reklama 

Rvačky ať zůstanou jen v ringu, vyzývá mistr Evropy v thajboxu

29.12.2016  •  Ostatní sporty  • 
čtenost 843

Trutnov - Thajskému boxu se věnuje přes osm let a za všechnu tu dřinu a odříkání v tréninku letos sklidil velký úspěch. Na mistrovství Evropy v chorvatském Splitu postupně vyčistil ring s Bělorusem, Švédem i Rusem a domů se vrátil jako šampión starého kontinentu. Jakub Klauda!

Rvačky ať zůstanou jen v ringu, vyzývá mistr Evropy v thajboxu

Kubo, zbývají minuty do zápasu, ty stojíš někde na chodbě. Co se ti honí hlavou?
Mám prázdno. (smích) Ne, dělám si srandu. Cítím takovou tu nervozitu, ale ne snad ani z toho, že bych prohrál, ale že zápas pustím, zraním se, nepředvedu to, co bych chtěl předvést. Z toho mám vždycky největší obavu. Jestli vyhraju nebo prohraju, to je mi tak nějak jedno, i když to zní blbě, ale pro mě je důležité, abych zápasil podle mých představ. A pak záleží taky na situaci, kdy máš zápas.

Jakub Klauda

  • narozen 28. prosince 1992 ve Dvoře Králové
  • je vyučený kuchař s nadstavbou v oboru gastronomie a hotelnictví
  • od května letošního oku prochází základní odbornou přípravou pro práci u policie
  • bojovník z oddílu Spartak Highlanders ve váze do 86 kg
  • největší úspěchy: 1. místo na ME ve Splitu (2016), 2. místo na ME v Lisabonu (2013)
  • bilance v profiringu: 18 vítězství - 8 porážek
  • má rád svůj životní režim, ten pocit po tréninku, kdy je „zaflusaný“ a dobře strávený čas s rodinou a přáteli, nemá rád davy lidí při nakupování, dojíždění do práce a sychravé počasí

To mi vysvětli.
Je něco jiného, když je začátek sezony, nebo mám zápas po nějaké delší době, to jsem fakt nervózní. Na rozdíl potom třeba od zápasu letos doma na Highlanders night s Italem, kdy jsem měl za sebou tři zápasy na mistrovství Evropy, a jdeš tam, jak říká Ondřej Spejbl Hutník, prostě jako do práce.

Míváš někdy strach?
Někdy jo. Zrovna na Highlanders night před zápasem s Italem jsem si říkal, že si na něj musím dát velký pozor, protože on byl nebezpečný soupeř. Bál jsem se, abych se nezranil. Tenhle sport vypadá nebezpečně a občas to nebezpečné i je. Naštěstí díky tréninkům jsme na údery připraveni. Jo, to ve fotbale tě frajer přejede, když to zrovna nečekáš, a máš hnedka zaděláno na zdravotní problémy.

Co cítíš, když pak už jdeš do ringu?
Já si poslouchám tu svoji písničku, která mě teď provází už snad patnáct šestnáct profesionálních zápasů za sebou - Rudimental Not Giving. Nesmíš se vzdát. Když jsem ji přitom slyšel poprvé, tak mě ani nějak nezaujala, ale pak podruhé, potřetí a už se mi začala líbit, až mi přirostla k srdci. Vždycky se při ní uklidním a užívám si to.

Pro bojovníka to má i tento význam? Nástupovka není jen divadlo pro lidi?
Každý zápasník to má jinak, ale pro mě to má význam. Já jsem takový, že si potřebuji jet v takovém svém režimu a ta nástupovka mi pomáhá. A divadlo? Když je dobrá atmosféra, muzika, tak se diváci chytnou a může z toho být i show, že se chceš předvést. Třeba myslím, že minulý rok se ten Polák u nás předvedl úplně krásně.

Ten, co přeskakoval provazy a natáhl se do ringu? To jsem si pak pouštěl na videu asi dvacetkrát.
Málem si dal K.O. bez zápasu.

Zpět k tobě. V ringu padnou první rány. Poznáš z nich, jestli zápas pro tebe bude v pohodě?
První kolo je většinou oťukávací, tak úplně nevíš. Ale vzpomínám si třeba loni na svůj první zápas po mononukleóze proti Chorvatovi. Čekali jsme boxera, ale byl to pravý opak - úplný kopáč. Dal mi první low kick a jsem si říkal: Ty kráso, tak to bude bolet. A taky že bolelo. Rozbil mě.

Low kick?
Kop na nohu. Takový ten obloukový nártem.

Dobře. A co pak, když zjistíš, že tam máš proti sobě skálu?
Důležitý je zachovat chladnokrevnost. To, že dostaneš dvě tři rány, s tím se se počítá, ale nesmíš mít hned tmu před očima a začít okolo sebe zuřivě mlátit. Musíš se s tím vyrovnat, udržet si klid a jít si za tím svým. A to i v případě, když cítíš, že ten soupeř je horší. Mohlo by se totiž stát, že se v prvním kole vyflusáš, ten soupeř ti pak dá jen lucky punch a může být po všem.

Z jaké části jsou to v ringu nacvičené věci z tréninku a kolik je improvizace?
Po pravdě, ani nevím. Je jasný, že máš najeté kombinace, které ti sedí. A pak už přepneš na takovýho autopilota. Že jedeš, jedeš, jedeš, ale samozřejmě se přizpůsobuješ soupeři. Takže musíš poslouchat jak roh, tak vnímat toho soupeře, jak se chová. On ti třeba začne vychytávat low kick, tak musíš přestat kopat a vymyslet něco jiného.

Laik by řekl, že do sebe jen bušíte…
No, říká se, že je to tupé mlácení do hlavy, ale fakt u toho musíš přemýšlet a taky poslouchat svůj roh.

Ty trenéry v tom adrenalinu vnímáš?
Jak kdy. Většinou ano. Máme jednoduché rady. Já nejsem žádný odborník na vychytávání soupeře, takže mi spíš říkají jen: Zkus tam dát tohle, ale hlavně měj ruce nahoře. Zpevni se… Jsou ale i kluci, kteří své trenéra poslouchají na slovo. Řekne mu, ať tam dá koleno a on tam dá koleno. Dej tam hák, dá tam hák. Já taky poslouchám, ale nejsem technik, jsem spíš takový přímočařejší bojovník.

Jaká je tvoje oblíbená kombinace úderů?
Rád dávám kolena a lokty. A je to jedno v jakém pořadí.

Razíš heslo, že nejlepší obrana je útok?
Asi svým způsobem je to v tomto sportu pravda, protože jakmile se hodně zabalíš, soupeř to pozná a sype to do tebe dál. Nejlepší je útočit a nenechat se zmlátit.

Děláš sport, v němž musíš soupeři fyzicky ublížit. Nevadí ti to?
Asi je to trošku specifické, ale já v tom nevidím, že bych mlátil lidi. Prostě zápasím a není v tom nic osobního. Když si jde někdo zaběhnout stovku, tak chce taky porazit toho druhého. Letos poprvé se mi ale stalo, že mi soupeře bylo trošku líto. V Pardubicích jsem zápasil s jedním klukem, kterého jsem trošku znal. Jednou jsme se potkali na sparingu a pak jsme se zdravili. Takový sympaťák. V prvním kole se mi ale podařila dát kombinace zavřená hákem, který ho poslal do počítání. Odpočítali ho do osmi a nechali pokračovat. Když jsem ho ale viděl stát proti mně, bylo mi vyloženě líto ho bouchnout. On podle mě v tu chvíli ani nevěděl, kdo je a co proti němu stojí za frajera.

To je ale zrovna okamžik, na který čekáš. Soupeř je „nahulenej“ a ty ho jdeš dorazit, ne?
Jo, v tu chvíli ho chceš dorazit. A když se ti to povede, tak máš zhruba půl minuty radost, že jsi to dokázal. Ale pak si říkáš, jestli se mu něco nestalo a jdeš se kouknout, jestli je v pohodě. Moji soupeři většinou jsou, protože já nejsem žádný stroj, který by měl nějakou ukrutnou ránu. Z devadesáti pěti procent lidi odejdou z ringu po svých.

To odcházíš i ty. Máš za sebou 40 zápasů a ještě nikdy jsi neprohrál knokautem. Jak to děláš?
To je asi nějaký přirozený talent. Jsem gumovej a mám asi tvrdou hlavu. (smích) Občas mám ruce fakt dole a zbytečně dostávám. Naštěstí ještě nikdo neměl takovou ránu, že by mě za to takhle potrestal.

Thajbox ale asi nebude o talentu, jako spíše o tréninku, ne?
Podle mě i talent k tomu trošku potřebuješ, ale máš pravdu, že je to fakt hodně o dřině. V ringu tě nikdo nevystřídá, nikdo ti v tu chvíli nepomůže, takže když tam nejdeš stoprocentně připravený, tak si to prostě můžeš hodně pokazit. Můžeš být sebelepší technik, ale jakmile nemáš fyzičku, tak první kolo vyhráváš, ale druhý už odejdeš a soupeř tě zmlátí a můžeš se zranit. Musíš jít do zápasu s naprostým přesvědčením, že na to máš.

Jak se za tu dobu, co zápasíš, vyvinul tvůj styl?
Ten je tak nějak od začátku stejný, akorát teď je lepší v tom, že jsem už vyzrálejší. Dokážu víc prodat svoji váhu a výšku. Můj styl jsou lokty kolena na dálku, pak to zkrátit a dát tam loket a koleno.

Vzpomeneš si na svůj první zápas?
Bylo mi sedmnáct. Jméno soupeře si už nepamatuji, ale byl tradičně menší a vypadal jako medvídek. Byla to strašná vesnická bitka. Po prvním kole mu tam hodili ručník, protože tam šlo jenom o to, kdo vydrží víc. Bum! Bum! Bum!

Proč ses stal thajboxerem?
Dělal jsem předtím karate. Na jednom soustředění na Pecce se objevil Tomáš Matoušek, vyzkoušel jsem si s ním jeden trénink a celkem mě to bavilo. Ale to bylo všechno. Pak po roce jsme se znovu potkali, dali jsme si nějaká cvičení, zaběhali jsme si a od té doby jsem pak chodil na tréninky v Trutnově. Ve správný čas jsem potkal správného člověka a vezu se.

Co tě na tom přitahovalo?
V karate mi chyběl kontakt a většinou to na závodech končilo tak, že jsem se buď vykontaktoval já, nebo ten druhý. Tak mě to nebavilo. Zkusil jsem thajbox, ve kterém je víc kontaktu. Baví mě, jak na tréninku makáš a kompletně ta celá komunita lidí. Tenhle sport ti pomůže v osobním životě, dodá ti zdravé sebevědomí, jako že mě to dodalo. A člověk hlavně vypadne ze své komfortní zóny života.

Včera jsi oslavil čtyřiadvacáté narozeniny, takže nejlepší sportovní léta máš stále ještě před sebou. Jak vidíš svou budoucnost v ringu?
Pořád mám čas růst a jelikož se mi podařilo to, co se mi podařilo, tak mi to teď určitě zaručí, že mi bude chodit víc nabídek na zápasy a budu mít lepší výběr. Třeba půjdu i o nějaký titulový zápas, chtěl bych si to zkusit. Jednou už jsem šel 5 x 3 minuty, ale to jsem ukončil po třetím kole, tak uvidíme.

Jsi mistr Evropy. Jak to vnímáš tenhle fakt?
Je to hezký pocit, ale že by mi to rapidně otočilo život, tak to vůbec. Že by mi to vyneslo nějakou slávu nebo hromadu peněz, to se taky říct nedá. Prostě si dál pojedu to svoje.

Mimo ring velký pohodář, kde se to v tobě bere?
To bych taky rád věděl. (smích) Asi když stojím v ringu, tak vím, co jsem tomu obětoval právě mimo ten ring, a proto se se proměním v takovýhle krkonošský stroj.

Už ses v životě dostal do situace, kdy ses musel ovládat, abys někomu neublížil?
Naštěstí ne. Nemá to cenu prát se venku. Kdyby šlo do tuhého, asi bych něco zvládnul, ale podle mě by to měl člověk spíš vykomunikovat, než jít bezhlavě do nějaké rvačky. Ty ať to zůstanou jen v ringu.

Kde se vzala tvoje přezdívka Huhla?
Mám ji ještě z doby, kdy jsem chodil na karate a pořád se to se mnou veze. Vymysleli ji na jednom soustředění podle postavy pomocníka čarodějnice z pohádky Kouzelný měšec, který se jmenoval Huhla. Já jsem prý pořádně neuměl mluvit, i když mně samotnému to nepřišlo, ale prý jsem strašně huhlal, takže od nějakých dvanácti jsem prostě Huhla. A došlo to tak daleko, že jsem pak normálně přestal slyšet na Kubu na tréninku a reagoval jsem jen, když na mě volali Huhlo.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama