Pondělí

26. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Potřeba porozumět lesu mě provází celý můj život

30. 12. 2023

page.Name
Krkonošský národní park letos slavil 60 let existence. U jeho zrodu stál v roce 1963 profesor Josef Fanta, kdy byl jmenován do funkce náměstka ředitele. Jeho působení přerušila okupace sovětských vojsk a poté v roce 1977 emigroval do Nizozemska, kde strávil třiatřicet let. Po roce 1989 se angažoval v záchraně a obnově lesů v Krkonoších. Na začátky působení v národním parku rád vzpomíná. „Bylo třeba zformulovat celkovou koncepci národního parku jako chráněného území, jedinečnost Krkonoš uprostřed Evropy,“ říká.

Pane profesore, ve své dlouhé kariéře v lesnickém oboru jste už získal několik významných ocenění. Nedávno jste převzal z rukou prezidenta republiky mimořádné vyznamenání – medaili Za zásluhy. Jaké jste měl pocity, když jste se dověděl, že budete vyznamenán, a pak, když jste medaili přebíral?
Bylo to pro mě veliké překvapení. Až do této doby nebylo v této zemi zvykem udělovat někomu vyznamenání za jeho „zelené zásluhy“.

Měl jste při tomto slavnostním ceremoniálu možnost promluvit s prezidentem Petrem Pavlem? Pokud ano, o čem jste si povídali?
Ano, před zahájením ceremoniálu jsem měl možnost s panem prezidentem nerušeně mluvit právě o těch našich „zelených záležitostech“, jako je nakládání s lesem, přírodou, krajinou. Z toho rozhovoru jsem měl velmi dobrý dojem.

Proč jste se vydal cestou lesnictví? Co vás k této profesi přivedlo?
V našem rodě bylo lesnictví tradičním povoláním. Já jsem se učil být hajným u mého dědy.

Měl jste v rodinném zázemí podporu pro vaše směřování?
Ano, rodiče mé rozhodnutí podporovali.

V letošním roce slavil Krkonošský národní park 60. výročí existence. Vy jste stál u jeho zrodu. Mohl byste přiblížit jeho začátky? Jak Krkonoše vypadaly před šesti dekádami a co důležitého bylo třeba vykonat?
První návrhy na zřízení národního parku v Krkonoších a Jizerských horách pocházejí z 20. let minulého století. Šlo o všestrannou ochranu jejich mimořádně cenné přírody, nejen lesů, ale také flory, fauny, geomorfologických tvarů a procesů přírodního vývoje. Hory za sebou měly a mají pohnutou historii, která v nich za více než 1000 let využívání přírodních zdrojů zanechala své stopy. Bylo třeba zformulovat celkovou koncepci národního parku jako chráněného území, která reflektuje jedinečnost Krkonoš uprostřed Evropy, poznání jeho postglaciálního vývoje, vlivu člověka na krajinu, lesy, přírodu v minulosti i současnosti a podobně. To všechno znamenalo vytyčit novou cestu dalšího vývoje území a ochrany jeho přírodních podmínek. Řada věcí se daří. Postupně se mění druhová skladba lesů, přibývá listnáčů. Dobře to bylo vidět za dlouhého letošního podzimu, dřívější temná lesní údolí už mají jiný charakter. Naproti tomu pohled do některých obcí mnoho radosti neposkytuje. Podlehly ekonomickým svodům, nezvládly zástavbu a ztratily svůj horský charakter. Škoda. Lidé, kteří takový přístup prosazovali a dosud prosazují, si neuvědomují, že ekonomický rozvoj se i v horách dá realizovat jinými prostředky.

Jakou funkci jste tehdy zastával, jaké úkoly jste měl a o co jste usiloval?
Ve spolupráci s kolegy ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody jsem po odborné stránce zřízení národního parku připravoval. Jako zaměstnanec Správy parku jsem měl na starosti výzkum a v muzeu dokumentaci. První ředitel správy parku Miroslav Klapka mě zároveň pověřil funkcí náměstka ředitele. Šlo mi o zajištění základních funkcí národního parku, všestrannou ochranu přírody území, zajištění jeho vědeckého poznání jako základu jeho dalšího vývoje.

Uplynulo pět let, do republiky vtrhla okupační vojska a práce v Krkonošském národním parku vám byla znemožněna. Dočkal jste se od soudruhů nějakého vysvětlení?
Zaznamenal jste snad někdy, že by komunisti jimi odstaveným lidem něco vysvětlovali? Oni přece ve spolupráci se Sovětským svazem na věčné časy nic vysvětlovat nemuseli a nepotřebovali. Mně normalizační ředitel Svoboda pouze sdělil, že si to za své jiné názory „musím vyžrat až do dna“.

Čím jste se živil potom?
V prvních letech jako technický pracovník muzea – topič. Později s krumpáčem a lopatou v ruce jako námezdní dělník bez kvalifikace.

V roce 1977 jste emigroval do Nizozemska, kde jste žil téměř pětatřicet let. Mohl byste přiblížit vaše začátky v této zemi?
Ty začátky nebyly jednoduché. Neměl jsem tam žádné profesní kontakty. Začínal jsem doslova z chodníku. Zkoušel jsem to i v jiných zemích, například ve Velké Británii mi pomáhal jeden pracovník Skotského institutu ochrany přírody z Edinburghu, kterého jsem před časem provázel po Krkonoších. Ale ani tam to nevyšlo. Profesní kontakty se mi ale nakonec podařilo navázat na univerzitě v Amsterdamu. Začal jsem tam nejdříve jako pomocný pracovník v oboru literární dokumentace. Po roce už jsem přednášel nizozemským studentům o ochraně přírody, pěstování lesa a využívání krajiny ve středovýchodní Evropě. Nakonec jsem tedy zůstal v Nizozemsku.

Kde jste působil a čím jste se zabýval v zemi, která se až tak liší od České republiky a zejména pak od Krkonoš?
Po počátcích na univerzitě v Amsterodamu jsem pracoval dva roky pro nizozemskou ochranu přírody na projektu Přeměna a přirozená obnova borových lesů na vátých píscích. Potom několik let jako výzkumný pracovník a později jako vedoucí oddělení Ekologie lesa v Ústavu pro výzkum lesa a krajiny. Po několika dalších letech mě univerzita v Amsterdamu na základě konkurzního řízení jmenovala profesorem ekologie krajiny. Jejího příkladu poté následovala univerzita ve Wageningen v oboru ekologie lesa. Ten přechod z hor do nížiny vůbec nebyl marný. Abych porozuměl jejich lesům a krajině, musel jsem se je naučit číst. A to bylo velice zajímavé. Mnoho jsem se při tom naučil. Během svého působení na obou univerzitách jsem navázal spojení s předními lesníky ve střední Evropě. Bylo to asi nejproduktivnější období mého profesního života.

Sledoval jste z emigrace, jak si vede Krkonošský národní park?
Ano. Z Nizozemska jsem udržoval tajný kontakt s mým bývalým spolupracovníkem v Krkonoších doktorem Pilousem. Psal mi, co se v Krkonoších děje, občas poslal i nějaké fotografie. Takže jsem například věděl, co se dělo s lesy v Krkonoších v 70. a 80. letech minulého století. Jedna z mých prvních cest po listopadu 1989 proto také vedla do Krkonoš. To, co jsem tam uviděl, mně doslova vzalo dech.

Po roce 1989 jste se právě angažoval v záchraně a obnově lesů v Krkonoších. Co taková iniciativa zahrnovala?
Nizozemská nadace FACE (Forests Absorbing Carbonioxide Emisions) měla za úkol obnovit lesy kdekoliv na světě, které byly zničeny nebo těžce poškozeny nesprávnou činností člověka. Můj návrh podpořit obnovu lesů v Krkonošském národním parku, zničených kyselou depozicí, přijali bez váhání. Byl to pro ně první zahraniční projekt, ve kterém získávali cenné zkušenosti. Do Krkonoš se jezdili učit lesníci z africké Ugandy i jihoamerického Ekvádoru. Pro nadaci bylo mimořádně zajímavé to, že šlo o národní park, kde se při obnově lesa používala nejen výsadba, ale i přirozená obnova místních dřevin. Pro obnovu zničených lesů v Krkonoších dala nadace FACE k dispozici neuvěřitelnou částku tři čtvrtě miliardy tehdejších korun! Využitím přírodních procesů se náklady na obnovu lesů snížily zhruba na polovinu! Ale především, v Krkonoších se nastartovala cesta k obnově přirozené druhové skladby lesů formou přirozeného zmlazování dřevin.

V jakém stavu jsou podle vás nejvyšší české hory dnes? Kde vidíte pozitiva a kde naopak rezervy?
Dovedu si představit, že současná situace v Krkonoších může být pro laického návštěvníka hor dosti nepřehledná. Následky dřívějších nevhodných způsobů hospodaření v lesích, likvidace lesů kyselou depozicí, jednostranné ekonomické tlaky na výstavbu rekreačních zařízení po listopadu 1989, změna klimatu a její dopady na lesy a přírodu, gradace kůrovce, vysoká návštěvnost hor od covidové pandemie až do současné doby a podobně. Na jedny malé hory uprostřed Evropy je toho víc než dost. Pozitivní vývoj vidím v posílení systémového přístupu k řízení ochrany a vývoje lesa, přírody a krajiny ze strany Správy parku v podobě nově zformulovaných Zásad péče o národní park. Rezervy jsou především v lidech – místních, návštěvnících i podnikatelích – v úrovni jejich povědomí jedinečnosti Krkonoš uprostřed Evropy, v respektování jejich přírodních podmínek při jejich navštěvování a různorodém využívání. Je třeba mít na paměti, že Krkonoše nejsou Alpy, že jejich využívání musí mít nejen jiný rozměr, ale i jiný obsah. A právě ten jiný obsah je to, co dělá Krkonoše Krkonošemi.

Co je obecně pro lesy z vašeho pohledu v současné době nejdůležitější?
Adaptace způsobu nakládání s lesem na měnící se klimatické a společenské podmínky. Vedení českého lesnického sektoru by už konečně mělo vzít na vědomí, že v oblasti primární produkce, to je v oborech, které se realizují v přírodě, je třeba uvažovat ekonomicky jinak než v čistě průmyslovém prostředí. Způsob hospodaření je třeba více přizpůsobit přírodním podmínkám. Konkrétně v lese je žádoucí obnovit výkon hospodaření ve vlastní režii. Les se zakázkovým způsobem dobře pěstovat nedá. Harvestor může v krajním případě pomoci, ale les potřebuje své lidi znalé věci. A jsou mezi námi i lidé, kteří potřebují les.

Není to tak dávno, kdy je postihla kůrovcová kalamita. Proč byla tak masivní?
Jak jsem již uvedl výše, kalamitu podnítily dva faktory: způsob hospodaření a změna klimatu. Hlavním typem lesa je u nás stále ještě smrková monokultura. Jejím hlavním cílem byla a je maximální produkce dřeva. Vyšší teploty a extrémní výkyvy počasí oslabily ekologickou i fyzickou stabilitu těchto umělých lesů a poskytly kůrovci optimální příležitost pro rozmnožení. Finálním podnětem byla před třiceti lety zavedená ekonomická reforma lesnictví. Zrušil se výkon hospodaření ve vlastní režii podniku a zavedl se zakázkový model hospodaření. V podstatě se zrušila prevence, vše se soustředilo na hromadné těžby. Takovou koncepční chybu ve vedení hospodaření neudělala žádná jiná země v Evropě. Proto je také rozsah kůrovcové kalamity v České republice největší ze všech středoevropských zemí.

Dalo se tomu předejít?
Ano. Na nevhodnost takového způsobu řízení a výkonu hospodaření upozorňují vzdělaní čeští lesníci už od 50. let minulého století. České lesnictví má k dispozici dostatek odborných poznatků, jak vzniklou negativní situaci napravit.

Stále se mluví o klimatických změnách. Do jaké míry mohou tyto změny lesy ohrozit?
Klima je nezávislý stanovištní faktor. Ono rozhoduje, společně s ostatními podobnými faktory, jako jsou půda, voda, geologický podklad, reliéf či nadmořská výška, jaké lesy kde mohou být a jak je třeba je obhospodařovat. Principy a zásady tohoto přístupu jsme nedávno zpracovali v knize Jiné klima – jiný les. Dlouhodobé zanedbání základních ekologických hledisek v pěstování lesů je největší chybou české lesnické politiky.

Co je potřeba udělat, aby se negativním vlivům zabránilo?
Změnit koncepci lesního hospodářství. Výkon hospodaření v každé lokalitě postavit na vyrovnaném vztahu tří základních dimenzí rozhodování. Jsou to přírodní podmínky, vhodná úroveň ekonomické využitelnosti a míra sociálně-kulturních dopadů a souvislostí. Rovnováha těchto tří dimenzí rozhodování je podstatou stability lesa jako strukturní složky krajiny i jeho využívání a je podmínkou trvalé udržitelnosti hospodaření.

V čem spočívají současné trendy vývoje českého lesnictví? Ubírá se správným směrem?
Určité změny probíhají, výše uvedeným směrem se ale české lesnictví dosud naplno neubírá. Za změnou se musí jít do podstaty věci. V pohledu z odstupu je zřejmé, že českému lesnictví v současné době ujíždí evropský vlak. Uvidíme, co přinese nový lesní zákon.

Ekologické organizace, jako například Hnutí DUHA, často upozorňují, že by se neměly kácet veškeré stromy starší 120 let. Co si o tom jako odborník myslíte? Je to správná cesta?
Z řady ověřených údajů vyplývá, že dřevo z vytěžených starých stromů se prodalo jako palivo. Nebylo by lepší ty staré stromy a porosty původních dřevin zachovat jako zdroje semene pro obnovu příští generace lesa než komínem prohnat další příspěvek ke zvýšení obsahu kysličníku uhličitého v ovzduší?

Lesnictví doprovázelo celý váš život. Čím vás lesy tak fascinují?
Já jsem ve venkovské krajině a v lese vyrostl, les pro mě byl přirozeným prostředím. Od malička jsem v něm objevoval různá tajemství, která jsem chtěl poznat. Abych mu porozuměl, musel jsem se ho naučit číst. Ta potřeba porozumět lesu mě provází celý můj život.

Vracíte se rád do Krkonoš? Jak je vnímáte a jak se tam cítíte?
V tomto smyslu vnímám i Krkonoše. Ve svých aktivních letech jsem je důkladně prochodil, abych je dobře poznal. V horách je množství jevů a věcí, které je potřeba vnímat a poznávat. To poznávání mě naplňuje. Cítím se tam doma, rád se tam vracím.

Před nedávnem bylo ve Vrchlabí otevřeno nové unikátní Muzeum Krkonoš. Vy jste byl při tom. Čím vás tato instituce zaujala?
Je skvělé, že se muzeum po tolika letech zase postavilo na nohy. Byl jsem osobně při jeho oficiálním otevření, ale nepodařilo se mně ho celé projít, protože jsem tenkrát nebyl v nejlepší fyzické kondici. Podle toho, co jsem spatřil, mohu konstatovat, že je to velice obsažné. Možná by bylo dobré, kdyby si provozovatelé udělali jakýsi přehled u návštěvníků, zda to má takový účinek, jaký si od muzea slibovali. Musím ale říci, že existence faktu, že je muzeum součástí Krkonošského národ- ního parku, je unikátní. O něčem takovém jinde v Evropě nevím.

Můžete si zahrát na proroka a říci, v čem vidíte budoucnost českých a moravských lesů?
Na proroka jsem si nikdy nehrál a hrát nebudu. Jsem zvyklý stavět své názory na ověřených faktech. České lesnictví už dlouhou dobu stojí na rozcestí. Buď se vydá cestou, po které už dnes jdou ostatní středoevropské země, nebo se bude dál potácet v zaběhnutých praktikách minulosti mimo evropskou lesnickou strategii. Správná řešení pro budoucnost se dají očekávat jen od správných lidí na správných místech. I když vývoj k lepšímu je pomalý, zůstávám optimistou. Podle mého názoru není pro české lesnictví jiné cesty.

Josef Fanta

Profesor Josef Fanta se narodil 3. července 1931 v Kolíně. Po válce vystudoval Lesnickou fakultu na Českém vysokém učení technickém, ze které odešel do Výzkumného ústavu v Opočně. Před šedesáti lety se podílel na založení Krkonošského národního parku, v němž se stal náměstkem ředitele. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl však z této pozice odsunut. V roce 1977 se mu podařilo získat potřebné dokumenty pro cestu do Nizozemska. Tam setrval třia- třicet let, pracoval jako výzkumník pro tamní organizaci ochrany přírody a v Ústavu pro výzkum lesa a krajiny ve Wageningen. Byl jmenován profesorem ekologie krajiny na univerzitě v Amsterdamu a profesorem eko- logie lesa na univerzitě ve Wageningen. V roce 2010 se vrátil natrvalo do České republiky. Za svého působení v oblasti výzkumu lesa a přírody vydal mnoho odbor- ných publikací a získal mnohá ocenění. Ve výroční den vzniku Československa 28. října převzal z rukou prezi- denta republiky Petra Pavla medaili Za zásluhy.


Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Správy KRNAP