Velká výzva, ale také zodpovědnost, říká o výzdobě kaple sochařka Psotková

Vzpomínáte si, kdy přišla nabídka, abyste se sochařskou tvorbou podílela na výzdobě interiéru kaple sv. Josefa ve Slavětíně?
V listopadu 2018, tedy před dvěma lety.

Co rozhodlo o tom, že jste kývla?
Nabídka vytvořit oltář nepřichází denně, to jsem nemohla odmítnout. Navíc z prvního emailu paní Kasperové bylo jasné, že to myslí naprosto vážně a že si mne pro návrh vybrali. Tedy, že nejde o soutěž mezi více autory.

Jak na vás působil prostor tohoto objektu?
V roce 2018 jsem viděla především rozsáhlou fotodokumentaci zchátralého kostela a znala rámcovou představu o budoucí rekonstrukci. Mám pro ruiny slabost a velkou představivost. Celý záměr, ale hlavně kostel samotný mi přišel skvostný. Ani obrovský, ale ani malý, na konci světa. Dovedla jsem si představit, že výsledek může být velkorysý, což se nakonec také povedlo.

Jste známá svou figurativní tvorbou a netradičními instalacemi stylizovaných drátěných figur. Byl pro vás interiér kaple výzvou a zároveň inspirací?
Samozřejmě. Když jsem viděla kostel poprvé naživo, byl právě bez střechy. To už začínala rekonstrukce, takže jsem nasávala prostor především objemově. Měla jsem ale k dispozici 3D vizualizaci budoucího řešení prostoru, která mi velmi pomohla. Práce na rekonstrukci i na „oltáři“ probíhaly současně, takže jsem mohla sledovat, jak to postupuje. Významný podíl na přípravě návrhu mělo ale také napojení na Kasperovi. Jejich vize o tom, co pro ně i okolí může rekonstrukce znamenat, a také představa o budoucím fungování prostoru. Velká výzva, ale také zodpovědnost.

Pro kapli jste vytvořila postavy vznášejících se andělů v prostoru, což je velmi působivá podívaná. Lze v tom hledat duchovní rozměr nebo příběh?
Při vytváření koncepce interiéru jsem se po dohodě s majiteli rozhodla plně respektovat poslání kostela i jeho samotnou historii. Inspirovala jsem se oltářním obrazem s výjevem sv. Josefa s Ježíškem z dochované dokumentace původního interiéru. S figurální kompozicí jsem pak pracovala jako se sochařskou interpretací klasického oltářního umění, s obdivem k renesančním a barokním mistrům a s respektem k dispozicím kostela. Bylo mi ctí mít možnost v době, kdy se současné umění od klasické figurace spíše odvrací, zpracovat téma, které se touto cestou vrací k naší kulturní i morální historii. Hlavním námětem je příběh sv. Josefa, který je s Ježíškem v náručí centrem kompozice před čelní stěnou presbytáře. V životě Josefa byla péče o Marii a o jejího syna, kterému právě on dal jméno Ježíš a přijal ho za svého, jeho životním údělem. Jedinými zobrazenými lidmi jsou právě členové Svaté rodiny – Marie, Josef a Ježíš dítě. Andělé hráli v Josefově životě zásadní roli, protože skrze ně k němu promlouval Bůh Otec. Celou centrální kompozici svaté rodiny tak dotváří postavy andělů, kteří zvěstují, střeží, obdivují i vítají. Celá legenda bude k přečtení přímo u kostela. Bylo úžasné i poučné se zabývat příběhem poměrně zapomínaného světce, a hlavně tuším nejslavnějšího otčíma všech dob, který však přebral plnou roli otce. Téma v mnoha rodinách více než současné. Duchovní rozměr nechám na každém, ale věřím, že pro samotný námět není možné se mu vyhnout. Pro mě to znamenalo prohloubení znalostí, které sice rámcově znám, ale ten hlubší rozměr je pro mě nesmírně zajímavý. Když jsem na díle pracovala, sama v sobě jsem řešila můj osobní vztah k víře, která je zejména dějinami evropského výtvarného umění našeho letopočtu tak významně spjatá.

Jak probíhala samotná instalace? Postupovala jste intuitivně nebo podle předem promyšleného plánu?
Když se jedná o takovou náročnou instalaci, mám vše promyšlené - mám jasný plán postupu. Jsem ale také připravená na různé nepředvídatelné překážky, které mohou při instalaci nastat a je třeba přistoupit k úpravám či improvizaci. Měla jsem připravenou původní studii a všechny jednotlivé sochy, které jsem během předchozího roku vytvořila podle návrhu. Bylo potřeba lešení, dva žebříky a dvě mužské síly do týmu a postupně jsme zavěšovali, některé části se „došívaly“ na místě. Při většině instalací mi pomáhá manžel Roman Kudláček, který lépe zvládá práci ve výškách a já koriguji (k jeho nadšení), ale také mi poskytuje přímou zpětnou vazbu a potřebné „druhé oko“. Samozřejmě bylo třeba intuitivně zasáhnout tam, kde se představa z návrhu odchylovala od reality, ale rámcově jsme řešili jen detaily umístění. Na závěr se řešilo osvětlení. Celkem jsme instalovali čtyři dny.

Čím pro vás osobně byla práce pro kapli především? Už jste něco podobného absolvovala?
Velkých instalací už mám za sebou několik, ale s tímto tematickým zaměřením a na takovém místě je to samozřejmě jedinečné. Je to pro mě v každém případě obrovská zkušenost ve všech ohledech - od absolutní tvůrčí euforie a vyčerpání, první vlny covidu s dětmi v práci, vstřícné spolupráce s Kasperovými a ateliérem Tsunami. Mimo to jsem měla tu čest se seznámit s předním českým odborníkem na křesťanskou ikonografii a kunsthistorii panem profesorem Roytem. To setkání bylo velkým povzbuzením.

Co byste si přála, aby návštěvníci kaple při pohledu na vaše dílo cítili?
Přála bych si, aby mou práci vnímali jako jednotu srostlou s celým kostelem. Aby třeba měli radost, že svou návštěvou jsou součástí něčeho většího, co přesahuje rozumné vysvětlení, že i pro ně nechal někdo něco takového vytvořit.

Jak vnímáte počin manželů Kasperových, kteří věnovali tolik úsilí a prostředků, aby zachránili zchátralou dominantu obce Slavětín pro budoucí generace?
Vnímám to jako jeden z vrcholů jejich dlouhodobé podpory umění a kultury v kraji. Vytvořili trvalou hodnotu a díky soukromým prostředkům mohli oni sami rozhodnout, jak ta hodnota bude vypadat. Z celkového výsledku je podle mého názoru jasné, že se obklopili skvělými lidmi a vše do sebe krásně zapadlo. Řekla bych, že by jen těžko naplánovali dobu, která by takovéto kultivující počiny potřebovala víc. Jsem nadšená, že jsem toho součástí.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek