Mořeplavci z pravěku aneb V dřevěném člunu do minulosti

Česká námořní expedice Monoxylon IV začátkem léta znovu ukázala, že se lidé mohli plavit po moři již před devíti tisíci lety, ačkoliv neměli moderní dopravní prostředky. Například v jedenáct a půl metru dlouhé, sto dvacet centimetrů široké a dvě a půl tuny těžké lodi. Přesně takové plavidlo nadšenci z jediného kmene stromu vydlabali a pak se v něm plavili Egejským mořem.

Rozhodně to nebyla odpočinková vyjížďka. Dvacetičlenná posádka si pořádně mákla. Pádlovala rovných sto hodin. Vypořádat se přitom musela se spoustou nástrah - třeba s rozbouřeným mořem. Některé vlny byly až dva metry vysoké. Voda se dostávala do člunu a bylo potřeba ji vylívat ven. „Ve větších vlnách se pádluje dobře, když jdou ve správném směru, zezadu nebo zboku. Horší je, když jdou zepředu,“ říká trutnovský učitel Martin Petrskovský, který byl tzv. háčkem - seděl v čele lodi a udával tempo. Ještě horší byly vlny pro kormidelníka, který se snažil držet loď v přímém směru. „Vyzkoušel jsem si to, asi na dvě hodiny, právě ve větších vlnách a bylo to velice zajímavé,“ popisuje Petrskovský.



Legendárním úsekem plavby byla cesta na ostrov Amorgos. Jedenáct hodin námořníci pádlovali proti větru. Chvílemi pochybovali, zda vůbec plují. „Byla to noční můra. Pádlujete, ale v podstatě stojíte na místě. Jednu chvíli to tak skutečně vypadalo, pak se naštěstí vítr utišil a my úspěšně dorazili do zátoky,“ vzpomíná Radomír Tichý, náčelník expedice a hradecký archeolog. Ve druhé polovině výpravy sice bylo moře klidnější, takže se zvýšila rychlost člunu, zároveň ale začala silná vedra. Ukázalo se, že je to větší problém než vlny. „Hraničilo to s úžehy, některým účastníkům se hůř pádlovalo,“ uvádí Tichý.

Pohodlné nebylo ani dlouhé sezení v replice pravěkého člunu. Na dřevěných lavičkách byla pouze tenká vrstva molitanu. „Ze začátku to hodně bolelo, museli jsme si přesedávat, měnit pozici. Ale když sedíte a pádlujete správně, tak je to perfektní rovná pozice. Od pasu nahoru pak tělo nebolí,“ vypráví Petrskovský.



Dubový člun se pohyboval po moři průměrnou rychlostí pět kilometrů v hodině. Pro posádku bylo důležité držet několik hodin pokud možno konstantní tempo, jako se to osvědčilo při předchozích výpravách. „Pádla měla větší list a byla užší, tak jsme malinko zvětšili kadenci pádlování. Dřív jsme jezdili 31 a půl až 32, nyní 35 až 36 záběrů za minutu. A to je potřeba udržet osm, deset, někdy až jedenáct hodin,“ naznačuje.

Ať se cestou dělo cokoliv, nikdo z posádky během náročné plavby nepřipustil, že by loď mělo táhnout doprovodné plavidlo nebo že by si právě na něm měl odpočinout. „Panovalo kolektivní nadšení i odhodlání cestu zdolat a vydržet,“ chválí náčelník Tichý. V porovnání s běžnými dny se život na plavidle omezil na nejzákladnější věci - jídlo, spánek a překonání fyzické námahy. „Byl to měsíc hodně velké zátěže, pro normálního člověka až nepředstavitelné. Ještě jsem se z toho nevzpamatoval,“ přiznal Petrskovský dva týdny
po konci výpravy.

Patří přitom mezi nejzkušenější členy expedice. Jako jeden z mála se zúčastnil všech čtyř dobrodružných výprav. Poprvé se plavil už coby vysokoškolák v roce 1995. „Úvodní expedici bych nazval sebevražednou misí Středoevropanů. Nikdo jsme neměli žádné zkušenosti s mořem ani s expedicí, prostě parta bláznů se vydala překonat nějakou vzdálenost,“ vzpomíná. Do party archeologů, kteří chtěli vyzkoušet, jak v dávných dobách docházelo k šíření raných zemědělských kultur ve Středomoří, ho tehdy přivedl kamarád ze studií. „Potřebovali někoho fyzicky zdatného na pádlování,“ směje se. Znovu vyrazil na expedici i v letech 1998, 2019 a letos.

Ke služebně nejstarším účastníkům, který absolvoval všechny expedice, ale patří náčelník Radomír Tichý. Byl totiž i ve výpravě, kterou označuje jako Monoxylon 0. Bylo to v roce 1992. „Při nulté výpravě jsme jeli polskou řeku Regu do Baltského moře, což byl pro nás silný zážitek. Bylo to totiž první setkání dlabaného člunu e slanou vodou," dodává.

Pavel Cajthaml, Hynek Šnajdar
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv expedice Monoxylon IV