Neděle

14. dubna 2024

Nyní

12°

Zítra

Svátek má

Na vlastní žílu aneb Jak jsem se stal dárcem krve

14. 3. 2023

page.Name
Říká se, že zkusit se má všechno. Třeba i darovat krev? Vážně? To po mně nikdo nemůže chtít. Vždyť já a injekce, to nikdy nešlo dohromady. Jenže reportáž by se nám do magazínu tuze hodila. Zajdu tam a vyzpovídám jiné prvodárce. To bude stačit. Anebo? Já nevím. Ale ne, to dám… Jo, rozhodování, to je moje. I v sedmatřiceti. A jak se blížilo datum 14. února, kdy se na transfúzce v Trutnově konala valentýnská akce na darování krve, hlavou mi stále poletovalo shakespearovské dilema – jít, či nejít? PS: Ten balíček na fotce je s mojí krví!

Asi definitivně, kdy jsem si řekl, že do toho jdu, byl až večer předtím. Někdy kolem desáté, kdy jsem si na netu začal hledat, čeho se vyvarovat před odběrem. Brzo, že? Dopřejte si dostatečný spánek, alespoň osm hodin. No, to by znamenalo ulehnout v jedenáct, pracuju asi do jedný. Vstávám před sedmou, snad se jim tam nesložím. Dle instrukcí snídám doma rohlík a čaj. O půl osmé už čekám v čekárně na transfúzním oddělení ve Slezské ulici na fotografa Miloše. Aspoň si to myslím. Sedím špatně a Miloš mi volá. Mám být o patro výš. Přišlo mi divný, že tady nejsou žádný lidi.

Mám plán, že si nejdřív omrknu prostor, nasbírám si nějaké ohlasy dárců do reportáže, abych měl pojistku, kdybych si to náhodou… Ale ne, teď už necouvnu. Ještě předtím ale skočíme do kanceláře za primářem Josefem Kunčarem udělat pár domluvených fotek a pak už se vracíme zpět na místo činu s velkou čekárnou, jídelnou a kantýnou. Dnes všichni dárci dostanou speciální odměnu – řízky. To by šlo! A jelikož jsme na reportáži, za chvíli šmejdíme i po odběrovém sále, kde sedí lidé v křeslech a darují krev i plazmu. Třeba bývalá basketbalistka Andrea Vacková. Přišla také poprvé.

Víte, že...

…rozeznáváme čtyři základní typy krevních skupin? Nejrozšířenější v České republice je A, následují 0 a B. Nejméně frekventní je AB.

…krev se rozlišuje také podle takzvaného Rh faktoru? Je buď pozitivní (Rh+), tento znak má 85 % osob, nebo
negativní (Rh-)

…nejfrekventovanější krevní skupina A má u nás 43 % osob? Proti skupině tomu AB jen 7 % obyvatel ČR

…kromě krevního systému ABO a Rh bylo do roku 2021 objeveno dalších 41 komplexních systémů na červených krvinkách?

…Česko je spolu s Rakouskem a Německem velmocí v oblasti darování krevní plazmy? Rozmach nastal v devadesátých letech.

…krev pro transfúzi vozí i vrtulníky záchranky? Jako první ve střední Evropě s tím začali záchranáři v našem kraji v roce 2018. (pac)

Bavím se hlavně se staniční sestrou Zuzanou Třetinovou, kde můžeme fotit, co bychom potřebovali a tak různě. S nejstarší laborantkou Helenou Pragerovou udělám krátké interview, protože jsme získali fotografii zdejšího kolektivu z roku 1984, ze kterého tu zbyla už poslední. Krátký článek s ní najdete na straně 21. Když jí řeknu, že se nechám napíchnout taky, úplně se jí rozzáří oči. „Nebojte, žíly máte hezké a my to umíme,“ uklidňujeme mě, jako by věděla, že ten červíček tam furt hlodá.

Když se vrátím do čekárny, ze sedačky se na mě usmívají manželé Loudovi. Známe se tak od vidění. Vždyť je vlastně ten Valentýn, tak vyrazili společně. „My už jsme o tom přemýšleli dlouho, ale pořád jsme to oddalovali. Teď jsme si o té akci přečetli na Trutnovinkách, tak jsme se konečně rozhoupali,“ povídá Monika. „No, manželka se rozhodla, tak jsem šel,“ rozesměje se Zdeněk. Zatímco jeho žena šla poprvé, on už v minulosti daroval krev v předchozím zaměstnání v Praze. „Vím, do čeho jdu. Já se rozhodně nebojím,“ hlásí. „Ani já jsem s odběrem nikdy problém neměla, i když ne teda takhle velkým. Doufám, že to bude v pohodě,“ naváže Monika. Prvodárcům se odebírá 415 mililitrů krve. „Snažíme se občas pomáhat finančně, když někdo potřebujeme pomoc. Tohle zase bereme jako jinou formu pomoci někomu dalšímu,“ vysvětlují, proč dorazili darovat krev.

Čekárna se postupně zaplňuje, panuje tu pohoda. Někdo už baští řízky, někdo si teprve dává čaj a rohlík. Nikdo se ale nemračí a neprotestuje ani proti focení. „Všichni jsou strašně milí a velmi usměvaví. Všechno vám vysvětlí a pomůžou,“ oceňuje také přístup a práci sestřiček jedna z nových dárkyň Pavlína Hyžáková. Její slova podepíšu i já. S Pavlínou, která si mimochodem o výzvě přečetla také na našem webu, se bavím přímo při odběru, a tak zjišťuji, co cítí. „Vůbec nic, jen mám v ruce balónek, kterým si pumpuju,“ usmívá se žena, která se před rokem vrátila z Kanady žít do Trutnova. „Těšila jsem se, že můžu někomu pomoct. Ten dobrý pocit vás žene dopředu. Je to příjemný zážitek. Kdo se cítí zdravý a ví, že má dobrou krev, ať určitě neváhá,“ vyzývá veřejnost k dárcovství.

Také Lukáš Mík mi odpovídá z křesla. Jako student dával plazmu a před dvěma roky začal s krví. Teď má už šest odběrů. „Povědomí, že se něco takového děje, jsem měl od táty, který chodil darovat, a tak jsem si říkal, proč někomu takhle nepomoct, když je krev potřeba,“ vypráví. Z Červeného Kostelce dojíždí na trutnovskou transfúzku řadu let Táňa Kuželková. Teď poprvé ale společně i se svou dcerou. „Chtěla bych mít po sobě nástupkyni, přeci jen už je mi přes šedesát a darovat můžu do šedesáti pěti,“ líčí žena, která má na kontě již 42 odběrů, a je tedy držitelkou Zlaté medaile profesora Janského. Ta se uděluje za 40 odběrů.

Jednou z nejmladších dárkyň při valentýnské akci byla Anna Bednaříková. Devatenáctiletá studentka gymnázia se o dárcovství dozvěděla ve škole od paní učitelky na biologii Dany Skokanové. „Se spolužáky jsme si řekli, že je to pro dobrou věc a zkusíme to.  Dnes jsem tu s kamarádkou, ale myslím si, že od nás ze třídy už tady byli tři,“ prozrazuje. „Mám strach z jehel, ale třeba to tímhle zvládnu překonat. Zkušební odběr nebolel, ale teď se pořád trošku bojím,“ svěřuje se na lavici před vstupem do odběrové místnosti. Zvládla to! Ačkoliv se jí ke konci odběru motala hlava a musela si přivolat sestřičky.

Ty nás pak ještě s Milošem vzaly i na exkurzi do laboratoří, abychom viděli proces, jak se krev zpracovává. „Člověk si myslí, že se jen odebere a tím to hasne. Ale tak to není,“ vykládá Zuzana Třetinová a na jednom pracovišti nám ukazuje centrifugu. Balíčky se v ní patnáct minut točí, takže se plazma oddělí a vystoupá nahoru, kdežto krvinky zůstanou dole. Na to já ale už nečekám. Blíží se půl desátá, kdy jsem si řekl, že absolvuji už svoje první „ostré“ dárcovské kolečko…


A hned na začátku přichází nečekaný problém. „Pane Bogáň, jdete poprvé, tak od vás potřebujeme vzorek moči,“ podává mi sestra na příjmu kelímek. No jo, ale když si odskočíte předtím, tak to prostě nejde. A fakt to nešlo. „Nevadí, tak než odejdete nebo příště,“ dodává sestra. Nešlo to ani později. „Není to povinnost, ale u prvodárců to zachováváme. Občas se nám podaří zachytit dárce s diabetem a někdy i nějaké další drobné poruchy, o kterých dárce ani neví,“ dozvídám se od primáře Josefa Kunčara, který se mnou vede rozhovor před odběrem. To jsem ale ve svém kolečku přeskočil pár kroků. Ještě na příjmu totiž prolistuju papíry o poučení, dostávám dotazník a přesouvám se na odběr kontrolního vzorku. Odtud usedám ke stolu v jídelně, dávám si rohlík s čajem a kroužkuju odpovědi v dotazníku. Z 95 procent dávám všude NE.

Následuje rozhovor s lékařem. „Vidím, že máte normální hodnoty krevního obrazu, červené krvinky jsou dokonce při horní hranici normálu, takže jste pro odběr úplně ideální,“ povídá mi primář Kunčar. Ještě mi změří tlak a provede krátké vyšetření na lehátku. Mně zajímá, jestli už ví, jakou mám krevní skupinu. „Používáme dvojí ověření, ještě vám vzorek odebereme znovu přímo na sále a ty výsledky spolu musí souhlasit,“ vysvětluje. Později odpoledne mi od něj přijde e-mail, že mám A Rh pozitivní, tedy tu nejrozšířenější krev.

Ještě předtím, než vstoupím na sál, zastavím se u druhého okénka v čekárně, kde odevzdám papíry a dostanu potvrzení o účasti odběru. To dárcům umožňuje ze zákona na ten den pracovní volno. Škoda, tohle nevyužiju. Ale druhý papír na odpis tří tisíc z daní na příští rok ano. Stejně jako poukázku na 90 korun do místní kantýny. Potěší i odznáček ve tvaru kapky krve, jímž se odměňují prvodárci. „Běžte tady za roh, omyjte si předloktí mýdlem, potom dezinfekcí a počkejte, až si vás zavolají,“ dostávám ještě pokyny.

„Tak pojďte,“ mrkne na mě sestřička Denisa Fejklová a vede si mě na jedno z deseti křesel. Srdce mi ani nebuší, přepnul jsem se asi vnitřně do nějakého klidného módu. Dokonce ani neodvracím zrak od jehly, která mi protíná kůži. Nic necítím, ale vůbec nic. A tmavě červená tekutina už proudí hadičkami. „Dala byste mi do ruky ten červený balónek, na fotce to s ním vypadá líp,“ poprosím sestřičku. Miloš má za úkol to pořádně zdokumentovat. Díky času z fotek ale přesně vím, jak dlouho celý proces trval. Necelých šest minut. Vyfotit se potom chtějí se mnou i sestřičky, já ještě chvíli sedím na lehátku a zeptám se, jestli si můžu vzít svůj pytlík s krví do ruky. Jistě, kvůli fotce. Ještě je teplá. Zvláštní pocit.


Mám to za sebou a jde se na řízky! Ty dostává i Miloš. No teda! Devadesátikorunový poukaz utratím za čokoládu. Když dojíme, začneme stěhovat stoly a děláme prostor, kde se shromáždí převážná část z kolektivu transfúzního a hematologického oddělení. S primářem jsme se domluvili, že holky svolá a uděláme společnou fotografii. A to je taková hezká tečka za reportáží Trutnovinek na transfúzce. No i když… Ještě jednou navštívím toalety a zkuste hádat, jestli to dopadlo.

Tak tohle je můj příběh, jak jsem se vlastně kvůli reportáži stal dárcem krve.

Jaký je ten váš?

A zopakuji to tady znovu, co jsem psal do editorialu v našem magazínu, pro který tato reportáž vznikla: Zpětně si říkám, proč jsem nešel dřív. Jestli můžete, běžte taky! Fakt to nic není.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek