Pondělí

26. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Máme dárce rádi. Jsou spolehliví a ochotní přijít kdykoliv

20. 3. 2023

page.Name
Máte rádi kuriózní setkání? Chcete být jejich součástí? Tak darujte krev! I tak by mohly s trochou nadsázky znít náborové slogany trutnovské transfúzní stanice. „Potkávají se nám tady lidé různých profesí a zájmů. Mnohé z nich vedle sebe neuvidíte nikde, jen u nás,“ vysvětluje staniční sestra Zuzana Třetinová.

Za sedmnáct let praxe ji už nemůže nic překvapit. Zvykla si, že v jedné odběrové místnosti bývají vedle sebe například drsní motorkáři a řeholní sestry, dělníci z továren i podnikatelé, hasiči s policisty a úředníci. Mezi dárci jsou i saniťáci a zdravotníci. „V běžném životě většinu z nich vedle sebe neposadíte. Ale při odběru se to tak velmi často seběhne. Během pár minut se mezi sebou ti lidé začnou bavit. Je to moc fajn a velmi příjemné,“ říká.

Za dlouhé roky už má na lidi odhad. Pozná, kdo si rád povídá i kdo si celou dárcovskou proceduru radši odbyde v tichosti. „S některými dárci se známe hodně, takže probereme i rodinné věci, děti nebo dovolené. Většinou máme přátelské vztahy. Bohužel, často poznáme i to, že mají trable,“ upozorňuje. Většinou ale převažuje pohoda a dobrá nálada.

Převažují dárci střední generace, tedy zhruba ve věku mezi čtyřiceti a šedesáti lety. „Jsou spolehliví. Zavoláme jim, že potřebujeme, aby přišli darovat. Vyhoví, většina může přijít kdykoliv. A někteří jsou dokonce schopní přijít ihned. Například z protějšího městského úřadu. Moc si toho vážíme,“ zdůrazňuje.

Vzácné okamžiky sounáležitosti se v transfúzní stanici odehrávají, když přijdou prvodárci. Mnozí se totiž neubrání obavám z jehly či možného kolapsu. Dám to, nedám to? Co když budu jediný, který to nezvládne? Takové otázky někdy zaznívají. „Obavy jsou, je to logické a normální, má je každý. Snažíme se prvodárcům vysvětlit, co je čeká, jak to bude probíhat,“ připomíná.

Na některých je i přesto znát stres. Už se ale mnohokrát stalo, že pomohl zkušený dárce, který seděl vedle. „Všiml si nervózního kolegy a chytil ho za ruku, aby se nebál,“ chválí bezprostřední lidskou reakci. Někomu zase pro uklidnění postačí trochu slovního povzbuzení a humoru. „Máme mezi dárci hodně rybářů, to jsou spokojení a veselí lidé,“ směje se.

Obvyklé je, že dárci jsou skupinky přátel či kamarádů. Naplánují si odběr na stejný čas a využijí ho, aby ho strávili společně. „Máme tu třeba tři ženy, které přijdou vždy darovat společně. Vím, že pak jdou společně i na nákupy, na oběd, prostě si udělají hezký den,“ oceňuje. Ideální jsou podle ní pro dárcovství stokiloví chlapi. Mají hodně krve, mnohdy pět a půl litru a víc, takže nemívají kolapsy.

Jinak ale považuje za vhodné dárce všechny, kteří chtějí pomáhat. Sama je dárkyní, má patnáct odběrů. „Když jsem ale dřív pracovala jako sálová sestra, darovat krev jsem nesměla. Podle tehdejších předpisů jsem patřila do rizikové skupiny. Časem se to změnilo, takže už zase můžu darovat. Náš
primář ale tvrdí, že jsme pro společnost důležitější jako odběrové sestry,“ přiznává.

Rukama už za dlouhé roky na transfúzní stanici „protekly“ už tisíce litrů krve. Na s krví si zvykla, jako většina zvyku na práci specifika jiné práce. „Měli jsme tu ale pravidelné dárky, kteří si nezvykli. Ani po mnoha odběrech se nemohli dívat na krev. Někdo se to snaží přemoct, někdo si dá šátek přes hlavu, aby na odběr neviděl. Nestává se ale, že by kvůli krvi zkolabovali. Spíš se jim udělá špatně z toho, že se celkově necítí dobře,“ dodává Zuzana Třetinová.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek