Úterý

25. června 2024

Nyní

21°

Zítra

26°

Svátek má

Noclehárna v Trutnově mění příběhy lidí k lepšímu

13. 6. 2023 Komerční sdělení

page.Name
Během dvou let si noclehárna našla své nezastupitelné místo mezi sociálními službami v Trutnově. V této zimní sezóně pomohla 38 lidem. Kromě přenocování na jednom z dvanácti lůžek služba nabízí i pomoc při řešení obtížné životní situace lidem, kteří o ni projeví zájem. Hledání cesty, která vede z přežívání na ulici zpět do běžného života, není jednoduché, neboť stále chybí dostupné bydlení. Za několik měsíců provozu noclehárny se i přesto podařilo několika klientům zlepšit svou životní situaci. Na jednom takovém příběhu vám chceme ukázat, jak včasná a cílená pomoc může přispět k pozitivní změně člověka. Vyprávění očima pana L. sepsal s jeho souhlasem sociální pracovník Jiří Roztočil na základě společných rozhovorů a událostí, které se během jeho pobytu v noclehárně odehrály.

Domov na 12 dní, pan L., 50 let
Je začátek listopadu, doteky chladu cítím již po celém těle. I slunce pomalu ztrácí na síle, slábne, tak jako já. Jen občas nesměle vykoukne z husté pokrývky mraků. Již týden, celých nekonečně dlouhých sedm dní, nemám kde hlavu složit. Bezútěšná zákoutí ulic se stala mým „domovem“. Stále ještě doufám, že ne na dlouho. „Naděje přeci umírá poslední,“ jak mi kdysi říkával můj děda, u kterého jsem vyrůstal.

Mám dospělou dceru, žije ale daleko v cizině. Občas mi zavolá. Sám se divím, že nade mnou ještě MOST K ŽIVOTU nezlomila hůl. Neví, že jsem skončil na ulici, stydím se jí zavolat. Snažila se mi mockrát pomoci, ale já opravdu nechtěl.

Vrátil jsem se k pití, co taky dělat celé ty nekonečné dny. Před rokem jsem přišel o práci. Pracoval jsem v té firmě téměř 5 let, měl jsem tu práci rád. Noví majitelé však přesunuli výrobu do Polska a se mnou již nepočítali. Cítil jsem se odvržený a nepotřebný. Chvíli jsem vzdoroval, pracoval jen občas. Flaška se po čase stala mým nejvěrnějším společníkem. Je se mnou pořád, neopouští mě. Je věrnější než stín. I přesto si ale čím dál častěji kladu otázku: „Chci takto žít po zbytek svých dní, mohu to změnit?“

Mám strach. Cítím, jak se mě ulice zmocňuje svými chapadly, spoutává mě, dusí a připravuje o veškerou sílu a smysl mého bídného bytí.

Dnes je pátek. Co na tom ale záleží, den jako den. Navštívil jsem s kamarádem Káčko, kde jsem dostal kontakt na noclehárnu. Jsem zvědavý, jestli mě přijmou. Snažím se zjistit více informací, potřebuji 20 Kč a projít zkouškou alkohol testeru. Šáhnu do kapsy, kde mi zacinká hrst drobných. Peníze mám, pít pro dnešek už raději nebudu. Zkusím, jestli to zvládnu. Představa teplé postele a něčeho k snědku mě žene kupředu. Jsem zvědavý a zároveň ne jistý, už aby bylo sedm večer.

Dočkal jsem se, přijali mě. Dostal jsem postel u okna, nějaké pečivo a teplou polévku. Jsem vděčný za to málo, co jsem dostal. Sociální pracovník se zájmem naslouchá mému příběhu, až mě překvapuje, že mu nejsem lhostejný. Předstíraný zájem poznám, už mám nějaké zkušenosti, ale jeho zájem je skutečný. Klade mi otázky, jak bych chtěl žít, co bych chtěl na svém životě změnit. Přemýšlím, jsem unavený, ale jeho zájem a vidina lepších dnů mou únavu zahání. Ráno je moudřejší večera. Nabídl mi doprovod na úřad práce, abych měl alespoň nějaké peníze. Stydím se, ale přiznávám, že piji více, než bych měl. Již jednou jsem byl v léčebně. Tenkrát mi to pomohlo, tak proč to nezkusit znovu?

Ten večer jsem usínal klidně, prost strachu a chladu. Na ulici se člověk třese zimou a musí být pořád ve střehu. Necítí žádný pocit bezpečí. Tehdy jsem ještě netušil, na jak dlouho se postel číslo 4 stane mým dočasným útočištěm.

Víkend jsem nějak přečkal a hned v pondělí jsem opět, pravda zpočátku trochu nesměle, uchopil otěže svého života. Zašel jsem s pracovníkem na úřad práce, kde mi zajistili příspěvek na živobytí. Dostal jsem seznam léčeben, tak jsem volal a volal. Ku svému překvapení a radosti jsem dostal v Bohnicích termín na 23. listopadu, tedy již za 8 dní. Tak málo času a tolik zařizování. Měl jsem cíl a odhodlání. Chodil jsem na domluvené schůzky, vše si vyřídil. Toužil jsem zavolat dceři, ale stud byl stále silnější.

Po delší době jsem opět chtěl žít, měl jsem cíl a za tím jsem si šel. Bez pomocné ruky bych to ale ne zvládnul. V léčebně jsem již byl, ale strach z neznámého mě stále uvnitř hryzal a trýznil. Pochybnosti, ach ty pochybnosti. Alkohol je dokázal uspat jako nemluvně. Tak „blažené“ opojení zahnalo všechny chmury a bolesti nastřádané během mé životní pouti. Ale to procitnutí, jak bolestné bylo. Sám jsem vklouzl do tenat lží a nevědomosti. Teď potřebuji s něčí pomocí ta pouta opět přetrhat. Pracovníci mně pomáhají, jak mohou, jsem jim za to moc vděčný. Nechci je zklamat a sebe už vůbec ne.

Dny dostaly nyní jiný spád, už se tak nevlečou jako kdysi. Večer co večer uléhám na posteli č. 4 a čtu si svou oblíbenou knihu O Tau a ctnosti, kterou mi kdysi dědeček věnoval. Vybavuji si, jak tajemně říkával: „V té knize je mnoho moudrosti, uč se z ní, bude dobrým průvodcem tvého života.“ S odstupem mnoha let mu musím dát za pravdu.

Je večer 22. listopadu, musím jít brzy spát, ráno mě pracovník noclehárny vzbudí už ve tři hodiny, jak v čchanovém klášteře. Cítím strach a nejistotu. Chci se napít, nejde to. Ráno by mě nepřijali do léčebny, podmínka byla jasná, minimálně týden abstinovat. Usínám.

Ráno nemohu dospat, jsem nervózní, balím si po tichu své věci, abych nevzbudil ostatní. Loučím se a děkuji za vše, co pro mě všichni za těch pár dní udělali. Slyším, jak bouchly domovní dveře, všichni ještě spí. Naposledy se otáčím k místu, které se stalo mým dočasným domovem, a v duchu si říkám „děkuji“.

Díky službám noclehárny si mohou lidé bez přístřeší po celodenním bloudění po městě odpočinout, najíst se a umýt. Bez možnosti se v teple vyspat a nabrat síly do nového dne je pro sociální pracovníky spolupráce s klienty velmi ztížená, ne-li zcela nemožná. Klienti jsou po probdělé noci unaveni, mnohdy podrážděni a neschopni přijít včas na domluvenou schůzku. Jejich motivace k pozitivní změně se tak pomalu vytrácí a slábne. Služ by noclehárny jsou tedy naprosto klíčové pro následnou vzájemnou a efektivní spolupráci. Řešení tíživé sociální situace klientů se často neobejde bez zapojení dalších služeb a institucí. Mezi klíčové instituce, s nimiž je nutné úzce spolupracovat, patří především Úřad práce v Trutnově. Silná motivace klienta a odhodlání sociálních pracovníků jsou základní pilíře úspěšné změny. Sociální stabilizace klienta a jeho návrat zpět do běžné ho života je naším přáním a cílem. Ukazuje se, že rozvoj sociálních služeb pro lidi bez přístřeší má smysl a přináší pozitivní výsledky. Pokud vás zajímá dění v noclehárně nebo chcete pomoci, kontaktujte pracovníky Mostu k životu na e-mailu info@mostkzivotu.cz.