Průvodkyně: Užívám si, když za mnou přijde cizí člověk a chce se bavit

Pověz mi na začátku, co nejzajímavějšího v souvislosti s tebou bys mi řekla o Stachelbergu?
Nejzajímavějšího? Asi to, že mě druhá světová válka vůbec nebere, ale Stachelberg je prostě kouzelný. Je to krásné místo, odkud je i nádherný výhled. Máme tam skvělý kolektiv a dělat průvodkyni je úžasná práce, která mi toho tolik dala, že tam stejně chci být. Nakonec i druhou světovou mě naučila. Já jsem se o bunkry nikdy nezajímala, opravdu nikdy, ale chytlo mě to.

Kdy ses tam objevila úplně poprvé?
V deváté třídě, kdy jsem se začínala zajímat o to, že bych tam chtěla pracovat. Takže poprvé to bylo na zácviku, kdy chodí dva průvodci do podzemí. Šla jsem se svojí sestrou, která tam nastoupila o rok dříve.

A jako malá s rodiči ses tam předtím nikdy nebyla podívat?
Já ne, moje sestra ano. Já jsem byla v zimě zrovna nemocná, když tam rodina šla. Je to trošku ostuda, že jsem se tam dřív nešla podívat.

Jako Trutnovačka jsi věděla, že tady vůbec něco takového existuje?
Věděla, protože můj děda se zajímá o druhou světovou válku, takže on mi o tvrzi vyprávěl, že tady je. Jen jsem nevěděla, jak vypadá.

Jak tě napadlo stát se průvodkyní?
Já jsem strašný nervák a nemám ráda vystupování mezi lidmi. Fakt nic pro mě. Ségra má podobnou povahu, ale po nějaké době přišla a říkala, že jí to průvodcování strašně pomohlo a už se nebojí. Nemá strach ve škole z prezentací a tak dále. Já jsem se dřív bála zeptat v obchodě i prodavačky, kde něco najdu. To jsem tam radši půlhodiny bloudila. Tak jsem si řekla, že to zkusím odbourat. Ze začátku to pro mě byl horor, ale teď už si to užívám. Jak jsme přes léto měli kvůli rekonstrukci silnice zavřeno, strašně mi ta práce chyběla.

Jaké jsou podle tebe důležité předpoklady pro tuto práci?
Velmi nutná je ochota, a to jednak ochota tam pracovat a jednak se učit něco nového. Samozřejmě, že tam dostanete text, který se naučíte, ale lidé vám zároveň pokládají otázky, které text neobsahuje. Takže musíte být ochotný vyhledat si ty další informace. Většinou to ale ví někdo ze spolku a stačí se zeptat. Podle mě je ale hlavní překonat ten strach z vystupování před lidmi a dorozumět se i v cizím jazyce. To je za mě strašně užitečná věc.

Zvládneš už prohlídku v angličtině?
Ještě ne, ale přemýšlela jsem o tom, že bych se ji naučila. Na druhou stranu se ji ale nejprve musím naučit česky a teprve pak budu vykládat v angličtině. Bohužel jsem se k tomu ještě nedostala. Ale cizinci na tvrz samozřejmě chodí, takže občas se někdo zeptá anglicky a většinou jsem schopná jim i odpovědět. Učím se taky německy, ale moje němčina není dobrá.

Jak dlouho trvalo tobě překonat ten strach, o kterém jsi mluvila?
Pro mě nejvíc krizové byly první dny, kdy jsem dolů do podzemí chodila strašně vyklepaná. To bylo hrozný. Ale pomalu a jistě to ustávalo. Zaprvé jsem si byla jistá v textu, jak jsem stále opakovala to samé, a hlavně, co mě uklidňovalo, bylo, že lidé vlastně nevědí, co všechno jim budu vykládat. A když mi něco vypadne, tak to prostě nevědí.

Co všechno obnášelo učení se o Stachelbergu? Víš o pevnosti všechno?
Rozhodně nevím, protože člověk se pořád učí. Vždy se najde někdo, kdo se zeptá na nějakou otázku, na kterou nevím odpověď. Proto oceňuji práci kolegů, že na našich stránkách máme takovou členskou sekci, kde jsou nejčastěji kladené otázky a jejich odpovědi. To je strašně fajn a dá se na to aspoň trochu připravit. Jinak to ale vlastně obnáší jen se naučit ten text.

Takže se našprtáš jednu A4 textu a staneš se průvodcem?
No, těch stránek je asi třináct, ale prakticky to tak je. A ještě samozřejmě si musíte uhlídat lidi, jelikož v tu chvíli jste za ně zodpovědný, že se jim nic nestane. Musím být také milá a hodná, ale musím mít i autoritu, přestože jsem o dost mladší než někteří návštěvníci. Setkala jsem se už s lidmi, kteří mi lezli do části prostorů, kam nesmějí. Tvrdili, že jsou jeskyňáři a že oni můžou, tak jsem jim to hned vysvětlila. Nečetla jsem ani žádnou knížku o historii, naučila jsem se text, a když jsem něco nevěděla, pomáhali mi lidé ze spolku.

Když něco nevíš, přiznáš to anebo se to snažíš nějak „zamést“?
Ze začátku jsem se to snažila zamést, ale raději než lidem říkat blbosti, to prostě přiznám a slušně se omluvím, že to nevím. Od starších průvodců mám ale takovou poučku, ať říkám, že se mají zeptat na kase. Tam pracují už znalejší zaměstnanci. Každopádně, když nevím odpověď, jdu se pak někoho zeptat, abych to příště věděla. Stejně to ale bývá tak, že když už to vím, už se na to nikdo nezeptá.

Je na tobě za dva roky vidět posun?
Určitě. Ze začátku jsem se jen omlouvala, že něco nevím, ale teď už vím i dost věcí mimo text, nějaké zajímavosti, co mi kdo řekne. Posun je vidět taky v projevu. Méně se zadrhávám a jsem si daleko jistější. Předtím jsem mluvila přesně tak, jak jsem se to naučila. Teď se snažím více používat vlastní slova, aby to bylo osobnější.

Co tě na tom baví dělat průvodkyni?
Jak jsem řekla, nikdy jsem neměla ráda vystupování před lidmi, ale s průvodcováním mně to přestalo vadit. Strašně se mi líbí, že na konci prohlídky za vámi přijde cizí člověk a chce si s vámi povídat. Začalo jsem si to užívat. Když mluvím třeba se starší paní, která mi vypráví, že tady byla před deseti lety a jak se Stachelberg změnil. Celkově mě baví náš kolektiv, je to skupina skvělých lidí, a i když se mi někdy nechce a nemám náladu, tak se těším na ty lidi, že si popovídám s nimi.

Jak často chodíš na prohlídky?
Jak se mi to hodí. Většinou tam jsme po skupinkách. V hlavní sezoně jsme tři průvodci do podzemí a dva průvodci na okruh B po řopících. Tam jsou kluci, do podzemí chodíme holky. Zpravidla jsme tam čtyři dny v kuse a pak máme třeba týden pauzu. Chodíme totiž do podzemí, kde je neustále teplota osm devět stupňů, a když je venku třicet, hlas samozřejmě trpí a čtvrtý den už je to poznat.

Myslíš, že dokážeš při prohlídce zaujmout a upoutat pozornost návštěvníků?
Jak kdy a jak s kterými lidmi. Když jsou fajn lidi, asi dokážu. Jsem typ člověka, který nemá rád seriózní prohlídky.

Co je seriózní prohlídka?
To je prohlídka, kdy průvodce vyloženě jen dává a dává informace, ale ty lidi je stejně nepoberou. Já se snažím někdy odlehčit atmosféru třeba nějakým vtípkem, aby to bylo přátelštější. Není to jenom o tom, že budu mluvit a vy mě poslouchejte.

Co když tě lidé neposlouchají? Dokážeš zvýšit hlas?
Když neposlouchají, je to na jednu stranu jejich věc. Oni si za to zaplatili. Zvýšit hlas ale dokážu. Byla jsem už několikrát pochválena, že si lidi hlídám. Mám špatný pocit, když je někdo za rohem a nevidím ho. Chci mít rozhled, kde lidé jsou. Vždycky se otáčím a snažím se mluvit na všechny. Co jsem se ale naučila spíš, než zvyšovat hlas, že když mi začnou do výkladu mluvit, přestávám mluvit já. Lidem to po chvilce dojde. Anebo lidé, které prohlídka zajímá a chtějí se něco dozvědět, většinou si ty neukázněnce srovnají sami. Myslím, že to je na té práci asi nejtěžší – být milá na lidi, kteří jsou nepříjemní a třeba na vás i řvou. Vy řvát nemůžete, protože pak by si na vás stěžovali.

Jak vypadají tvoje prohlídky? Máš jen různé? Nevadí ti opakovat stále dokola ty samé informace?
Snažím se mít prohlídky dost podobné, protože chci všem lidem předat stejné informace. Přijde mi blbé jedné skupině říct informací více a další zase méně. Snažím se říkat stejný obsah informací, ale je pravda, že když se lidé přesouvají rychleji, občas nastane situace, že se dvě prohlídky střetnou v šachtě na schodech. To je problém, protože je tam málo místa a špatně se tam vymotáváme. Jedna prohlídka proto musí počkat dole na křižovatce a tam řeknu nějaké zajímavosti, které běžně neříkám.

Vedeš si statistiku, kolik jsi už Stachelbergem provedla lidí?
To si nevedu, ale vedeme si denní statistiku, kolik lidí přijde celkem. Rekord je kolem 600 lidí.

Vyrážíš sama někam na jiné prohlídky a všímáš si ostatních průvodců a jejich výkladu?
Jasně. Od té doby, co jsem průvodkyně, si těch ostatních průvodců víc vážím. Už se mi stalo, že se na mé prohlídce objevila jiná průvodkyně a řekla mi, že to mám tak hezké. A hned jsme se pustily do řeči. Z prohlídek jinde se pak snažím brát různé příklady, co bych taky mohla změnit, protože chci, aby moje prohlídka byla pro lidi co nejpříjemnější. Snažím se je i zapojit, že jim položím nějakou otázku.

Láká tě vyzkoušet si prohlídky také na jiném místě?
Už jsem si to vyzkoušela na jiném místě. Když byl Stachelberg zavřený, hledala jsem si náhradu a provázela jsem na Kuksu. V podstatě to bylo stejné. Naučit se text, provést lidi, být co nejmilejší. Ale fakt je, že na Stachelbergu mě to bavilo víc, protože je to moje srdcovka. Budu tady do té doby, dokud to bude možné. Pokud by to šlo zvládat s vysokou školou, ráda bych v tom pokračovala i při ní.

Co si takhle pak vydělávat na živobytí jako průvodkyně?
Nevím. Jsem na gymnáziu, protože ještě vůbec nevím, co chci v životě dělat. Ale asi bych se tím nechtěla živit. Spíš to beru jako brigádu a něco, co mě strašně obohacuje do dalšího života.

Proč se zajít podívat na Stachelberg?
Stachelberg je jiný než ostatní tvrze. Není dokončený. Je vylámaný. Některé objekty jsou jen částečně vybetované, některé vůbec. Je to strašně unikátní, že to vidíte v procesu a nevidíte dokončené. To je to, za čím sem lidé jezdí.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a Jan Bartoš