Rosa: Nikdy nezapomenu, jak na mě pionýrský vedoucí na chodbě ječel

17. listopad slavíme jako Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že tímto datem jsou spojeny dvě historické události. Uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 a připomínka 50. výročí této události v roce 1989, která přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu a v konečném důsledku způsobila jeho pád.

První událost, která vyplynula z demonstrace 28. října a nepokojů, spojených s pohřbem studenta Jana Opletala 16. listopadu, dala vzniknout mezinárodnímu dni. Přesto předpokládám, že většina z nás si dnes přišla připomenout především události z roku 1989. Možná mě k tomuto předpokladu vede to, že subjektivně přisuzuji této události v moderních dějinách českého státu větší význam. Možná je to proto, že význam toho prvního svátku nikdo nezpochybňuje. Možná je ten důvod ještě jednodušší: tuto událost jsem zažil a pamatuji si ji. Bylo mi čtrnáct let a chodil jsem do osmé třídy.

Je pravda, že jsem toho nezažil mnoho. Když jsem však přemýšlel, jakým slovem bych definoval to negativní, co si pamatuji, napadá mě strach. Nemyslím obavy o život a zdraví rodinných příslušníků, nebo jestli nerupnu při písemce. Takový strach asi k lidskému životu patří. Myslím strach z lidí, kteří měli nebo mohli mít negativní vliv na naše osudy.

Dítě nevymaže z paměti naléhavost věty: „Ne, abys to opakoval ve škole!“ poté, kdy si rodiče uvědomili, že jsem vyslechl jejich rozhovor. Věděli, že zopakovaní před nesprávným posluchačem by mohlo mít následky. Měli strach.

Nikdy nezapomenu, jak na mě pionýrský vedoucí na chodbě ječel, že můžu zapomenout na gymnázium, že mi napíše takový posudek, že budu rád, když mě vezmou do učení. Nevím, jestli měl takovou moc, a vlastně na tom nezáleží. Bylo však mnoho lidí, kteří se chovali, že tu moc nad námi mají, a někteří z nich ji skutečně měli. Tehdy jsem si uvědomil, že tenhle nýmand by mi mohl zkomplikovat budoucnost a měl jsem strach.

Jsem přesvědčený, že když dnešní kluk vidí z pěti metrů kolonu jedoucích tanků, tu podívanou si užije. Když se po Struze přesouvaly ruské tanky z místní posádky, mezi lidmi mnoho radosti nebylo. Řadové vojáky Rudé armády jsme ve městě nepotkávali. Do města směli jen oficíři, a ti se tu rozhodně nechovali jako přátelé a bratři. Chovali se jako okupanti v okupované zemi. Ve frontách, které se v té době stály na všechno, ženy oficírů bezostyšně předbíhaly, a nikdo neměl odvahu se ozvat. Všichni měli strach.

Pro dnešní osmáky leží události roku 1989 stejně hluboko v minulosti, jako pro mě události roku 1939. Dnešní třicátníci to buď nezažili, nebo si život v této zemi před rokem 1989 nemohou pamatovat. Horší však je, že mnoho lidí, kteří to vše zažili, si to pamatovat nechce. Zřejmě i z toho pramení rozpolcenost české společnosti a diametrálně odlišné chápání událostí, které nás v dnešní době doprovází.

Během pandemie jsem cítil, jak se strach z ostatních lidí mezi nás vrací. Společnost rozdělená politikou se rozštěpila na očkované a očkování odmítající. Válka na Ukrajině uštědřila naší společnosti další ránu a strach z budoucnosti vede některé ke zpochybňování základních stavebních kamenů naší společnosti.

Dnes slavíme Den boje za svobodu a demokracii. Pro mnoho lidí jsou to prázdná slova, nevidí za těmito pojmy jakoukoli hodnotu. Jiní si pak svobodu pletou s bezohledností a demokracii chápou tak, že vítězí hlasitěji a vulgárněji vyjádřený názor. Přitom svoboda vychází z osobní odpovědnosti a demokracie stojí na vlastní pokoře a toleranci druhých.

Odpovědností nás, kteří si svobody a demokracie vážíme, je připomínat, jaké to bylo žít bez nich.

Michal Rosa
starosta Města Trutnova