Pátek

14. června 2024

Nyní

Zítra

12°

Svátek má

Mám radost z každého spokojeného miminka, říká Nicole Lisá

23. 1. 2024

Mám radost z každého spokojeného miminka, říká Nicole Lisá 25 snímků
Měla v rukách tisíce dětí. Drtivou většinu z nich v trutnovském krytém bazénu při oblíbených kurzech plavání kojenců a batolat. Časem se ale stala vyhledávanou instruktorkou i mimo vodu. Dnes se věnuje dětem od narození až do doby, než jdou do školky. „Je to práce, ve které jsem se našla. Moc mě baví,“ říká Nicole Lisá (49).

Jak dlouho plaveš s nejmenšími dětmi?
Pětadvacet let. Už jsem ve fázi, že ke mně odplavané děti chodí s vlastními dětmi. Strašné, jak to letí. Měla jsem ale malé přestávky v době, kdy byly mé děti hodně malé.

Vzpomeneš si na miminka z tvých prvních lekcí?
Mám výhodu, že si pamatuju obličeje a jména, a někdy i to, kdy ke mně lidé chodili. Jestli to bylo pondělí, čtvrtek nebo sobota. Když jim to řeknu, diví se, že si to pamatuju. Samozřejmě si nepamatuji všechny, ale ty, co chodili delší dobu anebo s více dětmi, ty poznávám.

Jak ses dostala k plavání kojenců a batolat?
Poměrně brzy, už ve dvaadvaceti, se mi narodil syn, hodně temperamentní miminko. Sháněla jsem všechno možné, abych mu našla program a nějak ho zabavila nebo unavila. Jednou mi známá řekla o plavání, což jsem do té doby neznala. Vůbec jsem netušila, že se s tak malými dětmi plave. Šla jsem se na to podívat a byla to láska na první pohled!

Nicole Lisá

  • od roku 1998 instruktorka plavání kojenců a batolat a od roku 2014 vede programy cvičení rodičů s dětmi
  • je certifikovanou instruktorkou psychomotorického vývoje, laktační poradce
  • vede předporodní kurzy manipulace s miminky a poradnu psychomotorického vývoje
  • pochází z Trutnova, má tři syny

Mělo plavání před čtvrtstoletím stejnou podobu jako dnešní kurzy?
Tehdy bylo samozřejmě v plenkách. Dvě maminky z Vrchlabí se tady snažily a kurzy probíhaly. Bylo více a více zájemců a sháněly instruktory, tak jsem se přihlásila. A tím moje plavání s nejmenšími dětmi začalo.

Neměla jsi strach? Já bych se neodvážil potápět do vody cizí mimina.
Já tím byla úplně okouzlená, přišlo mi to úžasné. Nikdy jsem za pětadvacet let neměla pocit, že bych s nimi dělala něco špatně, nebo že by se jim mělo něco stát. Jsem přesvědčená, že plavání je činnost, která je ku prospěchu dětí. Proto kurzy dělám dál. Navíc já si vše vyzkoušela na vlastním synovi. On byl poměrně odolný a šikovný chlapeček, plavání ho nadchlo, pak dokonce plaval závodně. V kurzech pro nejmenší nikdy neprotestoval, ať jsem s ním prováděla cokoliv. Na něm jsem se učila a nemůžu říct, že bych někdy měla strach. A kdyby jo, bylo by to poznat. Možná rodiče by si toho ještě nevšimli, ale děti to poznají.

Už takhle malé děti?
Ano! I takhle malé reagují na to, jak se cítí dospělý. Já jsem v pohodě, děti jsou taky v pohodě. Když jdu například plavat přímo do rodiny s těmi nejmenšími, něco předvádím, pak miminko předám rodiči, a když se dospělý bojí s miminkem něco takového dělat, dítě okamžitě negativně reaguje. Rodiče se při plavání s dětmi také učí.

Je v tom obava z neznámého? Přece jen, když něco dělám poprvé...
Proto jsme ještě před kurzy začali dělat informační schůzky. Pro nové rodiče jsou povinné. Vedoucí kurzů tam vysvětlí, co a jak dělat, od zdánlivých drobností až po praktické rady, jako do kterých šaten mají rodiče jít, kam si odložit věci, a hlavně co udělat pro to, aby vše bylo bezpečné a co nejvíce šetrné k dítěti, aby nebylo ve stresu.

Musíš v kurzech odbourávat předsudky? Nebo jsou rodiče přesvědčení, že dělají správnou věc?
Když se pro plavání rozhodnou, tak už jsou přesvědčení, že pro dítě to je něco dobrého. Vědí, že je to něco nad rámec běžné péče o miminko, že to má dobrý vliv na jeho zdraví. Takže je nemusíme přesvědčovat, ale rady jim dáváme stále. Co dělat před kurzem, při kurzu i po něm. Jsme tam od toho, abychom poradili. Spousta rodičů neodchodí jen jeden plavecký kurz pro miminka. Většinou pokračují dál, takže jejich děti vlastně chodí do bazénu od půl roku až do doby, kdy jsou schopné být s instruktorem ve vodě samy. Na dětech je pak hodně znát, že prošly našimi kurzy, chovají se jinak než jejich vrstevníci, kteří neznají vodní prostředí.

Jak jinak?
Vodní prostředí je specifické. Děti, které vodu znají, se v ní dobře orientují. Když jim například podklouznou nohy, zadrží na chvilku dech, zorientují se a pak zase postaví. U dětí, které do kurzů nechodí a nemají s vodou zkušenosti, to vypadá úplně jinak. Jejich reakce jsou špatné. Zažila jsem to mnohokrát na vlastní kůži v Plavecké škole. Děti, které neměly zkušenosti s vodou v bazénu v případě, že jim podklouzly nohy, šly do záklonu, nadechovaly se, nebyly schopné se orientovat, prostě byly v šoku a to byly děti, které už chodily do školy. Pokud se děti správně vedou, tak i malá batolata, která do vody spadnou, zadrží dech a rodič má šanci je vylovit, aniž by z toho měla trauma. Takové děti se dokáží i samy nějakým pohybem dostat ke břehu. Vždy ale platí pravidlo, že malé dítě nesmí být nikdy u vody bez dozoru!

Takže se to jmenuje plavání, ale skutečné plavání to není?
U miminek ne, slovo plavání opravdu dáváme do uvozovek. Součástí výuky je ale abeceda potápění. To je známé díky fotkám dětí pod vodou, kterými se rodiče chlubí. My to neděláme kvůli fotkám, snažíme se děti nenásilnou formou naučit potápět. Postupně se učí zadržovat dech na signál. Nikam nespěcháme. Když vidíme, že dítě ještě nezvládne například polití hlavičky, že se mu to evidentně nelíbí, tak rodičům řekneme, že počkáme, a ještě pod vodu nejdeme. Důležité je, aby dítě bylo v pohodě. Fotka pod vodou je něco navíc, ale ne hlavní cíl. Cílem je, aby miminka zadržela dech při náhodném pádu do vody. V půl roce mohou začít chodit do bazénu, začneme s abecedou a už za pár lekcí jsou schopné zvládat polití vodou z kelímku. Pokud zvládnou polití z kelímku na delší dobu, tak je můžeme zkoušet potopit. Miminka si ani moc neuvědomí, že jsou pod vodou. Děláme to co nejvíce šetrně. Postupně zařazujeme těžší prvky abecedy potápění a k tomu patří i to, že když umí sedět, začínáme s nácvikem skoků do vody.

Odhaduju, že než se dítě naučí sžít s vodou, určitě si párkrát lokne. Počítala jsi, kolik miminka z tvých kurzů vypila bazénové vody?
Nepočítala. Ale určitě máš pravdu, že skoro každé dítě si lokne vody. Je to sice negativní zkušenost, ale pod dohledem, takže se dětem nemůže nic stát. Naopak se tím naučí vyrovnávat s touto situací.

Je potřeba pro profesi lektorky dětského plavání specifické vzdělání?
Já vystudovala obchodku v Hradci Králové, po maturitě jsem pracovala ve firmě Melco, kde se prodávaly počítače. Lektorkou jsem byla po práci, ale samozřejmě jsem si udělala rekvalifikační kurz na instruktora plavání kojenců a batolat. Později jsem se dostala do trutnovského bazénu i do Plavecké školy, takže jsem měla na starosti i školy a školky, odpolední tréninky přípravek, plavání těhotných, byla jsem multifunkční pracovník. U toho jsem dodělávala další kurzy, například plavčík – vodní záchranář. Hlavní moje činnost byla ale u miminek. Plavání je fyzická aktivita, a abych mohla nabídnout maminkám i něco na uvolnění dětí, tak jsem absolvovala kurz masáží kojenců a batolat. A po narození třetího syna jsem začala vést cvičení s miminky i na suchu.

Na suchu?
To bylo podobné jako s vodou. Chodila jsem do mateřského centra na cvičení se třetím synem a lektorka právě končila. Řekla jsem si: Když to umím ve vodě, zvládnu to i na suchu. Udělala jsem si kurzy a vrhla se na to. Slyšela jsem starosti maminek s dětmi ohledně pohybu, kojení a dalších věcí, takže jsem ještě absolvovala kurz na lektora psychomotorického vývoje, cvičení rodičů s dětmi, laktační poradce a také seminář DNS batole, což je dynamicko-neuromuskulární stabilizace, koncept podle fyzioterapeuta Pavla Koláře. Dělám i předporodní kurzy manipulace s kojenci.

Máš docela široký záběr, ne?
Maminky se ptaly, co dělat, když jim dítě třeba neleze, nebo nedělá, co už by mělo zvládat, a podobně. I já chtěla znát odpovědi. Sice jsem věděla, že děti nemají přeskakovat jednotlivé vývojové fáze, ale neuměla jsem na začátku rodičům odborně poradit. Proto jsem absolvovala všechny kurzy a nakonec se mi vše spojilo v jedno. Ano, můj záběr je teď širší. Mám sdílený prostor s kamarádkou psycholožkou, kde mám rodinnou poradnu, tam vedu předporodní kurzy a individuální návštěvy manipulací s kojenci a laktační poradnu. Na Středisku volného času v Trutnově mám pronajatý prostor, kde vedu kurzy cvičení rodičů s dětmi. V bazénu teď učím už jen pár hodin týdně.

Jací jsou rodiče, kteří za tebou chodí?
Úžasní. Ať ke mně chodí na plavání, cvičení na suchu, nebo něco jiného, jsou láskyplní, svoje děti milují, starají se o ně a chtějí pro ně to nejlepší.

Co se u tebe dozvědí?
Když se dítě narodí, je jako nepopsaný list. Tím, jak s ním rodiče manipulují, jak ho nosí, pokládají nebo přebalují, mu dávají první informace o těle a o tom, které svaly zapojuje. Při cvičeních si ukazujeme cviky a vhodné zacházení tak, aby u dětí správně proběhly všechny vývojové fáze. Snažím se do cvičení zařazovat různé pomůcky, aby to děti bavilo. Když mají rodiče problém, poradím. Nejsem laik, jsem odborník, ale nejsem zdravotník. Jsem průvodcem vývoje dítěte, a protože už mám nakoukané tisíce dětí, poznám, že něco není v pořádku a že by se to mělo řešit.

Jsou všechny děti stejné, platí pro všechny stejné rady?
Všechny děti nejsou stejné. Rodí se s rozdílnou genetickou výbavou i povahou. Důležité faktory jsou i ty, jaké bylo těhotenství, jak probíhal porod, co bylo po porodu, je spousta věcí, které dítě ovlivňují. Proto děti v kurzech nerozděluju podle věku, ale podle motorických schopností. Maminkám říkám, ať děti neporovnávají, každé má svůj čas. Nezáleží na tom kdy, ale jak kvalitně se dítě dané dovednosti naučí.

Často zaznívá, že školní děti se málo hýbou. Jak je to s těmi nejmenšími?
Malé děti se přirozeně hýbou rády samy. Pokud jsou přece jen některá miminka línější, doporučuju rodičům, aby je motivovali a rozpohybovali. Často stačí děti svlékat, změnit manipulaci, snažit se je něčím zaujmout nebo třeba začít chodit do bazénu.

Baví tě práce s dětmi stejně, jako když jsi před čtvrtstoletím začínala?
Baví. Jsem spokojená, aktuálně úplně nejšťastnější, co jsem kdy byla.

Pavel Cajthaml
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a Petr Tomm