Čtvrtek

2. února 2023

Nyní

Zítra

Svátek má

Neříkáme, jak lidé mají žít. Jen pomáháme a motivujeme

28. 12. 2022

Neříkáme, jak lidé mají žít. Jen pomáháme a motivujeme 10 snímků
Denně se setkává s lidmi, kteří nemají kde bydlet. Ví, proč se dostali téměř na dno. Pomáhá jim vrátit se do běžného života. Není to jednoduché. Stejně jako není snadné přesvědčit o nutnosti pomáhat společnost. „Hodně lidí si myslí, že člověk se musí zasloužit o to, abychom mu pomohli. Systém je ale postavený jinak,“ tvrdí Monika Hillebrandová, ředitelka Mostu k životu Trutnov, který provozuje azylový dům pro matky nebo otce s dětmi a noclehárnu pro lidi bez přístřeší.

Kdo je nejčastějším klientem azylového domu?
Matky se třemi malými dětmi, většinou ještě na rodičovské. Nemají partnera, takže jim chybí peníze na pokrytí základních životních nákladů. Ztratí bydlení a je pro ně velmi těžké získat jiné, hlavně kvůli vysokým kaucím a prvním platbám, které požadují majitelé bytů. Většina klientů pobírá rodičovský příspěvek nebo dávky v hmotné nouzi, které jim mohou pokrýt část nákladů na bydlení. Bývají dobrými platiči nájemného, ale složitá je pro ně prvotní investice. Často to můžou být Romové a ti mají vstup na trh s bydlením
ještě těžší.

Proč?
Nemovitostí k pronájmu je u nás obecně málo, majitelé si mohou vybírat. Pokud si můžou vybrat, jestli rodinu z majority, nebo romskou, zpravidla si vyberou majoritu. Často v tom roli hrají zkušenosti, které už s nájemníky měli.

Jak se k vám maminky s dětmi dostanou? Jde to takříkajíc přes noc?
To ne, na to je krizová pomoc. Maminky s námi musí nejprve absolvovat jednání, mimo jiné musí donést i potvrzení od lékaře, že jsou schopné pobytu. To celé trvá několik dnů, než sem nastoupí. Navíc u nás je podobná situace jako v celém Česku. Azylové domy jsou plné, takže se tvoří pořadníky.

Co když má žadatelka velkou rodinu, ale tvrdí, že jí nechce pomoct?
Ve všech sociálních službách věříme, že klient ví o svém životě nejvíc. Když nám řekne, že v rodině nemá podporu a že nemá u koho být, věříme mu. V azylovém domě se snažíme lidem pomáhat mnoha způsoby a jedním z nich je i snaha o usmíření s rodinou. Často se to povede a klienti odsud odcházejí za rodinou.

Co všechno si maminky s dětmi mohou do azylového domu přinést?
Klienti u nás bydlí v samostatných pokojích, které nemají sociální zázemí a mají společnou kuchyň. To znamená, že si s sebou můžou přinést akorát osobní věci, oblečení nebo hračky pro děti. Prostě jen to, co se jim vejde do jednoho pokoje.

Jakými pravidly se řídí pobyt v azylovém domě?
Všichni musí dodržovat provozní řád. Například každá maminka má na starosti úklid části domu. Máme pravidla ohledně užívání společných prostor, protože není jednoduché, aby se sedm maminek vystřídalo v jedné kuchyni. Děti do určitého věku nesmí být bez dozoru.

Kolik lidí se do azylového domu vejde?
Kapacita je 32 lůžek, takže soužití je tu dost dynamické. Naši pracovníci proto musí mít dobré komunikační schopnosti, aby represivní složka provozního řádu byla dobře vyvážená laskavou důsledností, aby se nám tady spolu dobře žilo. Pokud někdo není schopen dodržovat provozní řád, tak se s ním rozloučíme.

Jak dlouho u vás klienti můžou být?
Na azylovém domě maximálně jeden rok.

Co celé dny dělají?
Kromě ubytování jim nabízíme také základní sociální poradenství. S každým vytváříme individuální plán a v něm jsou cíle spolupráce. Většinou nalezení vhodného bydlení a práce, vyřízení lékařů, sehnání školy pro děti. Další povinností klienta je pracovat na individuálním plánu, který si nastavil se sociálním pracovníkem.

Jak se hledá bydlení?
Maminky zpravidla hledají bydlení od prvního dne, co k nám přijdou. Vědí, že azylový dům je přechodná stanice, že nejsme ubytovna, ale sociální služba, která má za cíl dostat je co nejdřív zpátky do běžného života. Jenže v Česku je velká krize v bydlení, byty nejsou, komerční ani sociální. Ne všem maminkám z azylového domu se tím pádem podaří sehnat regulérní bydlení.

Jak pobyt v azylovém domě zvládají děti?
Pro ně je pobyt tady obrovskou zátěží. Nemají soukromí na učení, není tu klid, je zde neustálý ruch. Problémem je, když maminky do roka neseženou bydlení, tak z našeho azylového domu odejdou do azylového domu v jiném městě. S nimi se stěhují i děti, do jiného prostředí, takže se jim narušují sociální vazby. Je pro ně pak těžší fungovat v jiném dětském kolektivu. Lepší je, když je rodina pevně zabydlená a k tomu je jí poskytovaná služba, kdy do bytu pravidelně dochází sociální pracovnice. Azyláky jsou v tomhle ohledu vlastně přežitek.

To je hodně upřímné…
Úroveň vyspělosti společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své nejslabší. V momentě, kdy tu máme několik desítek rodin na pokraji bezdomovectví, je k zamyšlení, jestli by se neměl posílit systém sociálního bydlení ve městě. Náklady mi zaplatí stát přes příspěvky a já budu vědět, že tady nemám děti, které mají hlad, které nemají kde psát úkoly a podobně.

Vnímají to tak všichni?
Vím, že každému z nás se snižuje životní standard, každý se musí uskromňovat, o to víc nechceme pouštět peníze. Závist nám může našeptávat: Jak to, že tahle rodina dostala byt, přestože já musím platit takhle vysoké zálohy na energie? Jenže pobyt rodiny v azylovém domě je mnohonásobně dražší než podpora přímo v bydlení. Pro město i stát je dlouhodobě ekonomicky výhodnější, když naučí rodinu bydlet, než když bude v sociálních zařízeních, nedej bože ve vězeních a ústavech sociální péče a podobně. Tam se náklady šplhají k tisícům za den.

Lidé mají často předsudky nebo mylné informace. Které jste zaslechla o vás?
Že prý tady maminky všechno dostávají zadarmo. Tak to není, protože naše služba je placená. Platí se stovka za maminku a sedmdesát korun za každé dítě za noc. Stejně tak není pravda, že tady nemusí maminky nic dělat. Už jsem říkala, jaké povinnosti mají.

Myslíte, že lidé kladou na klienty azylových domů větší nároky?
My maminkám pomáháme, ale neurčujeme jim, jak by měly žít. Nabízíme jim podporu, aby se mohly postavit na vlastní nohy. Nemůžeme jim ale nakazovat, jakým způsobem mají například vychovávat děti. Můžeme je pouze motivovat.

Pomáhají Trutnované azylovému domu?
Lidi zajímá, jak dům funguje, mnozí přišli na zahradní sousedskou slavnost, letos jsme pořádali už druhý ročník. Někteří nosí hračky, hygienické potřeby a podobně. Dárců máme relativně dost.

Nedávno jste otevřeli noclehárnu pro lidi bez přístřeší. Slýcháváte tvrzení, že tady žádné bezdomovce
nemáme?
Kdyby tu žádní nebyli, nenavyšovali bychom kapacitu z osmi lůžek na dvanáct. Oni nechodí otrhaní s igelitkami v ruce jako kdysi. Většinou mají bundu a na zádech batoh jako spousta lidí. Takže už nejsou tak nápadní jako dřív. Ale jsou i v Trutnově. Přespávají v provizorních přístřešcích, když teplota klesne pod nulu, jdou radši spát do noclehárny, přestože jsou v ní určitá pravidla.

Denní centrum pro bezdomovce je asi také horké téma jako sociální byty, že?
Z jedné strany se ozývají názory, proč bychom tady na ně platili miliony. Z druhé se ptají, proč nemá druhé největší město v kraji denní centrum. Jsou to protipóly, které se snad potkají někde uprostřed. Sociální služby nejsou zásluhové. Když nabídnu člověku teplé místo a místo, kde může spát, spíš se vzpamatuje a spíš bude motivovaný ke změně, než když ho nechám v zimě s krabicovým vínem na ulici. Tam najde tak akorát smrt. On sice nezemře zimou, ale na přidružené nemoci a špatný životní styl. Důležité je také vědět, že bezdomovci
často trpí například duševním onemocněním nebo závislostí. Proto je práce s nimi složitější.

Co je na práci v sociálních službách nejtěžší?
Nestát se soudcem. Životní osudy rodin jsou totiž spletité. Kdekdo by například řekl, všichni musíme posílat děti do školy. Jenže my mnohdy nevidíme, že sama maminka nebyla jako dítě nikdy motivovaná chodit do školy a nenaučila se, že škola je hodnota. Jak to potom má naučit své děti? Je to prostě složité. 

Co vás osobně motivuje pomáhat lidem?
Mně se taková práce líbí. Je dynamická a rozmanitá, žádný den není stejný jako ten předchozí. Člověk se v téhle práci nenudí, hodně mi to pomáhá k vlastnímu seberozvoji. Když je člověk vystavovaný příběhům klientů, tak v tom sám roste a o to víc si váží světa, jaký je, a má o to víc chuť bojovat za správné hodnoty. Skrze příběhy, které tu denně zažívám, mě to motivuje průběžně dělat a pokoušet se o systémové změny. Proto například chci, aby tady vznikl projekt dostupného sociálního bydlení.

Doslova z vás čiší nadšení a energie…
Mě baví pracovat! Ještě mám druhou práci, dělám psychoterapeuta. To pak člověk nemusí koukat na žádné seriály. Svět je totiž plný silných příběhů!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek