Korsika 2022 aneb Jak jsme (ne)došli legendární GR20

Před čtyřmi roky nás bylo šest – Pafka, Potápka, Zajda, Pušmik, Batis a Bogis. Teď se naše parta rozšířila ještě o Pavouka. V úvodu mého ohlédnutí za naším dobrodružstvím malá omluva, že nemáme tak vytuněnou hlavní fotku z výpravy – vrcholovka, hory, krajinka, sluníčko… vždyť to znáte, prostě typická „instáčovka“. Z různých důvodů, o nichž se dočtete, na to tentokrát nebyla ta správná konstelace. Nooo, ale na druhou stranu, kdyby se měl Potápka opět objevit na titulce Trutnovinek, to už by někteří jeho známí asi nepřekousli.

Tím, jak jsme na Korsiku cestovali podruhé, wow efekt z objevování neznámého se alespoň u mě dostavoval postupně. Jelikož letos jsme cestou do Livorna nepíchli, neujel nám trajekt do Bastie a ani další spoje a po největším přístavním městě, kde je průměrně 340 slunečných dnů v roce, jsme se pohybovali jako doma, výlet začínal na pohodu. Koupačka v moři, nákup a hurá na vlak, který nás vezl asi dvě a půl hodiny do vesničky Tattone. Poblíž jsme tenkrát sestoupili z GR20. Teď jsme na ni museli vystoupat a já poprvé zjišťuji opravdovou tíhu svého batohu. Říká se, že zabalit se má do deseti kilo, já atakoval skoro dvacet. Doma jsem navážil čtrnáct bez jídla, vody, stanu a ještě se tahal s kytarou. Příště už se fakt polepším.

Ještě večer máme v plánu s čelovkami dojít na místo, kde by se v terénu podle mapy dalo přespat. Na celé Korsice je zákaz kempování mimo vyhrazená místa, ale není jiného zbytí. Zkusili jsme to cestou u posledního „kiosku“ (Bergerie de Tolla), ale pan domácí nám důrazně vysvětlil, že tady rozhodně spát nebudeme. A tak jsme začali stoupat do hor a hledat rovinku na tři stany. Po kilometru a půl jsme to zapíchli přímo na cestě. Ráno prostě brzy vypadneme, než někdo půjde. To byl den první: 7,4 km za 2:08 hod. Údaj z mých Garmin hodinek, zapínám je na startu, pauzy nestopuju a vypínám v cíli. Když už jsme u toho, takhle byly ty moje další etapy – druhý den 16,3 km za 10:25, třetí den 29,5 km za 11:30 a čtvrtý den 10,6 km za 11:32.

Čas byl jedním z těch elementů, který nás dost tlačil. Na dojití GR20 jsme měli jen týden včetně cesty, což se ukázalo pro pět z nás jako nadlidský úkol. Na sobotu (druhý den) hlásili nejhorší počasí a vyšlo jim to. Po snídani u kaskád Manganello jsme se vyškrábali na chatu Petra Piana, kde jsme se zvěčnili s korsickou vlajkou. Pak začal motokros mezi dvoutisícovkami a liják. Jít a lézt po skalách pět hodin v dešti byl fakt zážitek. Navíc sám, protože v tom počasí nikdo na nikoho nečekal. Na chatu Manganu přicházím možná jako úplně poslední člověk, co tam ten den došel. Skoro za tmy, už mě chtěli jít hledat. Pončo mi nefungovalo, jak mělo. Půlka spacáku je durch. Ale dobrý… večeře, víno, zpěv… Postele obsazené, spíme ve stanech, bouřka přes noc moc nezlobila a ani Potápka nechrápal.

Třetí den nám vůdce Zajda spojil dvě etapy, porce třiceti kiláků přes sedlo Col de Vergio byla masakr. Hlavně sestup k Refuge de Ballone. Zase si říkám, tady si něco udělat, co bych pak dělal. Přišourám se kolem sedmé večer, ale tentokrát ani ne s tak velkou ztrátou. Na morál si to došli všichni. U večeře Potápka a Pavouk hlásí, že se odpojí a sejdou dolů. V pondělí (čtvrtý den) je totiž v plánu takzvaná královská etapa s nejvyšší korsickou horou Monte Cinto (2 706), přes kterou sice GR20 přímo nevede, ale prostě vás to na ni táhne.

I mě. Navíc vím, že to bude můj poslední den v horách, stejně jako pro Batise a Pušmika. U večeře jsme se také rozhodli, že pak už dál pokračovat nebudeme. Úterní výzva v podobě další dvouetapovky v dešti neodradila jen Zajdu a Pafku. Klobouk dolů, že to zvládli. Já si těch posledních pětadvacet kilometrů z Asca do Calenzany třeba ještě někdy dojdu. Anebo spíš ne.

Každopádně výstup na Monte Cinto mám za sebou. U odbočky k vrcholu jsme nechali batohy a lezli bez nich. Hodinu tam, hodinu zpátky. Počasí na jedničku, takže panoramata jsme si užívali asi dvacet minut. Následný nekončící pětihodinový pád do Asca se mi však také vryl do paměti. Ten den to bylo 1 400 výškových metrů nahoru a stejná porce dolů. V noci strašně fučí, stan drží, možná ho i chvílemi držíme.

Ráno začne lejt a do autobusů s námi nasedá asi dalších 40 lidí. Jedeme do Ponte Leccia, odtud vlakem do Bastie, kde zakempíme na pláži. Tam za námi dostopují po pár hodinách Potap a Pavouk. Se Zajdou a Pafkou se všichni společně potkáme v přístavu tři hodiny před odjezdem trajektu a dáváme si poslední pastis. Au revoir, Korsiko!

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv výpravy