Můžeme se poradit, názor druhého lékaře je užitečný

Jak jste se poznali?
J. V.: Ve škole. Nastoupili jsme oba na vojenskou i civilní medicínu do Hradce Králové. Tam jsme spolu byli v ročníku, ve skupině, bydleli jsme tři pokoje od sebe. Měli jsme společné výcviky, kde jsme se blíž seznámili.
P. Š.: A pak nás spojovala i samotná práce. Tři roky před atestací jsme pracovali spolu, takže jsme to celé prošli spolu a asi jsme si sedli.
J. V.: Teď spolu ještě nějakou chvíli budeme muset vydržet. (smích)
P. Š.: Kolik? Jedenáct let? (smích)

Zavázali jste se v Trutnově na 12 let, ale na to bych se zeptal až později. Teď mi ale ještě povězte, proč jste se stali lékaři?
J. V.: V mém případě to bylo tak, že mě na gymnáziu bavily předměty, které jsou klíčové pro medicínu. Rozhodl jsem se, že to zkusím, a se štěstím mi to vyšlo. Pak už jsem v tom zůstal a našel jsem si v medicíně zálibu. Ale že bych od mala věděl, že chci být doktor, tak to ne. Spíš jsem na to přišel postupem času, že mě to baví a chci to dělat.
P. Š.: Já jsem se dostal k medicíně dost podobně. Nikdy jsem netoužil být doktor, ale bavily mě předměty, zkusil jsem to a začalo mě to bavit víc a víc, až jsem si našel obor praktika, který mě tak nějak uspokojuje nejvíc.

Co vás přimělo vstoupit armády?
P. Š.: Pro mě to byly takové dva faktory. Jednak, že to bylo zajímavé, něčím odlišné, bylo to takové dobrodružství. A druhý důvod, že jsme se stali vojáky z povolání a měli jsme nějaký plat, což nepochybně byla při studiu také velká výhoda toho osamostatnění se. Nemusel jsem řešit tyhle starosti a mohl se soustředit jen na studium.
J. V.: Na tom se shodneme.

Byli jste na nějakých misích?
P. Š.: Na misích jsme nebyli ani jeden, jen na výcvicích. Myslím, že kdybychom z armády teď neodešli, tak by nás to ale určitě čekalo. A teď je tohle taková naše mise, mise Trutnov. (smích)

Kde jste pracovali doteď?
J. V.: Já jsem poslední dva a půl roku pracoval na pozici praktického lékaře na Ústavu leteckého zdravotnictví, který zabezpečuje výcvik pilotů jak v armádě, tak i pro civilní zaměstnance. Konkrétně jsem pracoval na oddělení hyperbarie, kde se věnují právě hyperbarické medicíně a výcviku pilotů.
P. Š.: Já jsem působil jako praktický lékař na vojenském letišti Kbely, kde jsem vykonával každodenní práce praktického lékaře, a to nejen pro piloty, ale i veškerý personál letiště.

Bude se vaše práce v Trutnově lišit od toho, co jste dělali v armádě?
J. V.: U mě určitě jiná bude. Nicméně tu práci, která nás čeká tady a Pavel ji dělal celou dobu, jsem předtím dělal také, abych se stal atestovaným lékařem. Měli jsme samozřejmě kolečko a jeho podstatná část se věnovala právě klasickému praktickému lékaři. Řekněme, že poslední rok a půl jsem tuto práci dělal méně, ale věřím, že se do toho zase rychle dostanu.

Čí to byl nápad otevřít si společnou ordinaci?
J. V.: To víme úplně přesně. Byl to nápad mé ženy. (oba se smějí)
P. Š.: Natka bude ráda, když si to tady přečte.
J. V.: V Praze jsme se bavili, že se nám nelíbí některé věci, jak v armádě fungují a že bychom možná byli schopni to samé si udělat líp. Měl jsem v hlavě, že jednou se do Trutnova budu chtít vrátit, a Natka se zeptala Pavla, jestli by nešel taky. A Pavel řekl, že jo. Jestli prý bude dobrá nabídka, tak že klidně půjde. A já jsem mu řekl: Počkej, to myslíš vážně? Já se zeptám a uvidíme. No tak jsme se zeptali na městě a tady prostě shodou okolností vznikal tenhle program, který byl pro nás úplně jako ušitý na míru. Nabídka byla prostě taková, že jsme ji nemohli odmítnout. O tom, co tady pro nás město nachystalo, bychom si mohli nechat v armádě jen zdát.

Měl jsem připravenou otázku, jak vaše rozhodnutí právě ovlivnilo to, co pro vás zařídilo město. Vybudovali vám ordinaci, vyplatili vás z armády...
P. Š.: Pro mě to bylo rozhodující tím, že nejsem z Trutnova, a kromě Kuby tady neznám nikoho. Já tu práci mám rád, trávím v ní většinu času svého života, tak ji chci dělat tam, kde s ní budu spokojený, a Trutnov mi dal možnost, abych se tady realizoval.
J. V.: Samozřejmě, pokud se budeme bavit konkrétně o té nabídce, měli jsme obrovský dluh vůči armádě. Vznikl tím, že jsme studovali, a pokud voják nesplní úvazek, ke kterému se upsal na začátku školy, což znamená dvojnásobek doby studia potom, co dokončí školu, musí armádě vracet peníze. U nás ta suma byla hodně vysoká.

To je zhruba ten milion korun za každého?
J. V.: Ano. Samozřejmě, že kdybychom měli zakládat ordinaci a museli bychom se pustit sami do rekonstrukce, což je ta nejdražší položka, plus ještě pokud bychom měli dluh vůči armádě, tak si vůbec nejsem jistý, jestli by nám na to nějaká banka kývla. Zase tak dobře v armádě neplatí, abychom si našetřili takové peníze.
P. Š.: Jsem si jistý, že bez města by to nevzniklo. Jednoznačně. Já bych do toho nešel, bylo by to téměř nereálné.

Pavle, pro vás to musí být velká změna. Celý život v Praze a teď Trutnov.
Změna to asi bude, ale nemyslím si, že to bude zase takový rozdíl. Trutnov není úplně nějaké malé město nebo vesnice, takže já zatím nepociťuji změnu a nepociťuji, že by mi tady něco chybělo.

Čelili jste nějakým výzvám při zakládání ordinace?
P. Š.: Ještě pořád čelíme. (smích) Poslední dobou mi přijde, že každý den je výzva.
J. V.: Ale taky mi přijde, že se to stupňuje tím, jak člověk vždycky vyřeší nějaký problém, objeví se další tři. Je to nekonečné telefonování a uhánění úřadů. A teď nemyslím město, ale spíš kraj, pojišťovny, hygiena, armáda... To bylo taky velmi složité – jenom se vyvázat z armády, protože tam není standardní výpovědní lhůta tří měsíců, ale armáda může dát až devět měsíců, což u nás využili téměř v plné míře. Takže posledního května končíme v armádě a prvního června nastupujeme sem.

Armáda nad vámi ztrácí svou moc, ale teď na vás má „páky“ město Trutnov, kterému jste se uvázali ordinovat minimálně 12 let.
P. Š.: Pro nás to není žádná změna, protože v armádě jsme předčasně ukončili závazek, který měl trvat ještě dvanáct let. Takže žádná změna, jen ta práce bude lepší a můžeme si ji dělat, jak chceme, a v lepším prostředí. Změna k lepšímu!
J. V.: Je tam sice dvanáct let, ale my zakládáme vlastní ordinaci, tak nepředpokládáme, že to budeme chtít ukončit dřív. To už je na doživotí.
P. Š.: Není nejmenší důvod pak něco měnit. Prodat to nemá význam, kupců moc není. A když už si to člověk vypiplá od miminka, chce se o to pak i starat dál.

Slyšel jsem, že chcete nabrat tři tisíce pacientů. Jaké je to číslo z pohledu praktického lékaře?
P. Š.: Takové standardní množství na jednoho praktika je dva tisíce pacientů. My jsme tady dva, takže až čtyři tisíce zvládneme. Ale vzhledem k tomu, že začínáme úplně od nuly, ty pacienty musíme poznat, nepřebíráme žádnou kartotéku, budeme rádi, když to bude postupný nárůst, postupně lidi poznáme, zároveň si nějak nastavíme postupy, aby to fungovalo tak, jak má. Mezi třemi čtyřmi tisíci je pak ale ten náš cíl.

Takovou hlavní charakteristikou praktického lékaře zůstává to, že to je jediný lékař, který má velmi úzký a dlouhodobý vztah s pacientem. Mnohdy jejich vztah trvá do konce života. Jak to vnímáte vy?
J. V.: Praktický lékař je rodinný lékař. Jeho cílem je pacienta poznat a na základě toho, co on potřebuje, mu ideálně nastavit terapii. Takže samozřejmě nějaký osobní vztah s pacientem je důležitý. Není zase možné, že si tady budeme s každým pacientem vyprávět půl hodiny o tom, kolik snáší slepičky vajíček, na to prostor není, ale v rámci nějakých mezí musí být důvěra oboustranná.

Na vašich stránkách www.ordinacetrunov.cz si už lze dohledat ordinační dobu. Je nějaký důvod, proč jste to tak nastavili?
J. V.: To je věc, kterou jsme si nastavovali podle sebe. Jsou samozřejmě nějaké požadavky od pojišťoven, které jsme chtěli splnit, abychom spadli do jejich lepších programů, které nabízejí. Součástí těchto programů je například, že alespoň jeden den v týdnu by mělo být otevřeno odpoledne do šesti. A teď si nejsem jistý, ale myslím, že je to dvakrát v týdnu, že musí být vyhrazená doba, kdy se můžou pacienti objednat přímo na čas.
P. Š.: I proto to máme rozdělené na objednané, neobjednané, protože samozřejmě nemůžeme ordinovat jenom pro objednané. Musíme počítat s tím, že ne všichni na počítači fungují a jsou schopni si zadat informace a objednat si termín. Počítáme s tím, že budou chodit lidé jen tak bez ohlášení. Ale na druhou stranu těm, co to jsou schopni udělat, pak chceme nabídnout komfort, aby v čekárně ztráceli minimum času a půjdou hned na řadu.

Očekáváte nějaké konkrétní zdravotní potřeby a problémy v Trutnově, co třeba budete řešit nejčastěji?
J. V.: Myslím, že jsme připraveni úplně na všechno. (smích) Ne, to spektrum je velmi široké a záleží to individuálně u každého pacienta. Nemůžeme říct, že budeme očekávat, že tady budeme mít zástupy lidí s vysokým tlakem nebo s diabetem. Vždy je to nějak namíchané.

Jsou vaše ordinace něčím zvláštní, nebo je to takový standard?
J. V.: Co se týká přístrojového vybavení, je to standard. Snažili jsme se kupovat přístroje nové, ne z druhé ruky, takže možná, že máme trošku novější vybavení, ale opravdu nevím, co mají jinde. A co se týká nějaké struktury, ani nevím, že by někde praktici ordinovali dva v jedněch prostorech. To si myslím, že je asi taková největší zvláštnost, že většinu času tady budou sedět dva lékaři.

A budete se doplňovat, nebo si každý pojede po vlastní linii?
P. Š.: Každý si pojedeme to svoje, ale budeme mít možnost se poradit. To bude určitě nesporná výhoda, protože ne vždy lékaře v tu chvíli napadne úplně všechno a ten druhý názor je strašně užitečný.

Důležitou osobou u praktického lékaře je i sestřička, především i ve vztahu k lidem, k pacientům. Jak jste si vybrali tu vaši?
J. V.: Sestřičku jsme si vybrali tak, že se na nás nakontaktovala ona. Přes známé se doslechla, že sháníme sestřičku. Dali jsme si schůzku, kde jsme se dohodli na nějakém základu, a potom jsme už jen ladili detaily.

Stačí vám jedna?
J. V.: Pro úplný začátek ano, ale samozřejmě pokud se nám bude dařit plnit kartotéku, budeme brzy potřebovat druhou.
P. Š.: V plném provozu, dle té naší představy čtyř tisíc pacientů, je to pak minimálně na tři sestřičky.

Jak často by měl vlastně člověk chodit na preventivní prohlídku?
P. Š.: Jednou za dva roky, to říká pojišťovna. Jednou za dva roky by se tady měl objevit zdravý mladý člověk.
J. V.: To je to, co bychom tady chtěli dělat. Když pacient dlouhodobě pravidelně dochází na prevence, je ta největší šance, že se nějaké onemocnění zachytí včas a mnohem snadněji se to pak řeší.

Jaká očkování nad ta povinná ještě doporučujete?
P. Š.: Klíšťovou meningoencefalitidu.
J. V.: Určitě by rizikoví pacienti měli dorazit, když je sezónní chřipka.
P. Š.: Černý kašel, což je povinné v dětství. V dospělosti je ho však potřeba přeočkovávat, jenže to už je pak dobrovolné.
J. V.: A pak už záleží i na výkonu povolání, co konkrétně člověk dělá.
P. Š.: Ale je spousta očkování, co bychom doporučili, co jsou už léta ověřená a má je spousta pacientů. Jsou i bezpečná. Za covidu tady byla najednou spousta odborníků, takže těch očkování bychom doporučili určitě víc.

Je něco, co vás trápí v současném lékařství?
J. V.: Byrokracie a papíry. To je velká bolístka, ale o tom bychom tady mohli mluvit ještě do zítra. Ale co si myslím, o čem se málo mluví a k lidem by se dostat mělo, je edukace pacientů a vůbec lidí o tom, že jsou sami zodpovědní za vlastní zdraví. A že lékař není jejich sluha, ale pomocník v tom, aby oni byli zdraví. Prostě pečovat o svoje zdraví i sebe. To vidím jako takovou bolístku u lidí, kteří mají problémy, ale řešit je nechtějí. Přitom často je řešení velmi jednoduché. Je to nějaká úprava života, zdravý pohyb, zdravý spánek a tak dále.

Co vás baví v životě mimo ordinaci?
J. V.: Asi golfíček, co?
P. Š.: Jo, golf. To je taková naše společná zábava.
J. V.: To si rádi zajdeme takzvaně plácnout.
P. Š.: V našem případě opravdu plácnout. (smích)

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová