Projev starosty Michala Rosy k výročí republiky
Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,
8. ledna 1918 bylo vyhlášeno 14 bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona. Jejich význam pro budoucí československý stát je nesporný, byť toto prohlášení ještě negarantovalo vznik samostatného státu, ale v desátém bodě pouze požadovalo autonomii pro rakousko-uherské národy.
Díky úsilí Tomáše Garrigue Masaryka byl československý stát mezinárodně přijat již v průběhu roku 1918 a Československo se tak dostalo do zcela výjimečné pozice, jelikož se stalo jediným nástupnickým státem Rakouska-Uherska, jehož budoucí existenci spojenci uznali ještě před konáním Pařížské mírové konference v roce 1919.
Exil zastoupený Masarykem, Štefánikem a Benešem by se neobešel bez podpory krajanských spolků z Francie, Británie, Ruska, a především Spojených států amerických. Domácí politici se z pochopitelných důvodů objevili na scéně až později při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Připomeňme si, že významní představitelé první republiky Alois Rašín, Karel Kramář, Vincenc Červinka a Josef Zamazal byli v červenci 1916 odsouzeni za odbojovou činnost k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Amnestováni byli v rámci snah o dialog s opozicí v červenci 1917.
Vyjednávací pozice budoucího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka se významně opírala o sílu československých legií. Dosud neexistující stát totiž disponoval armádou čítající více než 100 tisíc vojáků. A tak na základě úsilí, peněz a zejména obětí těchto lidí byla 28. října 1918 pětičlenným Národním výborem v Praze prohlášena nezávislost Československa.
Co spojilo českého univerzitního profesora na King's College, francouzského generála slovenského původu, doktora práv z Nechanic s krajánky od Chicaga po Petrohrad? Kde vzali odvahu usilovat o něco tak vznešeného a zdánlivě neuskutečnitelného? Co přimělo legionáře bojovat na francouzské, italské a ruské frontě? Společným jmenovatelem všech zmíněných lidí bylo vlastenectví.
Od událostí, o kterých hovoříme, uplynulo 104 let.
České vlajky jsme si v posledních letech zvykli vídat spíše jako kulisu sportovních akcí. V letošním roce vídáme vlajky a slýcháme slova o vlastenectví mnohem častěji. Je správné, že občané mají možnost veřejně projevit svůj názor, vyjádřit svůj nesouhlas, obavy či dokonce rozhořčení. Je to projev svobodné vůle. Nepřísluší nám soudit. Existuje mnoho oprávněných důvodů, proč vyjít do ulic, ale buďme upřímní v tom, co je naší skutečnou motivací. Nezakrývejme ji vlastenectvím, pokud sledujeme jiné cíle.
Vlastenectví neboli patriotismus je oddanost domovské zemi. Vlastenectví se odlišuje od nacionalismu, tedy vztahu k vlastnímu národu. Vyhrocený nacionalismus, který věří v nadřazenost jednoho národa, se označuje jako šovinismus.
Věřím, že žádný skutečný vlastenec nestaví vlastní blahobyt nad životy lidí, i kdyby žili v jiné zemi. Nikdo, kdo miluje svou vlast, by neobětoval domovinu jiného člověka pro falešný pocit vlastního bezpečí.
Krásně to vyjádřil náš první prezident, Tomáš Garrigue Masaryk, když řekl, že „vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“
Naše vlast existuje pouhých 104 let. Za tu historicky krátkou dobu byla nesčetněkrát zkoušena. Byla opakovaně napadena, zrazena spojenci ze západu, spojenci z východu i vlastními lidmi. V každé době, jakkoli těžké, se však mezi námi našli lidé, kteří byli ochotní obětovat své pohodlí, svůj blahobyt a mnohdy i svůj život pro svou vlast. Najděme i my sílu být důstojnými nositeli odkazu Masaryka, Rašína a legionářů.
|
