Odložme, co nás rozděluje. Stavme na tom, co máme společné, vyzval Rosa

Projev starosty Michala Rosy k výročí republiky

 Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,

dnešní koncert pod patronací města Trutnova je věnován připomínce 105. výročí vzniku samostatného státu. Dnes již nežijí žádní pamětníci této události a vnik Československa se tak dostává mimo dosah mezigenerační paměti. Žádný děda už nemůže vlastní prožitek z této doby sdílet s vnoučaty. Hrozí, že tento svátek ztratí svůj obsah a poselství, a to by byla velká škoda.

Rozhodl jsem se tedy každý rok vybrat jeden inspirativní aspekt této historické zkušenosti a uvést ho v kontextu aktuálních událostí. V loňském roce jsem se zamýšlel nad vlastenectvím. Dnes se zaměřím na to, co nás odděluje od našich sousedů: hranice.

Československo bylo vyhlášeno 28. října 1918. Mladý stát potřeboval vyřešit mnoho složitých úkolů včetně ústavy a vlastní měny, ale jeho největším problémem byly právě hranice.

Větší část průběhu hranic s Německem a Rakouskem byla stanovena na základě historického vývoje. Nicméně Němci žijící v pohraničí vznik Československa neakceptovali a usilovali o připojení k Německu a Rakousku. Nový československý stát nemohl bez pohraničí ekonomicky ani politicky existovat, a proto se politická reprezentace rozhodla pro vojenské obsazení nárokovaného území Sudet a vojenské potlačení následné sudetské demonstrace.

Ještě složitější byla situace na Slovensku, protože zde historická hranice neexistovala. Události na Slovensku vedly k maďarsko-československé válce, která trvala od roku 1918 až do srpna 1919. Že se nejednalo o nic bezvýznamného, dokládá fakt, že na konci konfliktu se bojů na obou stranách účastnilo téměř 120 tisíc vojáků.

K vojenskému střetnutí o Těšínsko došlo i s nově vznikajícím polským státem. Sedmidenní válka proběhla ve druhé polovině ledna 1919. K ukončení konfliktu s Polskem došlo až na nátlak zemí Dohody.

Vojenské operace i paralelně vedená diplomatická jednání postavená na dobrých vztazích s vítěznými mocnostmi byly úspěšné. Až na výjimky dosáhli představitelé tehdejšího vedení republiky vytyčených cílů. Cena za to však byla vysoká. S výjimkou Rumunska, s nímž jsme sdíleli část hranice Podkarpatské Rusi, nebyl žádný z našich sousedů naším spojencem.

Bezpečnost zemí v našem regionu byla zajištěna pouze bilaterálními smlouvami s velmocemi, zejména s Francií a Británií. Toto uspořádání se ukázalo jako osudné o necelých dvacet let později nejprve pro Československo a vzápětí i pro Polsko.

Lze si dnes, z této historické zkušenosti odnést nějaké ponaučení? Řekl bych, že ano, a je tak banální, že se ho skoro stydím vyslovit: Udržujme dobré styky se svými sousedy. Odložme stranou vše, co nás rozděluje, a stavme na tom, co máme společné. Pokud nám nepomůže náš soused, nepomůže nám nikdo.