Augustin Kraus, velitel hasičů a šéf Krakonošky

Hasičskou kariéru nastartoval po návratu z vojny. Nechtělo se mu zpátky do textilky, a tak podal písemnou nabídku odboru pracovních sil. Shodou okolností ve stejný čas, kdy náčelník Okresní inspekce požární ochrany sháněl nové lidi. „Pozval mě k sobě. Přijel jsem za ním do kanceláře a on už ve dveřích hlásil: Vás hledáme, vás potřebujeme! Nabídl mi místo samostatného odborného inspektora pro civilní obranu a já to přijal,“ vzpomíná.

Rok po nástupu absolvoval při zaměstnání dvouleté dálkové pomaturitní studium střední školy požární ochrany. Když odcházel od místních profesionálních hasičů velitel, nabídl tehdejší náčelník místo právě Augustinu Krausovi. Souhlasil, a tak se v roce 1976 stal velitelem Okresního veřejného požárního útvaru Trutnov. „Najednou jsem měl pod sebou asi šedesát nebo sedmdesát lidí ve třech stanicích v Trutnově, Dvoře Králové a Vrchlabí. Všichni byli hasiči z povolání,“ vypráví.

Jenže v tu dobu už bylo hasičům v „boudě“ za kostelem těsno. Nápad postavit pro ně nové zázemí měl trhlinu. Tehdejší Okresní stavební podnik Trutnov neměl volné kapacity, a tak se hasiči dozvěděli, že si hasičárnu postaví sami v rámci akce Z. Jinými slovy, na čas měli neplacenou práci coby stavbaři. „Jezdili jsme do Poříčí s lopatami a stavěli hasičárnu. Přitom jsme ale měli dál dělat běžnou činnost. Samozřejmě jsme ji, kromě výjezdů, museli omezit, jinak by to nešlo. Ale dopadlo to dobře, od 18. května 1981 hasičárna stojí,“ přiznává.

Mezitím okolnosti přinutily Krause, aby si udělal vysokou školu. Opět při zaměstnání. Sedmnáct roků po maturitě tak musel znovu do školy. „Jednalo se o studium VŠB Ostrava se střídavým dojížděním do Prahy a Ostravy. Pět roků jsem vždycky o víkendu jezdil do školy. Pamatuju, že nás začínalo 120, když jsme v pátém ročníku končili, bylo nás třináct. Tak náročné to bylo,“ říká.

Velitelem zůstal až do roku 1993. Nový náčelník pak dočasně Krause přesunul na pozici referenta, ale když v Trutnově vznikalo operační středisko, pověřili ho, aby ho řídil. „Byl jsem vlastně dispečer záchranářských služeb. S námi tam už byla i záchranka, což předtím nebývalo zvykem,“ uvádí. Ve funkci vydržel až do důchodu. U hasičů tak strávil neuvěřitelných 38 let a 2 měsíce. „Vzpomínám na ty roky velice rád a dobře. Byly samozřejmě i horší časy, ale většina byla dobrých a na ty vzpomínám nejradši,“ povídá. Přestože je už dvanáct let v penzi, hasičem být nepřestal. Zůstal dobrovolným hasičem. „Když máte hasičinu rád, nejde ji jen tak opustit,“ zdůrazňuje.

Stejně tak se zamiloval i do muziky. Na trumpetu začal hrát v páté třídě. „Starší brácha jednou přinesl domů trumpetu, že prý na ni bude hrát. A já chtěl taky,“ povídá. Ze začátku se učil v tehdejším klubu ROH, teprve později v lidové škole umění. „Jasně, že jsem měl dilema. Třeba když jsem jel kolem hřiště a kluci tam hráli fotbal, tak jsem váhal: Mám jet do hudebky, nebo si s nimi zakopat? Zůstal jsem ale u trubky,“ vzpomíná.

Šlo mu to velmi dobře, takže nebylo divu, že už jako žáka deváté třídy ho vzal jeho učitel Jarý z hudební školy do dechové kapely. „Posadil mě vedle zkušeného trumpetisty a řekl: Koukej mu do not, čti je s ním, a kdyby sis troufnul, tak to s ním i hraj. Tak jsem s ním hrál, docela mi to šlo. A od té doby jsem hrál ve velké kapele,“ tvrdí.

Nebyla to ale ještě dechová hudba Krakonoška. Než totiž nastoupil v roce 1972 k hasičům, bydlel v Havlovicích a po svatbě v letech 1974 až 1977 v Úpici. Teprve když ho služební a velitelské povinnosti přinutily se v roce 1977 přestěhovat do okresní metropole, přidal se ke Krakonošce. Začínal jako řadový hráč, ale na dlouhé roky se stal i důležitým manažerem. „Léta byl dirigent zároveň kapelníkem. Jenže Josef Typlt nechtěl současně dělat i vedoucího orchestru, ale jen dirigovat. Takže administrativní a organizační práce přešla v roce 1991 na mě. Dělám ji dodnes a baví mě to,“ usmívá se.

Kdo Augustina Krause zná, ví, že není jen hasičem a muzikantem, ale i vášnivým rybářem, nadšeným motorkářem a zasloužilým dárcem krve. Má na kontě 220 bezplatných odběrů. „Daroval jsem krev, aby to někomu pomohlo. Když se dřív odebírala krev do sáčků i se jménem dárce, tak se mi občas stalo, že mi přišli poděkovat lidé, kteří dostali moji krev. To je moc hezké ocenění,“ dodává Augustin Kraus.

Oceněním je i filmový dokument. Město ho tím zařadilo mezi osobnosti, jakými byli například výtvarník Miloš Trýzna, historik a pedagog Vladimír Wolf, důlní badatel Václav Jirásek nebo zakladatel Klubu vojenské historie Petr Kopecký.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek