Středa

3. března 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Záhadný osud aneb Kdo byl (je) básník Karel Šebek

15. 4. 2020

page.Name
Karel Šebek (na snímku vlevo) patří mezi nejzáhadnější postavy našeho regionu, ale i české poezie. „Život je nemoc, kterou je nutné přežít,“ napsal tento básník, kterého literární kritici považují za jednoho opravdu z těch nejprokletějších. V dubnu uplyne 79 let od jeho narození.

Surrealistický básník a výtvarník Karel Šebek (původně Karel Štětka – brzy po Karlově narození nechal otec přejmenovat celou rodinu na Šebkovy) se narodil 3. dubna 1941, není ale přesně známo, jestli v Jilemnici, nebo ve Vrchlabí.

Své předky měl Karel opravdu významné – byl synovcem mého oblíbeného spisovatele Jaroslava Havlíčka, bratrancem klinického psychologa a básníka Zbyňka Havlíčka a vnukem Karla Štětky, profesora na gymnáziu a zakladatele zřejmě prvního spiritistického nakladatelství v Podkrkonoší.

Život Karla Šebka byl, až do poslední zmínky o něm, velice svérázný, podivný, plný zmatků a změn, ale také určitě napínavý, pestrý, záhadný… a bezesporu zajímavý. Jistě ještě mnoho dalších přívlastků by se dalo použít, záleželo by jen na pohledu, jak ho okolí vnímalo.

Dětství prožil Karel Šebek v Jilemnici. Chodil zde na jedenáctiletku a po jejím ukončení absolvoval ještě sanitářský kurz. Nějaký čas poté pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Fantazie zdejších schizofreniků či jinak duševně nemocných pacientů ho nejen zajímaly, ale také výrazně inspirovaly. A to nejen v literární a výtvarné tvorbě. Sám na sobě neváhal zkoušet účinky různých léků a drog, především experimentoval s LSD. S pacienty měl velmi přátelské vztahy, některým z nich pomáhal dokonce utéci z ústavu.

Po jednom takovém neúspěšném dobrodružství a svém prvním pokusu o sebevraždu se stal z Karla Šebka namísto zaměstnance-ošetřovatele pacient. Po propuštění z léčby vystřídal mnoho různých zaměstnání (v knihkupectví, na stavbě, v lese, automobilce, na poště) a také pobytů v psychiatrických léčebnách.

Další surrealistický básník Pavel Řezníček nazval Šebka „parašutistou poezie“: „A Šebek kráčel dál životem, který odmítal, měl ho za chorobu, kterou je nutné přežít 'zum Bittnerem Ende'. Dával životu najevo, že je to pro něj naprosto nepříjemný chlapík – ten život.“

Mohlo by se zdát, že mínění Pavla Řezníčka je nadnesené, přehnané. Karel Šebek takové smýšlení ale skutečně měl. O životě se vyjadřoval například jako o dobytku, který si nečistí zuby, nevytírá prdel a neumývá si nohy! Bytí na tomto světě bylo pro Karla Šebka pouhé mámení. Celý život trpěl úzkostí, která ho pobízela k nepředloženým činům. Neznám nikoho, kdo by se nejméně 25krát pokusil o sebevraždu. A pokaždé neúspěšně! To je opravdu jen těžko uvěřitelné! Tak například si vykračoval proti lokomotivě a nařizoval jí, aby uhnula. Ta ho ale pouze odhodila. Údajně byl v klinické smrti, z níž se však probral. Příště vyskočil ze čtvrtého patra – dopadl na trabant, zdemoloval mu střechu, ale sám vyvázl jen s několika šrámy. Dále si podřezával žíly, „odhazoval“ tramvaj, pokoušel se oběsit… Pokaždé bez fatální újmy! Proto se mu říkalo „fext“ (fext znamená strašidlo, které nelze běžným způsobem zabít).

V dubnu 1995 opustil na propustku léčebnu v Dobřanech. Naposledy byl viděn na nádraží v Praze. Nasedl do vlaku a od té doby, jako by se po něm zem slehla. Dohadů je spousta. Někteří tvrdí, že žije v zahraničí, jiní, že zemřel. Každopádně živého ho už nikdo neviděl a ani jeho tělo se nenašlo. Zmizel. Třeba to tak on sám chtěl, kdo ví. Možná někde doposud píše a dívá se do tmy, která je tak barevná…

Ukázka z básně „Dívej se do tmy, je tak barevná“

Je vítr Tvé vlasy vlají
jako pirátská vlajka
den odezněl jako zvon
je čas loupit
nevinná srdce dívek a duhu nad nimi
je čas se vrátit
do nekonečna pekla které nikdy neodezní
obrovská matčina ústa
a draví ptáci kteří z nich vylétají
aby mi vyklovali vnitřnosti
mně železnému rytíři
který vyhrál bitvu
nad lučním koníkem
a vším co se mi postavilo do cesty
písečné přesypy hrady z kostek
Tvůj dech mne smetává z těchto míst
do kraje kde si děti hrají se lvy
a kde lze políbit žraloka
máš tolik jmen
a přece jsi bezejmenná
znám Tě líp než zimu která přichází
jsi skrytá ve vločkách které mi roztávají na dlani
když se objevíš slepí prohlédnou a vidomí oslepnou a pak je pořád tma


Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Wikimedia Commons