozvoji a zvyšování kvality života. Jsou problémy, které lze vyřešit jedině systémovými změnami na celostátní úrovni. Funkce předsedy hospodářského výboru je pro další možností, jak celostátní politiku ovlivnit. Ale je to současně také velký závazek.

Kdo z politických rivalů vám šel takříkajíc nejvíc po krku?
Řeknu Vám starou poučku protřelých politiků o tom, kdo je Váš nejhorší soupeř: Lidé z opozice? Ne, ti tu a tam kritizují a občas mají i docela dobré nápady, které se dají využít. Horší jsou koaliční partneři. Chtějí totiž většinou víc, než na co mají nárok. A aby se nerozpadla koalice, nezřídka to dostanou. Také vlastní spolustraníci mají také často pocit, že by mohli být na tom pomyslném vrcholu místo Vás.

Bylo oněch 23 let vašeho starostování dobrým obdobím pro Trutnov?
To určí až budoucnost. Dnes můžeme říkat cokoliv. Někdo má pocitově dojem, že je to výborné. Jiný má naopak pocit, že mu tady všichni ubližují, a že vše by mělo být jinak. Teprve až s odstupem času uvidíme, jak se o tomto období našeho města bude mluvit, jak se bude hodnotit.

Tak se zeptám jinak. Máte pocit dobře odvedené práce?
Řeknu to takhle: Snažil jsem se, aby se ze zanedbaného příhraničního města stalo prosperující a báječné místo pro život. Věřím, že se mi to společně s kolegy ve vedení města i houževnatými Trutnováky povedlo.

Za téměř čtvrtstoletí se v Trutnově hodně změnilo. Jak zásadní byla vámi už zmíněná privatizace městského bytového fondu?
Byla to cesta, jak lidi v našem městě usadit. Kvůli tomu, že většina původních obyvatel byla z Trutnova po válce odsunuta, tak spousta domů patřila městu. Rozhodli jsme se tedy masivně privatizovat a vyplatilo se to. Lidé se o své byty a domy začali starat sami. Mělo to i nezanedbatelný přínos do městské pokladny. Hlavně se ale lidé začali zakořeňovat do města, protože tu měli majetky, které se nedají odnést. Stali se z nich měšťané. Privatizace se povedla.

Z dlouholeté modernizace dopravní infrastruktury si vybavuji, když se zde začaly stavět kruhové křižovatky, ačkoliv jiná města se k tomu odvážila až později.
Pamatuji si, že jsme tehdy naráželi na velká nepochopení dopravních policistů. Zejména středy kruháků byly problémem. My jsme chtěli, aby i křižovatky dotvářely urbanismus města, aby byly hezké, něčím zajímavé nebo měly další efekt. Jsem rád, že konečně dojde i k výstavbě poslední okružní křižovatky na Pražské, kterou jsme kdysi nebyli schopní prosadit současně s rekonstrukcí Struhy.

Jak hodně byly klíčové pro město průmyslové zóny?
Město musí žít a bez průmyslu by žít nemohlo. Průmyslové zóny k moderním městům neodmyslitelně patří. Jsem rád, že tady působí hodně firem, podniků a společností, které zde mají především vývojová oddělení, či jako například ABB, jsou specializovaní na zakázkovou výrobu, nejsou montovnami. Trutnovu to zajišťuje stabilitu zaměstnanosti na dlouhou dobu dopředu. Prostě se ukázalo, že průmyslové zóny mají smysl.

Trutnov se pyšní republikovými unikáty jako jsou kulturní centrum Uffo a Středisko volného času. Jak hodně jste si nechal radit, zda a jak je postavit?
Důležité je, že člověk má kolem sebe lidi, kteří rozumí svým oborům, a může se s nimi poradit. Samozřejmě, často jsem jezdil po republice a zajímal se, co a jak dělají v jiných městech. S Uffem to bylo tak, že ho chtěly všechny strany, které se dostaly do zastupitelstva. Hlasovalo tehdy pro něj 33 zastupitelů z 33. Stavbu jsme chystali sedm let, hodně přitom diskutovali s architekty, projektanty, divadelníky… U Střediska volného času to bylo trochu jiné, protože velkou roli hrálo nadšení lidí, kteří v něm s dětmi pracují. To oni s tím nápadem přišli, ukazovali nám, jak by si to představovali. A přesvědčili o tom hodně lidí. Když vidím, že má něco podporu ve společnosti, tak se to podle mne musí udělat.

Za byznys století jste v roce 2010 označil prodej lesů na Rýchorách. Trutnov za ně od státu dostal 120 milionů korun.
Město tehdy ročně dostávalo za pronájem lesů od KRNAPu asi půl milionu korun. Hospodařit jsme v nich nemohli. Ta nabídka státu na odkup se prostě nedala odmítnout. Když to porovnáte, kolik z nájmu jsme měli a kolik nám za to dali, tak zjistíte, že nabízenou částku bychom na nájmu dostali zhruba za 240 let. Proto jsem říkal, že je to pro nás obchod století.

Ne vždy se můžou všem vaše rozhodnutí líbit. Setkal jste někdy s nadávkami či pomluvami přímo na svou osobu?
Není na světě člověk ten, který by se zalíbil všem. Samozřejmě, názory se různí a ne všichni jsou zvyklí dávat své názory najevo kultivovaně. Je to nepříjemné, ale na druhé straně, když vás pomlouvají, je to známka toho, že žijete a Vaše práce ve společnosti rezonuje.

Vynadal vám někdy někdo?
Snad jen v počátcích, když se ještě konal na Bojišti srpnový Open Air Music Festival. Volali mi uprostřed noci lidé z okolních domů a vynadali mi kvůli hluku z festivalu. Nebo občas někdo zavolal, že u nich v ulici nejde elektřina. Ale to bylo v začátcích, dnes už se to děje jen velmi výjimečně. Lidé vědí, kam se obrátit s podobnými problémy, a nepotřebují volat starostovi uprostřed noci.

Co byste popřál novému starostovi Michalu Rosovi?
Hlavně štěstí, aby se mu práce starosty líbila, a nenechal se odradit některými věcmi, které k ní patří. A samozřejmě aby byl úspěšný. Všem nám Trutnovanům bych přál, aby to Michal Rosa zvládnul. Mým přáním je, aby si během deseti měsíců získal důvěru občanů Trutnova a ti mu dali hlas v říjnových volbách. Věřím, že pod jeho vedením se bude Trutnov i nadále rozvíjet ve vyspělé, moderní a vlídné město.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Státní okresní archiv Trutnov, fotokronika města Trutnova, Karel Hybner, Miloš Šálek a Ondřej Littera