Záhadný osud aneb Kdo byl (je) básník Karel Šebek

Surrealistický básník a výtvarník Karel Šebek (původně Karel Štětka – brzy po Karlově narození nechal otec přejmenovat celou rodinu na Šebkovy) se narodil 3. dubna 1941, není ale přesně známo, jestli v Jilemnici, nebo ve Vrchlabí.

Své předky měl Karel opravdu významné – byl synovcem mého oblíbeného spisovatele Jaroslava Havlíčka, bratrancem klinického psychologa a básníka Zbyňka Havlíčka a vnukem Karla Štětky, profesora na gymnáziu a zakladatele zřejmě prvního spiritistického nakladatelství v Podkrkonoší.

Život Karla Šebka byl, až do poslední zmínky o něm, velice svérázný, podivný, plný zmatků a změn, ale také určitě napínavý, pestrý, záhadný… a bezesporu zajímavý. Jistě ještě mnoho dalších přívlastků by se dalo použít, záleželo by jen na pohledu, jak ho okolí vnímalo.

Dětství prožil Karel Šebek v Jilemnici. Chodil zde na jedenáctiletku a po jejím ukončení absolvoval ještě sanitářský kurz. Nějaký čas poté pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Fantazie zdejších schizofreniků či jinak duševně nemocných pacientů ho nejen zajímaly, ale také výrazně inspirovaly. A to nejen v literární a výtvarné tvorbě. Sám na sobě neváhal zkoušet účinky různých léků a drog, především experimentoval s LSD. S pacienty měl velmi přátelské vztahy, některým z nich pomáhal dokonce utéci z ústavu.

Po jednom takovém neúspěšném dobrodružství a svém prvním pokusu o sebevraždu se stal z Karla Šebka namísto zaměstnance-ošetřovatele pacient. Po propuštění z léčby vystřídal mnoho různých zaměstnání (v knihkupectví, na stavbě, v lese, automobilce, na poště) a také pobytů v psychiatrických léčebnách.

Další surrealistický básník Pavel Řezníček nazval Šebka „parašutistou poezie“: „A Šebek kráčel dál životem, který odmítal, měl ho za chorobu, kterou je nutné přežít 'zum Bittnerem Ende'. Dával životu najevo, že je to pro něj naprosto nepříjemný chlapík – ten život.“

Mohlo by se zdát, že mínění Pavla Řezníčka je nadnesené, přehnané. Karel Šebek takové smýšlení ale skutečně měl. O životě se vyjadřoval například jako o dobytku, který si nečistí zuby, nevytírá prdel a neumývá si nohy! Bytí na tomto světě bylo pro Karla Šebka pouhé mámení. Celý život trpěl úzkostí, která ho pobízela k nepředloženým činům. Neznám nikoho, kdo by se nejméně 25krát pokusil o sebevraždu. A pokaždé neúspěšně! To je opravdu jen těžko uvěřitelné! Tak například si vykračoval proti lokomotivě a nařizoval jí, aby uhnula. Ta ho ale pouze odhodila. Údajně byl v klinické smrti, z níž se však probral. Příště vyskočil ze čtvrtého patra – dopadl na trabant, zdemoloval mu střechu, ale sám vyvázl jen s několika šrámy. Dále si podřezával žíly, „odhazoval“ tramvaj, pokoušel se oběsit… Pokaždé bez fatální újmy! Proto se mu říkalo „fext“ (fext znamená strašidlo, které nelze běžným způsobem zabít).

V dubnu 1995 opustil na propustku léčebnu v Dobřanech. Naposledy byl viděn na nádraží v Praze. Nasedl do vlaku a od té doby, jako by se po něm zem slehla. Dohadů je spousta. Někteří tvrdí, že žije v zahraničí, jiní, že zemřel. Každopádně živého ho už nikdo neviděl a ani jeho tělo se nenašlo. Zmizel. Třeba to tak on sám chtěl, kdo ví. Možná někde doposud píše a dívá se do tmy, která je tak barevná…

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Wikimedia Commons