První firemní vedutu mám z místa, kde jsem vyrůstal

Jak poznám vedutu?
Pro veduty je typické malířské nebo grafické zobrazení krajiny nebo architektury, většinou v širším zorném úhlu. Zachycují převážně lidská sídla, města nebo jejich části. Laici je možná můžou vnímat spíš jako staré obrazy nebo kresby. Veduty vznikaly a byly oblíbené zejména v době, kdy ještě neexistovala fotografie. Nejvíc jich proto pochází ze 17., 18. a 19. století. V našem regionu jsou známá například vyobrazení Trutnova, Vrchlabí nebo Žacléře.

Dají se považovat za věrné a přesné zobrazení skutečnosti?
Některé jsou velmi přesné, pečlivě a podrobně zpracované, a mají pro historiky velkou vypovídající hodnotu. Často ukazují budovy, které už nestojí. Najdou se ale i takové veduty, na kterých poznáte, že si autor nebo zadavatel skutečnost trochu zidealizovali. Příkladem jsou veduty průmyslových podniků. Aby vypadaly veduty hezky, tak se něco přikrášlilo. Takže často pak měly s realitou jen málo společného.

Za jakých okolností ještě veduty vznikaly?
Například veduta vyhořelého Trutnova v roce 1861 byla vyrobena a rozesílána po všech částech Evropy, aby lidé přispěli na Trutnov. Takže měla konkrétní význam. Dokonce se k tomu dochovaly seznamy, kde a kolik se peněz vybralo. Díky vedutě přispívali lidé v Anglii, ve Vídni i v Dalmácii. Veduty byly také na cechovních listech, většinou z místa, kde cech sídlil. Obecně ale platilo, že lidé chtěli mít vyobrazení nějakého hezkého místa, podobně jako dnes třeba máte fotografie zajímavých nebo hezkých míst na zdech v domácnostech, ale
i na úřadech nebo ve firmách. Kde dnes vidíte fotografie, mohly být s velkou pravděpodobností před lety veduty.

Vídají dnes laici nejčastěji veduty firem?
Asi ano. Neřekl bych ale, že jsou to typické veduty. Považuji je za specifickou skupinu, kterou bych označoval spíš jako firemní dopisní papír s vyobrazením továren. Objevovaly se také na fakturách nebo propagačních materiálech. Je ale pravda, že jsou to pohledově atraktivní kresby. Tady na Trutnovsku jsou oblíbené například veduty textilek, pivovaru, papíren, sléváren a dalších fabrik.

Byly pro továrníky součástí prestiže?
Určitě ano. Ale nemuselo to platit pro všechny. Třeba vedutu významného trutnovského továrníka Johanna Faltise nenajdete. Pokud vím, neexistuje ani veduta dalšího známého podnikatele Aloise Haaseho. Takže ne každý ji měl. Ale kdo ji měl, dal si záležet, aby byla pěkná a reprezentativní. Když firma dostala třeba ocenění na světových hospodářských výstavách, tak ho nechala vyobrazit i do veduty, aby se tím patřičně pochlubila.

Lišily se veduty velikostí?
Určitě. Například firma Kluge v Horním Starém Městě měla vedutu jako velké tablo na stěnu, podobně i tkalcovna Julius Bendix synové ve Chvalči. Naproti tomu na dopisní papír se vešly veduty, které neměly na šířku ani deset centimetrů. Lišily se i umělecky. Většina je černobílých, ale některé jsou i kolorované. Liší se také typem tisku. Valná většina je vyhotovena technikou litografie neboli kamenotisku, výjimkou nebývají ani veduty vyhotovené technikou ofsetu.

Vyráběli je místní, nebo si je museli zadavatelé objednávat jinde?
Ze 43 vedut, které aktuálně vystavuji v Městském muzeu v Žacléři, je pouze jediná grafická firma z Trutnovska. Konkrétně firma J. Gittler, která vydávala regionální trutnovské noviny a je autorem veduty Wejberova zahradnictví v Trutnově v dnešní Novodvorské ulici. Jinak bylo nejvíc výrobců dopisních papírů s vedutou z Varnsdorfu a Krásné Lípy na severu Čech a z německého Lipska. Pokud jde o samotný námět, vytvářeli ho často významní grafici a někdy i malíři.

Jak dlouho veduty sbíráte?
Asi čtyřicet roků. Ale nevěnuju se tomu nějak systematicky. Mám jen stovku vedut, zhruba polovina je přímo z okresu Trutnov. Nějaké veduty mi ještě chybí, počítám s tím, že sbírku doplním. Třeba velký válcový mlýn, který stál v domě čp. 12 v Hradební ulici, určitě měl vedutu. Ale zatím jsem se k ní ještě nedostal. Viděl jsem ji, ale nepovedlo se mi ji získat. Zatím. Určitě je víc lidí, kteří veduty sbírají.

Která byla vaše první?
Jedna z mých prvních je z Radvanic, kde jsem vyrůstal. Patřila firmě, která měla textilní továrnu a začínala také s dolováním uhlí. Na vedutě jsou budovy, které ještě stojí, například pozdější státní statek nebo tzv. jáchymováky, ale některé už jsou zbořené. Pro zajímavost, firma měla ještě druhou vedutu, kde mezi dvěma fabrikami stojí tzv. dům hrůzy, a je na ní rovněž vyobrazení dolu.

Takže se sbíráním jste začal doma?
Sbírání vedut pro mě vlastně začalo, když jsem prováděl vlastivědný průzkum mé rodné vesnice.

Která veduta vás potěšila víc než ostatní?
Mám radost z každé, kterou získám. Ale opravdu hodně velkou radost jsem měl z veduty firmy Hübner, která měla slévárnu, ještě donedávna slévárna v Pilníkově fungovala. A taky železářství v Trutnově naproti obchodnímu domu Máj, kde měla velký obchod s železem. Obojí je vyobrazeno ve vedutě.

Ve kterém období nastal konec éry vedut?
Po roce 1948. Komunisté něco takového považovali za přežitek, takže se už pak veduty nedělaly.


Dopisní papír s vedutou trutnovského pivovaru někdy z počátku 20. století zobrazuje nejen samotný pivovar, ale také nasbíraná ocenění za vyráběné pivo z let 1890 a 1906. Vaření piva v Trutnově souvisí s právem várečným, uděleným roku 1340 králem Janem Lucemburským. Ještě v 19. století existovaly v Trutnově dva pivovary, jeden ve Školní ulici, který nebyl po požáru města roku 1861 obnoven, a dolní pivovar, který je v provozu dodnes a vyrábí známé pivo značky Krakonoš.


Dopisní papír s vedutou firmy Josef Hübner, velkoobchod železem (v Trutnově naproti Máji) a slévárna železa v Pilsdorfu (Pilníkově) z přelomu 19. a 20. století se získanými medailemi za své výrobky. Firma byla založena v Trutnově Josefem Hübnerem roku 1870 a roku 1898 ji rozšířil o slévárnu v nedalekém Pilsdorfu, obci, která byla za 1. republiky sloučena s městem Pilníkov. Slévárna v nedalekém Pilníkově byla v provozu do roku 2009, kdy upadla do insolvence.


Dopisní papír s vedutou libečské mechanické továrny na stuhy S. Soyka z konce 19. století s vyobrazením ochranné známky firmy. Firma vznikla již v roce 1890 a libečskou továrnu postavila v letech 1894/95. Pracovalo zde až 100 lidí. Polorozbořený tovární objekt zde stojí dodnes.


Dopisní papír s vedutou sídla firmy Ignác Theodor Petera na tzv. Kozím plácku ve Vrchlabí z konce 19. století, včetně ocenění firmy. Firma Petera se zabývala podle rodinné tradice od roku 1864 sedlářstvím a později výrobou karoserií a je předchůdcem vrchlabské Škodovky.


Dopisní papír s vedutou vrchlabské c. k. privilegované přádelny lnu W. Jerie z konce 19. století, včetně medailí za své výrobky. Jerie zakoupil v roce 1857 bývalou papírnu a přestavěl ji na přádelnu lnu. Za 2. světové války zde německá firma Stolzenberg provozovala zbrojní výrobu. Dnes objekt slouží vrchlabské firmě Labit.


Dopisní papír bělidla a úpravny bavlněného zboží Karla Löwita z Vrchlabí někdy z konce 19. století. Na tomto místě dnes stojí firma Kablo Vrchlabí, která letos oslavila 100 let existence.


Kolorovaný ceník firmy Josef Wolf ze Stárkova (pozdější závod Texlen 18 Stárkov) z let 1913/14 s vedutou firmy. Dnes zde firma Frolen pokračuje ve výrobě smyčkového zboží.


Dopisní papír s vedutou firmy Josef Siebeneicher, strojní výroba hudebních nástrojů v Trutnově z počátku 20. století, včetně ocenění za výrobky. Veduta zobrazuje dům v trutnovské Palackého ulici, který stojí dodnes. Počátky firmy spadají do roku 1908. Zabývala se výrobou samohrajících orchestrionů na mince nebo výrobou pianoorchestrionů. Jako specialitu nabízela výrobu elektrických klavírů nebo pneumatických orchestrionů.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Tomáš Šálek
Repro veduty: Roman Reil