Mít strach je zbytečné, říká zdravotní laborantka Helena Pragerová

Dovedete si představit celý život v jedné práci? Helena Pragerová ano! „Mohla jsem jít ještě do jiných typů laboratoří, ale nikdy jsem o změně neuvažovala. Vybrala jsem si dobře. Práce na transfúzce je super a stále mě baví,“ řekla spokojeně. „Ale je to úplně něco jiného, než když jsem začínala,“ dodala. Dříve veškerou činnost dělala manuálně. S vývojem technologií se však její zaměstnání diametrálně změnilo a teď jí a kolegyním pomáhá také spousta přístrojů. Vyšetření jsou tak podle ní odbornější.

To, co ale zůstává pořád stejné, je krev. „A ta je vůbec to nejdůležitější,“ zdůraznila Pragerová. Britští vědci už sice na konci loňského roku oznámili, že uměle vytvořená krev vstoupila do klinických studií, nicméně krevní transfuze také v budoucnu budou vždy záviset hlavně na lidech, kteří krev darují. „Když to porovnám, tak mi přijde, že dříve byli dárci takoví údernější. Že tohle je naše transfúzka, vy jste naše sestřičky a my jsme vaši dárci. Lidé byli strašně hrdí, že jsou dárci. Dnes už to není takové,“ vzpomínala a dodala, že spoustu dárců jim na oddělení chodilo s vědomím, že se bojí, ale že si tady vlastně plní bobříky odvahy. „To bylo nádherné!“

Možná, že tohle je brzda pro většinu lidí. Mít strach je ale zbytečné. „Všechno je to jen o hlavě. Když se rozhodnete, že vám nebude špatně, tak vám špatně nebude,“ řekla Pragerová. „Nejzajímavější na dárcovství je asi to, že velký chlap nám tady kolikrát omdlí, a ženská, o které řeknete, že je to tintítko, je hrdina. Spíš to vypadá, že se víc bojí chlapi,“ usmála se Helena Pragerová, která největší současný problém dárcovství vidí v tom, jak přilákat mladé lidi. „Protože když pak přijdou, poznají, že to nic není. Třeba obě moje dcery jsou dárkyně a zeťáci taky. Myslím, že pokud to jde, lidé jsou zdraví a nemají žádné problémy, nevidím důvod, proč nejít darovat krev,“ uzavřela žena, která letos oslaví životní jubileum – šedesát let.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek