Měl jsem obrovské štěstí na lidi. Opora v nich byla skvělá

Vzpomenete si ještě na své začátky na Mládežnické?
Vzpomenu! Bylo to totiž zvláštní. Já sem nastoupil v roce 1988 a škola byla teprve ve výstavbě. Ještě jsem ani nebyl ředitelem, ale měl jsem na starost stavbu. Fungoval jsem v montérkách, nocoval tady ve spacáku. Pracovní doba měla šestnáct hodin denně. Účastnil jsem se jednání a kontrolních dnů. Kontroloval jsem stavbu, opravoval záchodové splachovače a podobně. Takže jsem působil v úplně jiné funkci, spíš jako údržbář a stavební dohled.

Jak jste to myslel, že jste ještě nebyl ředitelem?
Já byl tenkrát zástupcem ředitele ve staré hornoměstské škole. Normálně jsem učil a k tomu působil na stavbě. Tady jsem měl malou kancelář a řešil stavbu.

Předpokládám, že s tím byla hromada starostí.
Pochopitelně. Někdy to bylo hodně zajímavé. Například s nábytkem. Škola měla jít za půl roku do provozu a najednou se zjistilo, že ho nikdo neobjednal, ačkoliv to mělo být uděláno centrálně. Pověřili mě, abych to zařídil. Zajel jsem do firmy v Hradci Králové, která dodávala nábytek. Když jsem jim tam sdělil, co a kdy potřebuju, tak mi řekli, že jsem se zbláznil, protože čekací doby jsou dva roky.

Jak to dopadlo?
Stálo mě to asi čtyři cesty do Hradce, několik bonboniér, ale nakonec jsme se domluvili, že když nebudeme trvat na počtu a že se nábytek vagónem rovnou přiveze do Trutnova a nebudou to muset překládat, tak že mně vyhoví. Takže jsme nábytek dostali teprve tři měsíce před otevřením školy. V demontovaném stavu. Všechen jsme tady montovali, dávali dohromady a stěhovali do tříd.

Vy osobně taky?
Jasně! Třeba pavilon prvního stupně jsme celý nastěhovali já a školník. Takže vím, co jsou stěhovací háky a pásy, a vím, co jsou bolavá záda.

Co vám taková zkušenost dala?
Byla to obrovská škola do života. Dodnes mám díky tomu školu v hlavě, znám ji do posledního puntíku. Přesně dokážu říct, kde se dělaly jaké práce, kde jsou jaké dveře, dokonce vím, jak jsou očíslované. Mám to jako virtuální realitu.

Říká se, že začátky jsou nejtěžší. Rozhýbat tak velkou školu asi nebylo snadné.
Nejdřív tady běžel jen první stupeň, teprve pak celá škola. Klobouk dolů před prvními učiteli, kteří sem tehdy nastoupili. Oddřeli to, v montérkách, s hadrem a kbelíkem v ruce, od nevidím do nevidím. I rodiče, kteří sem chodili na brigády. Když totiž chtěli dát dítě do školky, museli zde odpracovat určitý počet hodin. A teď si představte, že dva týdny před 1. zářím 1989, kdy se mělo otvírat, tekla skrz stropy v šatnách voda, když venku pršelo. Bylo to hektické, spěchalo se, šilo se horkou jehlou a dodnes se škola potýká s následky.

Začínal jste tady sám, se školníkem. Kdy jste začal shánět kantory?
Učitele jsem převzal z hornoměstské školy, která v Horské ulici čp. 160 tehdy skončila. Ale samozřejmě se tady počítalo s mnohem větší kapacitou žáků, sídliště bylo navíc z drtivé většiny obydlené mladými rodinami s dětmi. Takže jsem kantorů potřeboval víc. Tehdy si učitelé nemohli vybírat, místo jim určil okresní úřad. Ale přišlo jich sem dost, i mladých.

Jak se pracuje s tak velkým kolektivem učitelů, družinářek, kuchařek, uklízeček a dalších zaměstnanců?
Musím přiznat, že jsem měl po celých 34 let obrovské štěstí na lidi i na kolektiv. A je jedno, jestli to byli učitelé, zástupci, nebo jiní zaměstnanci. Opora v nich byla vždy obrovská a pro mě to je hrozně důležité. Nemohl bych fungovat bez kolektivu, kde by nebyly užší vztahy a bližší spolupráce. Nejen vztah nadřízený-podřízený, ale i lidská stránka je důležitá. Někdy možná i důležitější.

Řekl bych, že někteří o lidském rozměru velkých škol pochybují.
U nás určitě nechybí. Daleko horší je, když nastane nějaký karambol nebo problém v malém kolektivu. Může zasáhnout a rozhodit malou školu natolik, že pedagogický sbor třeba na určitou dobu přestane fungovat. Ve větším kolektivu je víc sociálních vazeb, víc možností hovořit s jinými kolegy a problémy se dají snáz řešit. Ale nepopírám, že krizovky byly. Vždycky jsme je ale zvládli.

Musel jste dělat rázná rozhodnutí?
Konflikt nikdy nic neřeší. Lepší je dialog, na rovinu si všechno říct a zkusit najít kompromis. Ano, jsem si vědom toho, že ne vždycky jsem musel dělat jenom populární rozhodnutí, jinak to prostě nejde. Vždy jsem se ale pokusil i nepopulární opatření vysvětlit.

Pojďme k počtům žáků. Kolik se jich na Mládežnickou vejde?
Kdysi jsme tady měli skoro dvanáct set dětí. Bylo to v počátcích, tehdy bylo třeba uspokojit všechny mladé rodiny. Škola je ale projektovaná jen na osm set žáků. Asi tušíte, jak to vypadalo, když tady bylo o čtyři stovky dětí víc.

Vešly se všechny?
Právě že ne! Nebylo dost místa, takže například třetí třídy jsme měli na staré školní budově, družinu ve vile v Dlouhé ulici, kus od školy. I když jsme měli odborné učebny, fungovali jsme pochodovým způsobem. Pokud jedna třída chtěla jít do fyziky, druhá ji musela uvolnit. Na druhém stupni prakticky neexistovaly kmenové třídy. Učilo se ve všech možných prostorách, dokonce i na přepažených chodbách. Naplánovat tehdy organizaci výuky, to bylo něco!

Dnes už takové rekordní počty žáků nemáte?
Počty postupně klesaly. Spousta mladých lidí má dnes lépe placenou práci než dřív, takže bydlí ve vlastních domech a sídliště tím pádem stárne. Je to znát, v tuhle chvíli se nám pohybují počty dětí kolem pěti set. Ale na druhou stranu málokterá škola má, co se týká prostoru a možností, takové velkorysé podmínky jako my. Můžeme si dovolit i nabízet spoustu nadstandardů.

Například?
Před třemi lety jsme při rekonstrukci zřídili v jednom patře polytechnické dílny, unikátní soubor několika propojených odborných učeben. Jsem rád, že se něco tak špičkového povedlo. Škola je plná i jiných, multimediálních či odborných učeben, které využívají žáci prvního i druhého stupně. Má začít rekonstrukce školního stadionu. Vznikne rovněž venkovní učebna s hřištěm pro družinu, z bývalého kina uděláme velkou hernu a učebnu. Prostě se snažíme prostory maximálně využít. Zbývající pronajímáme, z čehož plynou škole velice pěkné příjmy. Máme také vlastní rekreační zařízení v Horním Bradle, kde probíhají kurzy a letní tábory.

Co je na práci ředitele nejtěžší?
Hlavně se za 34 let změnila, ale hrozně moc. Ředitel je zaneprázdněn spoustou činností a povinností, které dřív nemusel vykonávat. Pamatuju se, kolik času jsem měl v začátcích na uskutečnění nápadů a na koncepci školy. S nadsázkou říkám, že poslední roky je ředitel nejlépe placená administrativní síla školy. Neustálá smršť legislativních změn diametrálně mění, co měl nachystané. Z ředitele se stává manažer, který ale má neskutečně hodně mantinelů. Troufám si tvrdit, že žádné oblasti se nedotýká tolik legislativy jako školství. Hodně pak záleží na tom, jaké má ředitel zástupce a jaké jim dá kompetence. Já měl vždycky skvělé zástupce, za což jim patří dík. A musím také poděkovat mé rodině, zvláště pak manželce, za velkou podporu a trpělivost.

Čekal jsem, že řeknete: Nejtěžší je sestavit rozvrh!
Vytvořit rozvrh je svým způsobem sranda. Problém je jinde. Není dostatek učitelů, někdo nečekaně odejde nebo onemocní, nebo náhle odejde několik žáků a vy musíte snížit počet tříd… Prostě musíte rozvrh stále měnit. Třeba i desetkrát za rok. Vlastně od toho ani nemůžete odejít. K tomu máte řídit nejen vzdělávací proces, ale i personalistiku, ekonomiku, administrativu… Když slyším, že na to mají ředitelé továren specializované náměstky, jen závidím.

Stíhá ředitel také učit?
Má povinnost učit a dá se to stíhat. Pro nečekané pracovní povinnosti ale musí často k různým jednáním. Pak za něj musí v hodině někdo zaskočit. A to není dobře. Já kvůli tomu přestal učit matematiku. Suplování je v takovém předmětu velké minus, žáci by na tom byli biti. Neskutečně mi matematika chybí, takže když můžu v nějaké třídě aspoň zaskočit, jsem moc rád. Pořád mě baví učit.

Jaký má být podle vás správný učitel? Kamarádský, nebo autoritativní?
Musí mít zdravý selský rozum, být vyvážený a umět pružně reagovat. Nejhorší je, když jedná šablonovitě. Každé dítě je jiné, každý kolektiv je jiný, každý rodič je jiný, každý den je jiný, každá situace je jiná. Kantor na to musí reagovat, volit metody, formy a způsoby, které jsou pro danou situaci nejlepší, a hledat cestu, která povede k řešení. Když to přežene se sankcemi a bude stále jen direktivní, vymstí se mu to. Dítě v sobě nesmí mít pocit nespravedlnosti, opakovanými restrikcemi navíc otupí. Stejně tak není dobře, když je učitel až moc vstřícný nebo kamarádský. Musí se umět rozzlobit, dávat příkazy nebo trvat na dodržování nepopulárních pravidel. Žáci musí vnímat učitele jako autoritu a musí si ho vážit. Ideální by bylo, kdyby pro ně byl tím správným vzorem.

Šest až šestnáct let. To je asi věkové rozložení žáků základních škol. Kteří jsou u kantorů nejoblíbenější?
Každý učitel to má jinak. Někteří rádi učí ty nejmenší, jiným vyhovuje učit ty starší. A všude je to náročné. Učitelská profese je náročná. Klobouk dolů před každým učitelem, který se snaží dát dětem maximum, je pro ně dobrým rádcem a rozumí rodičům, kteří to velmi často také nemají jednoduché.

Změnily se děti?
Podobně jako společnost. Ale pořád jsou to děti. Ano, jsou sebevědomější, mají trochu jinak posazenou osobnost a dávají si jiné cíle. Na jednu stranu se ale u nich vytratila ctižádost a soutěživost.

Odcházíte do penze. Opustíte školu úplně?
Teď se cítím hodně unavený, takže se těším, jak si odpočinu, zbavím se starostí a zodpovědnosti. Na druhou stranu vím, že se mi bude stýskat. Takže si dovedu za určitých okolností představit, že bych možná ještě občas učil.

Školu povede váš dlouholetý zástupce Michal Strnad. Je to dobrá volba?
Jsem přesvědčený, že jednoznačně ano! Věřím mu! Doporučím mu, ať se nebojí cokoliv změnit. Změny jsou život!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek